Nedělní televizní trapnosti

Martin Stín

Politikon

Na komentátorské nectnosti Václava Moravce jsem zvyklý. Přesto mě ve vydání „Otázek“ z 12. července překvapily úseky, jež mají zvláštní nárok, aby mohly sloužit jako učebnicový odstrašující příklad toho, jak se komentátor nemá chovat, a jak vypadá účelově klamavé nevyvážené zpravodajství.

Václav Moravec zaperlil hned v úvodu, v němž hovořil o vině člověka na povodňových pohromách. Přihlásil se k módnímu trendu zvyšování pocitu vlastní důležitosti všelijakých nýmandů kopáním do hlavy státu. S výrazem žalobce, odůvodňujícího návrh na vysoký trest pro vykutáleného podvodníka doslova prohlásil: „Ač například český prezident Václav Klaus popírá vliv člověka na přírodu, řeč čísel ho usvědčuje z neznalosti“. A hned sypal čísla, aby předvedl, o kolik je lepší a chytřejší než pan prezident. Globální oteplování je ale úplně jiný fenomén než narušení režimu hospodaření s vodou v krajině, a Václav Klaus nikdy nepopíral vztah mezi nešetrnými technickými zásahy do krajiny (a dalšími vlivy, o nichž se v příslušné části pořadu vůbec nemluvilo) a povodněmi. Václavu Moravcovi se prostě zachtělo kopnout si do něj, tedy to udělal, i když novinářská etika při tom přišla zkrátka.

Poslední část pořadu, věnovaná odvolání náměstka ministra spravedlnosti Františka Korbela a odporu části státních zástupců proti připravovanému zrušení poboček Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, byla neférovým útokem na ministryni spravedlnosti Danielu Kovářovou, která zde byla zesměšněna a zkritizována, aniž by dostala možnost se bránit.

Osobně mám rád slušného člověka Františka Korbela a lituji jeho odvolání. Pokud je paní ministryně odůvodňuje manažerskými úvahami, které by se patrně při bližším ohledání scvrkly na snahu uspořit mzdové prostředky, řekl bych, že hledala úsporu na nesprávném místě. Spíše se měla zamyslet nad tím, zda se její předchůdce nedopustil rozmařilosti, když po prvé v historii ministerstva spravedlnosti povýšil ředitele svého sekretariátu do funkce náměstka a později dokonce zbavil v jeho prospěch postavení prvního náměstka všeobecně váženého a zkušeného Vladimíra Krále. Na základě osobní zkušenosti tvrdím, že malé ministerstvo nepotřebuje šéfa sekretariátu v hodnosti náměstka ministra. Kdyby ovšem paní ministryně prohlásila, že nechce mít v nejužším okruhu svých spolupracovníků náměstka, který se za jejími zády domlouvá s odpůrci jejích rozhodnutí, odchodu Františka Korbela bych sice litoval dále, ale musel bych uznat, že takový zákrok je jejím nezadatelným právem, protože s neloajálními spolupracovníky se pracuje obtížně. Pokud se politici při jednáních o ustavení přechodné vlády dohodli, že případné změny náměstků se budou konzultovat se stranami, jež je delegovaly, dělali účet bez hostinského. Ministry jejich dohody k ničemu nezavazují. Jsou na stranách zcela nezávislí, s výjimkou těch, kteří by snad tímto džobem chtěli odstartovat svou budoucí politickou kariéru nebo se nechat od vysílající strany jinak odměnit.

Nedovolím si tvrdit, že pravým důvodem pro odvolání Františka Korbela je jeho údajná „neloajálnost k panovnici“, neboť k tomu nemám prověřené informace. Kdyby však platil, musel bych paní ministryni vytknout pokus o jeho zastření jako další chybu v jednání s medii, potažmo s veřejností.

Další v pořadu probíraný problém rušení poboček Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, který se podle Práva týká osmi z 37 zde zaměstnaných žalobců, považuji za malicherný ve srovnání s jinými slabými a temnými místy státního zastupitelství. Zejména ale jde o věc vnitřní organizace státního zastupitelství, po němž požadujeme, aby se nepodrobovalo politickým vlivům. Není to běžná součást rozhodovací agendy vlády, tím méně je zde prostor pro veřejné protesty politických stran. Věci se nemají přehánět. Pokud už je Milena Hojovcová z božího dopuštění vrchní státní zástupkyní, je třeba jí přiznat právo upravit si vnitřní strukturu úřadu tak, aby jí vyhovovala, a to bez ohledu na to, že si možná vysloužila povýšení přes jednu příčku instančního postupu zastavením policie v rozletu, když chtěla prověřovat Renatu Veseckou v souvislosti se zákrokem NSZ k záchraně Jiřího Čunka.

Václav Moravec pojednal oba výše zmíněné náměty v jednom celku, který vyzněl jako bezohledný odstřel nechráněné zvěře Daniely Kovářové. Uvedl jej dalšími perličkami novinářského zlořečení, pracujícího s přeháněním a nepravdou k docílení požadovaného stupně hanlivosti. Přestože bývá zvykem slušných novinářů dopřát vládě a ministrům sto dní hájení, s odsouzením paní ministryně neotálel. Vystřelil si po ní bez váhání slovy, že „veřejnost si … zvykla na to, že je to právě šéfka resortu justice, která vždy něco ohlásí a pak svá slova bere zpátky“. Vadnost věty vidím v slovesu „zvyknout si“ v minulém času a v příslovci „vždy“, která mají vyvolat dojem, že se jedná o častou a dlouhodobě stále opakovanou vadu chování paní ministryně. Pokud vím, vzala svá slova zpět dvakrát. Nemělo se to stát, ale nejde o tragedii. Vždy šlo o projev mediální neobratnosti, dané nepřipraveností na nároky výkonu jejího úřadu předchozí politickou nebo zvlášť náročnou manažerskou činností. Vzápětí komentátor přitvrdil výrokem: „Za pár týdnů jejího působení jsme svědky mnoha přehmatů, které by jejím politickým předchůdcům prošly jen velmi stěží“. V tomto případě je ovšem přání otcem myšlenky a navíc nestydatě podaná nepravda. Za předchůdců Daniely Kovářové se s jejich aktivní účastí odehrály v resortu spravedlnosti dva největší skandály v jeho polistopadových dějinách: kauzy „katarského prince“ a „Čunek-Vesecká“. Žádný z přehmatů (ať skutečných či domnělých) Daniely Kovářové se k nim nedá přirovnat. Přesto ani jeden z nich nemusel kvůli nim odstoupit, čili jim prošly hladce. Napadená ministryně pak dostala předstíranou možnost „obhajoby v nepřítomnosti obžalovaného“ uvedením šotu s další ukázkou její mediální neobratnosti, skutečně trapným vysvětlením důvodů odvolání Františka Korbela v rozsahu jednoho dlouhého souvětí, neobsahujícího žádné věcné údaje. Po něm se na ni vrhl „žalobce“ Martin Ander, místopředseda strany zelených, který připomněl požadavek strany zelených na její odvolání a označil ji za nekompetentní a jdoucí na ruku „justiční mafii“. Uvedl pak věcný výčet jejích „hříchů“, jehož působivost nepřítomná „obžalovaná“ přirozeně nemohla zvrátit uvedením vhodných protiargumentů. Veřejnost tak dostala ucelenou, zdánlivě proto věrohodnou, ale zcela jednosměrnou informaci, kterou musela přijmout, neboť ničeho jiného se jí nedostalo. Při bližším prozkoumání se znalostí věci je ale zřejmé, že šlo o pustou demagogii, stojící na zastírání pravého stavu věci a překrucování. Je to vidět na závěrečném tvrzení „žalobce“, že paní ministryně svými „rozhodnutími ohrožuje nejen zdárný průběh nebo dokončení …projektu elektronizace justice, ale zároveň … i vyšetřování a tedy stíhání závažné hospodářské kriminalitou, kterou řeší právě státní zastupitelství v Brně a v Ostravě“. Odborné týmy, které pracují na elektronizaci justice, začaly soustavně pracovat již v době působení exministra Pavla Němce, změny ministrů a náměstků se jich nedotýkají a pokud je někdo nerozežene, svou práci dodělají, i kdyby mezitím zaniklo ministerstvo spravedlnosti. Vyšetřování neprovádějí bezprostředně státní zástupci, ale policisté, kteří zůstanou nadále na svých místech. Závažná hospodářská kriminalita se nevyšetřuje jen nebo zejména v Brně a Ostravě, jak se domnívá Martin Ander, a stažení pouhých osmi žalobců z jejich detašovaných pracovišť do sídla vrchního státního zastupitelství nemůže průměrnou úroveň výkonu dozoru a dohledu nad činností policie výrazně ovlivnit. Nezasvěcený televizní divák ale nemá šanci nesmysly v Anderově filipice rozpoznat. Tímto způsobem by s ním ovšem televize veřejné služby neměla nakládat.

Spolu s řadou souvisejících článků a různých vystoupení v rozhlase a televizi Morávkův pořad upozorňuje na jinde nekomentovanou zvláštnost vystoupení osmi postižených žalobců: chtějí si na záměr své nadřízené stěžovat přímo ministryni, aniž se před tím pokusili získat podporu nejvyšší státní zástupkyně. Její podpora by patrně byla účinnější než jejich vlastní iniciativa. Nezůstalo-li jejich jednání s Renatou Veseckou před novináři utajeno, pak jde o další projev nedůvěry státních zástupců k ní. Ale to už je o něčem jiném…

Mimo to nedělní Otázky vyvolávají otázku, proč právě Daniela Kovářová je mezi členy přechodné vlády nečastější obětí novinářů-lovců skandálů, když nekandiduje v podzimních volbách a její spojení s ODS je tak málo viditelné, že její ostouzení straně modrého ptáka asi hlasy neodebere. Je-li to sklon k páchání mediálních přešlapů, pak novinářská obec projevuje nedostatek velkorysosti.