Nadace pro pomník obětem komunismu začala práce na globálním virtuálním muzeu komunismu

Pavel Zvěřina

Washington, D.C., 21. listopadu 2007 – Nevládní nezisková organizace Nadace pro pomník obětem komunismu (Victims of Communism Memorial Foundation VCMF) získala Marcuse Kolgu a jeho firmu Liefa Communications z kanadského Toronta do klíčové role při výstavbě svého Globálního virtuálního muzea komunismu. Kolga, Kanaďan estonského původu, je režisérem vysoce ceněného filmu Gulag 113.

Předseda VCMF Lee Edwards to oznámil na maďarské ambasádě ve Washingtonu D.C., kde 15. listopadu proběhlo slavností předání Truman-Reaganovy medaile, jež je každoročně udělována nadací VCMF.

Dr.Edwards při té příležitosti prohlásil:< i>"Jsme potěšeni, že se nám podařilo zajistit výrazný talent a tvořivost Marcuse Kolgy a jeho společnosti pro vybudování Globálního virtuálního muzea komunismu. Provedli jsme pohovor se sedmi různými společnostmi z Kanady a USA a nakonec jsme se jednomyslně shodli na Lifei" a dále řekl, že doufá, že website Globálního muzea komunismu bude spuštěna během [severského] léta 2008.

Nadace VCMF předala 12. června 2007 veřejnosti pomník obětem komunismu, věnovaný více než 100 miliónům obětí komunismu a umístěný ve Washingtonu D.C.

V současnosti se nadace VCMF věnuje vytvoření interaktivního Globálního muzea komunismu, které bude sloužit jako mezinárodní portál k výchově nynější i příští generace, k rozšíření informací o historii, ideologii a dědictví komunismu.

- - -

Tolik zpráva VCMF, já k tomuto ještě připomínám:

1) Mezi lidmi, oceněnými Truman-Reaganovou medailí, je i Dr.Milada Horáková, zavražděná ve vykonstruovaném politickém soudním procesu v roce 1950 a ex-prezident ČSSR-ČSFR-ČR Václav Havel.

2) Na stránkách VCMF jsem našel fotografie oficiálních státních delegací na nejvyšší úrovni z Maďarska, Bulharska, Polska, Estonska, Litvy a Lotyšska, které se přišly k washingtonskému pomníku poklonit památce obětí komunismu. Z dalších informací jinde na webu vím, že totéž udělaly mnohé další delegace různých společenských organizací obětí komunismu, roztroušené po celém světě.

Vím také, že Českou republiku při slavnostním odhalení pomníku obětem komunismu reprezentovali velvyslanec Petr Kolář a senátor Martin Mejstřík. Snad by si i český pan prezident, předseda vlády či ministr zahraničí mohli při příští návštěvě USA najít chvilku pro uctění památky obětí komunismu; bylo a je jich u nás víc než dost (i když jejich počet je záměrně snižován podivnými podmínkami členství v Konfederaci politických vězňů a neexistencí jakékoli jiné organizace sdružující nikoli vězně, ale OBĚTI komunismu).

3) Film Gulag 113 je příběh režisérova dědečka, Eduarda Kolgy, který byl, tak jako všichni muži mladší padesáti let na území od roku 1939 okupovaném Sovětským svazem, po napadení SSSR Hitlerovým Německem v létě 1941, mobilizován k obraně. Jenže místo zařazení do armády byli všichni převezeni do Gulagu poblíž arktického města Kotlas, kde jich během první kruté zimy TŘETINA (z 50.000) umrzla nebo zemřela hlady (ano, to je právě ta zima, která tolik napomohla k porážce německé armády). Tito v podstatě zajatci-rukojmí byli nasazeni v roce 1942 do boje proti Němcům a Eduardu Kolgovi se podařilo zběhnout, na krátkou dobu se vrátil do rodného Estonska a odtud emigroval do Kanady. Režisérovi filmu šlo především o to, ukázat na jednom konkrétním příběhu, co se skrývá za strohými statistickými údaji, totiž že každé takové číslo ukrývá LIDSKÝ osud.

Film Gulag 113 kde je také možno objednat si DVD filmu] by rozhodně měl být uveden veřejnoprávní Českou televizí.

I když Eduard Kolga zemřel 31.10.2007, naštěstí se dožil dohotovení filmu, ale ještě i na smrtelné posteli byl pronásledován vzpomínkami na krutý osud svých krajanů v zimě 1941-42:

"Zatímco se naplňuje můj konečný osud, mé myšlenky se vracejí ke krutému a nelidskému konci, který před více jak šedesáti lety potkalo tolik mých krajanů. Vždy jsem děkoval našemu Pánu za požehnaný čas, který mi dopřál. Když tu ležím, v čisté posteli a obklopen rodinou, vzpomínám na tragédii, která zasáhla mé krajany a dalších dvacet miliónů Stalinových obětí, lidí, kteří zemřeli osamoceni, v hrůzostrašných podmínkách a bez důstojnosti, kterou každá lidská bytost zasluhuje. Jsem zneklidněn nedávnými zprávami o tom, že současné vedení Ruska není ochotno přijmout všeobecnou tragédii této části své historie i tím, že určité kruhy v Rusku toto zabijáctví glorifikují."