Lisabonská smlouva by přijata být neměla

Michal Petřík

Jestliže Ústavní soud shledá, že nějaký zákon nebo mezinárodní smlouva není v rozporu s naším ústavním pořádkem - znamená to, že jsou automaticky dobré a blahodárné a případnými výhradami se dále neradno zabývat, protože vše podstatné již bylo řečeno? Pokud bychom tuto argumentaci přijali, rezignovali bychom na demokratický proces v rámci ČR, na plnohodnotný projev naší politické vůle. Ani ratifikační proces u mezinárodních smluv zde není od toho, aby dal předem známý, jediný správný výsledek, ale aby co nejpřesněji projevil vůli těch, kteří -jako jediní- disponují k tomu nezbytným politickým mandátem.

Lisabonská smlouva (LS) je pro Českou republiku nevýhodná a nepřijatelná především z mnoha zásadních důvodů politických. Kvůli tomu, co je v ní napsáno a co bude mít navíc podle naší Ústavy (čl. 10) přednost před našimi zákony. To nejvíce zpochybnitelné je bohužel totožné s tím, co bylo v už odmítnuté smlouvě ústavní: šlo totiž o tzv. self-amanding treaty, čili dohodu, která umožňuje překlenovací doložkou (tzv. passerelle) samu sebe novelizovat jen prostřednictvím institucí, které tato smlouvy zakládá (evropská Rada, Komise a Parlament.) Tento takzvaný zjednodušený postup pro přijímání změn má umožnit bez explicitního schválení v členských státech, aby orgány EU získaly nové pravomoci, které ale ve smlouvách členskými zeměmi schváleny nebyly.

To je pak dále posíleno zavedením tzv. zmocňovací doložky (oficiálně doložka flexibility.) Ta umožňuje Radě, aby přijímala -je-li to podle jejího názoru nezbytné k dosažení některého z cílů Unie- rozhodnutí i v oblastech, kde jí stávající smlouvy dostatečné pravomoci neposkytují. V jakémkoliv demokraticky řízeném systému je ale nemyslitelné, aby jeho orgány disponovaly obdobnými kompetencemi k dalšímu vzlínání své vlastní moci.

Navíc, LS stávající cíle EU výrazně rozšiřuje. Mají k nim totiž nově patřit tak obecné věci, jako je udržitelný rozvoj Evropy, sociálně-tržní hospodářství směřující k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku, podpora sociální spravedlnosti a ochrany, udržitelný rozvoj této planety, vymýcení chudoby, a podobně. Působnost EU se tak podle LS rozšiřuje na všechny oblasti, za něž až dosud nesou odpovědnost a v nichž mohou jednat dnešní členské země EU.

Smlouva rovněž posiluje (při hlasování v Radě) váhu hlasů velkých zemí, z čehož logicky plyne, že váha hlasů zemí středních a malých oslabuje. Navíc, tento posun je prezentován jako odstraňování takzvaného demokratického deficitu, všude kritizovaného „nešvaru“ Evropské unie: proč by měla být v orgánech EU váha hlasu občana lidnatější země menší, než váha hlasu občanů méně lidnatých zemí, jako je tomu dnes? Vždyť je tím porušen princip rovného zastoupení! Přesně zde je ale nutné ptát se: kolik je těch věcí, o nichž si přejeme hlasovat společně s reprezentanty lidnatějších evropských zemí na základě zásady rovného zastoupení, a proto být v případě odlišného názoru „demokraticky“ přehlasováni? Kolik je takových věcí, které si přejeme sdílet v rámci Unie, jakoby šlo o jeden společný stát? Skutečně si přejeme, aby takto společných věcí bylo tolik, kolik jich obvykle bývá ve federálních zemích?

Má k nim patřit institut ministra zahraničních věcí EU a stálého předsedy Rady chápaného jako evropský prezident? Lisabonská smlouva tyto nové instituce zcela typické pro federální státy zavádí a dále zavazuje členské země EU k tomu, aby prováděly k Unii loajální zahraniční politiku. V případě přijetí LS by tak začala permanentní konfrontace těchto mocných bruselských úředníků a zemí, kterým tato federalistická koncepce vyhovuje a na druhé straně těch zemí, které by tato centrální stanoviska EU v zahraničněpolitické oblasti nesdílely a připojit se k nim nechtěly.

LS dále zavádí právní závaznost unijní Listiny základních práv, ačkoliv součástí našeho ústavního pořádku je naše Listina základních práv a svobod, která až dosud (všem) bohatě postačovala. Obě Listiny však identické samozřejmě nejsou. Unijní Listina umožňuje soudům shledat, že naše vnitrostátní právo není v souladu se základními právy a svobodami, které Listina unijní potvrzuje. Česká republika o svou stávající klíčovou svrchovanost v této oblasti tak bohužel v případě přijetí LS přijde.





Zkrácená verze vyšla dne 27. 11. v MFD