O radaru a postoji sehnutých

Pavel Kopecký

Kdo zná mé dlouhodobé názory, ví, že nenáležím k fandům prvního občana Václava Klause. Některé jeho náhledy a chápání palčivých mezinárodních otázek shledávám v zásadě dokonce obskurními, ale teď musím říct, že má plnou pravdu. V čem? Prohlásil, že kdo sledoval vývoj posledních týdnů a měsíců, nemohl být překvapen nočním telefonátem prezidenta Obamy premiéru Fischerovi, jímž se oficiálně potvrdilo rozhodnutí Američanů rezignovat na projekt radaru v Brdech. Čímž se, navzdory jakýmsi snovým, propagandisticky uklidňujícím plánům umístění raket na našem území, uzavírá jedna kapitola. Spojená s odešlým Georgem W. Bushem. Spojená se zvolna odcházejícím, na sněmovnu již rezignovavším Mirkem Topolánkem. Děkujeme, odejděte!

Ačkoliv nelze bez úsměvu hodnotit výrok předchozího premiéra o tom, že projekt bezpečnostního zařízení padl kvůli politickým, přesněji volebním nepořádkům u nás, něco z této oblasti za povšimnutí stojí. Oficiální žádost o lokaci detekčního zařízení přispěchala z Nového světa rychlostí šlapající na paty výkonu mezikontinentální rakety poté, co vysvitlo, že se mávnutím kouzelného proutku změnily ideové geny dvou sociálnědemokratických poslanců. Zkrátka když oficiálně vznikla nová Dalíkova firma, „Melčák&Pohanka Company“, hlasování všeho druhu na klíč. A tím pádem zavlálo budovatelské heslo „Cirkus bude!“.

Třebaže všemi režimy kýžený „klid na práci“ nenastal, z veřejných prostředků vzniklo dost prostoru pro agitaci za nevyzkoušenou spojeneckou technologii. Za svou podstatou archaický bushismus. – Nejprve hrozilo zničení našich hodnot jen prostřednictvím dálnovýchodní KLDR závislé na Číně, případně kvůli rejdům vlivného Íránu (o poznání mimochodem demokratičtějšího, než jsou mnozí muslimští spojenci Západu). Kdežto Ruská federace, ten prapodivný spojenec v boji s islamismem, nepadala zprvu jako bezpečnostní riziko v úvahu. Následně, když nezabíraly neprofesionální přesvědčovací akce páně Klvaňovy, jenž z propagace tabáku přesedlal na oheň, přibyl pokus manipulovat jasně rozděleným veřejným míněním právě skrze odedávna všeobecně nebezpečnou Moskvu. Vymývání mozků dojmologií, že Putin rovná se v podstatě SSSR, však naštěstí skončilo.

Nikoliv ale nočním zavoláním černého prezidenta USA. To už byl jen krizový epilog. Rána do vazu také v našem prostředí existujícího myšlení, které svou rigiditou bohužel skutečně nejvíce navozuje „zakotvenost“ ve strukturách „bezpečí, sucha a ochrany“ během protikomunistických aktivit disidentů 80. let. Těm potom nezbytná generační výměna činí potíže skoro srovnatelné s mnohaletými zasloužilými předáky předchozího systému.

Leccos z aktuálních geopolitických změn naznačoval samotný závěr exekutivy George W. Bushe. Mnoho v tomto smyslu „přislíbil“ i suverénní volební nástup Obamovy značně marketingové „nové cesty“, jež má napravit pošramocenou pověst Spojených států. Přinést více vyjednávání, méně siláckosti a nesmyslně agresivních kroků, které celý euroamerický okruh nakonec diskreditovaly i v kruzích, jenž obvykle zůstávaly neutrální. Vrátí-li se v dohledné době obdobné bezpečnostní projekty, nemusí to být apriori špatně. Chybou ale bude, když se při jejich hodnocení znovu uplatní pohled obvyklý také za perestrojky, kdy kroky režimu nejmocnějšího státu otevřeněji, svobodněji kritizovali vlastní lidé než lidé přímo dotčení. To je totiž postoj sehnutých.