Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Liberalismus A Zdravý Rozum

Pavel Švanda

REVUE POLITIKA 2/2005

Řešení zástupných problémů může (a bude) na pravici působit zhoubně

Čeští liberálové vyhlížejí podstatné politické vítězství, neboť se zdá, že dobové nálady nepřejí levici. Představitelé občanských demokratů deklarují na základě průzkumů veřejného mínění až sytý optimismus. Také unionisté naznačují naději, že by se ještě mohli zachránit na vlnách sympatií, přelévajících se právě k pravici. Ano, pravicové nálady jsou v pohybu. Pragmatičtější sociální demokraté zkoumají cestičky vedoucí blíže k centru. S evakuací krajně levicových poloh zkusmo kalkulují i šikovnější komunisté. Zdá se, že ve výhledu jednoho roku až dvou let sotva kdo může zabránit rozhodujícím úspěchům české pravice. K překvapení však může dojít. Už v minulých letech jsme si několikrát všimli jistého sklonu pravicové části české politické scény obcházet skutečné překážky, zato spotřebovávat trpělivost veřejnosti tučným konturováním okrajových problémů. Tato taktika ve svých důsledcích odpuzuje od ODS část jejích kmenových konzervativních voličů, aniž je za ně jinde získána náhrada.


Pietně vzpomeňme, jak rozvinuli tuto zhoubnou dovednost občanští demokraté v roce 2002. Začali svou volební kampaň věcně, aby nakonec zabředli do revokací patriotické úzkosti ve stylu třicátých let dvacátého století. A tak si vysloveně odradili racionálnější část veřejnosti, zatímco voliči toužící dát výraz svým úzkostem z Německa stejně volili jiné strany. Billboardová politika a předstírané ohrožení republiky možná stálo v roce 2002 občanské demokraty volební vítězství. Výhra by sice nebyla příliš výrazná a možná by zastihla ODS v problematickém stavu. Nicméně prohra se stala a poučné na ní je dodnes právě to, že k ní vlastně došlo nečekaně.


Překvapující schopnost vyměnit podstatu situace za efektní zdání však prokázali již dříve politici Unie svobody, jakož i představitelé ODA. Když byl nacionální liberalismus reprezentovaný ODS po roce 1997 ve zjevné krizi, liberální konkurence nedokázala nabídnout nic jiného než bezobsažné mediální krásno. Voličům se říkalo: „Pojďte k nám, my to budeme dělat jinak! Jak a co? Na to se neptejte, přece nám věříte, když my jsme ty správné osobnosti, nebo snad ne?“ Myšlenková pouť unionistů a spřízněných liberálů vedla od okázalého rozštěpení pravice rovnou do aleje pěkných sloganů a posléze k dalším, tentokrát už nechtěným rozporům, výlukám, odchodům. Také tato historie povrchního operování s pseudoproblémy, vyplývajícími hlavně z nezvládnutých osobních vztahů uvnitř pražské kavárny, je dodnes poučná. Zdá se, jako by české pravici, respektive pravému středu, někdy chyběl prostý smysl pro realitu.


Neschází však příliš sebevědomému vedení pravice hlavně zdravý respekt před rozumností české střední třídy? K té ostatně v této zemi mentálně patří daleko největší část voličů. Neboť dnes je třeba politicky ke střední třídě přičíst i značnou část venkovských voličů, jejichž sociální statut i ambice se zřetelně proměňují a posunují se k urbánním ekonomickým představám i kulturním hodnotám. Zdá se, že tam, kde socialisté apelují – ať právem nebo neprávem – na pozitivní ekonomické zájmy občanů (pověstné sociální jistoty!), čeští liberálové spoléhají spíše na působivost negativních emocí. Takto někteří lídři pravice až příliš odkrývají karty. Jako by říkali, že českou střední třídu považují za stádo, které se beztak bude vždycky ubírat liberálním úvozem k liberálnímu kravínu, protože mu s večerem nic jiného nezbude. Pak se zdá, že není nutno lámat si hlavu s tím, co si lidé opravdu přejí. Stačí jen hlučně zazvonit na velký zvonec! Postrašit Německem, postrašit EU, postrašit kým ještě? Ale není to pravda. Ani nejmladší čeští politici, okouzlení zdánlivě nevyčerpatelnou zásobou triků postmoderního mediálního provozu, nemohou beztrestně přehlížet, že mají stále ještě co činit s veřejností vychovanou půlstoletím intenzivního propagandistického zotročování. Zdivočelý komunistický verbalismus operoval proti zdravému rozumu právě pomocí uměle pěstovaných svárů. Tato zásadní zkušenost Středoevropana ještě není zapomenuta. Česká střední třída má v sobě stále ještě vypěstováno dost protilátek zaručujících imunitu vůči trvalému negativnímu dráždění.


V současnosti se část reprezentace občanských demokratů zabývá exploatací skutečných problémů i pseudoproblémů kolem ústavy EU. Pravicový volič ovšem vidí, že sjednocovací proces evropské společnosti pokročil už hodně daleko i bez nás. Někteří čeští liberálové dnes naznačují, že posléze nastane opačné dění, že EU se postupně rozloží ve sdružení volného obchodu, pěstující mezistátní výměnu nezávazných názorů a symfonických orchestrů. Volič vidí, že pro takový vývoj zatím nic nesvědčí, ač se na půdě unijních institucí občas dějí vskutku podivuhodné příběhy. Je však pravda, že sjednocovací a partikularizační tendence se v evropských dějinách střídají už nejméně tisíc let, tedy tak dlouho, co existuje Evropa jako kulturní a politický fenomén. Nelze odhadnout, jak dlouho ještě potrvá dosavadní vůle k vytváření společného politického, ekonomického a kulturního prostoru, tím spíše, že evropské národy dnes nevidí společného nepřítele. Naděje některých francouzských a německých levičáků a nacionalistů, že by roli globálního bubáka mohly hrát USA, se asi nesplní. Zájmy Francie a SRN v arabském světě ostatní Evropany nevzrušují, tudíž nesjednocují.

Je ještě možné, že se ČR ocitne vně evropské integrace. Je dokonce možné, že se někteří současníci ještě dožijí oslabení a demontáže EU. Otázka, kterou si rozumný pravicový volič klade, zní, zda máme zrovna my právě tohle přivolávat. Co by pro nás asi znamenalo, kdybychom byli podrobeni celoevropskému dezintegračnímu procesu? Šlo by přece o něco podstatně závažnějšího než rozpad Československa. Patrně bychom byli strženi hlubokým a dlouholetým vírem politických i hospodářských překvapení. Nakonec bychom se při své geografické poloze, relativní ekonomické síle a myšlenkové nevýraznosti kulturní produkce možná shledali s Českem jako snadno přehlédnutelným přívěskem Německa. Protože kdo jiný by asi opanoval politický a hospodářský obzor v Evropě, opět přísně rozdělené na suverénní národní státy, státečky a knížectví? Vždyť právě v tu chvíli, kterou dnes někteří čeští pravicoví politici nedočkavě přivolávají, by se sociálním či křesťanským demokratům v Berlíně nevědomky podařilo to, o co bezohledně usilovali němečtí nacionalisté v devatenáctém a dvacátém století: zaujmout bezkonkurenční postavení ve středu kontinentu.


Nebude-li Evropa naší doby sjednocená, rozhodně nebude česká. Nejspíš nebude ani francouzská, ani ruská, ani rakouská, nýbrž nejpravděpodobněji bude německá. Dokud budeme vyjednávat o svých pozicích v Evropě uvnitř složité struktury EU, fungující podle verbálně kodifikovaných a jakžtakž zachovávaných ústavních pravidel, nebudeme v silném postavení. Udržíme se však přece jen v méně problematické poloze, než kdyby zas jednou došlo ve střední Evropě na akce podle mocenského klíče „větší bere menšího“. Mohli bychom samozřejmě i potom vznášet duchovní reklamace. Snad bychom pro svou útěchu rozpoutali další kolo vzrušujících debat o „české otázce“. Co z toho pro naše syny a vnuky?


Naše nevábná pozice vně celoevropských dohadovacích kompromisů se dá rozumně předpokládat. Pesimista nevyloučí ještě horší možnosti: mohlo by posléze dokonce dojít i k tomu,že po rozhořčené principiální obhajobě národní nezávislosti a suverenity by nám opětovně nezbylo než se zase jednou ukázněně nenechat vyprovokovat, s uraženým výrazem hodit flintu do žita a potichu vyhlížet lepší časy. Co si tedy má pravicový volič vlastně slibovat od politiků, kteří, jak se zdá, ani nezvažují, co by ČR hrozilo, pokud by EU podstatně zeslábla?


Někteří nacionální liberálové tvrdí, že bezpečné a ekonomicky slušné vyhlídky si zaručíme, budeme-li neustále hlasitě opakovat, že rozhodně trváme na své suverenitě. Volič se však může také zajímat o to, kdo vlastně bude naslouchat našim žádostem o respekt? Nahraditelní úředníci v Bruselu? Nebo nedoslýchaví reprezentanti egocentrických velmocí? Ano, slovo velmoc jsme si v Evropě odvykli užívat, ale tento výraz by mohl po eventuálním oslabení EU zase přijít velmi ke cti.


Buďme upřímní: pražské reprezentaci stojící mimo půdusilné EU by pak zas nezbylo nic jiného než podniknout kajícnou pouť do „mátušky“ Moskvy. Tamní přijetí by však bylo pravděpodobně nejisté. Pak by také čeští pravicoví politici byli postaveni před poznání, jež je už dnes docela běžné pro naši vědeckou, kulturní a ekonomickou veřejnost: problémy dneška nelze řešit pomocí představivosti a metod vyvinutých v 19. století. Naděje na uplatnění českého vlivu v Evropě vedou přes zdravou a dynamickou ekonomiku a výrazný profil národní kultury, nikoliv přes blokační mechanismy a dezintegrační rétoriku vůči EU. Na to se mohou spoléhat jen lidé málo sečtělí v historické literatuře.


I nejfantasknější vidiny obvykle pramení z nerozpoznaných hlubinných potřeb lidské psychiky. Kde panuje úzkost z budoucnosti, rádo se zápolí se strašidly minulosti. Kde není reálná vlastní moc, tam se velmi žárlivě dbá o formální symboly suverenity. Čím bezmocnější výsost, tím ozdobnější kočár! A když si politická reprezentace netroufá reformovat politickou scénu a řešit reálné vnitřní problémy, obrací pozornost na hypotetické vnější ohrožení.


Česká politická scéna je zavalena problémy, jež před sebou hrne již několikátá polobezmocná vláda. Poplašné zvony pravice by tedy neměly svolávat vlastní voliče proti ústavě EU, nýbrž měly by hlaholit o nápravě domácích ústavních vztahů tak, aby v této zemi bylo možno podniknout ještě něco jiného než usilovné přešlapování na místě. Politiku zdravého rozumu by měli vzít za svou právě čeští liberálové. Neboť liberalismus je pohled na svět, který stojí a padá s respektem k realitě. Kdo se uchyluje k emotivnímu rozdmychávání náhradních problémů, není v jádře liberálem. Ohlíží se vlastně po pokušeních aktivistické politiky, byť by formálně respektoval konvence parlamentní demokracie. Odrazuje si nadto své vlastní voliče, vesměs slušně vyučené v detekování antirozumových apelů. Skutečná přání a skutečné naděje českých pravicových voličů jsou většinou neproblematicky proevropské. Z toho by už mělo na pravici vyplynout jisté zamyšlení. Pokud dojde k posunu české levice směrem ke středu, budou občanští demokraté donuceni nejen ke stížnostem, že jim ČSSD krade boty, ale i k jakési podstatnější odvetě. Jestli zareagují pouze nerozumovým svoláváním do malé vlastenecké války proti evropské ústavě, mohou si sami značně omezit vyhlídky na trvalejší politický úspěch. Je totiž otázka, co se v současnosti opravdu děje. Přiklání se český volič opravdu k pravici? Anebo pouze dává levici najevo akutní špatnou náladu, momentálně zdůrazňovanou mediálním průmyslem?


Co si vlastně přeje český volič pravého středu pocházející ze střední třídy? To, co vždycky: co nejširší možnost učit se, vyrábět, stavět, prodávat a nakupovat. Žít kulturně ve světě a se světem. Nepřeje si izolaci od sjednocené Evropy, neboť té si užil dost. Preferuje postupné řešení politických problémů, nikoliv mocenské konfrontace. I těch si užil dost, včetně dlouhodobých následků: nesvobody, nejistoty, zchudnutí, technického i mentálního zaostávání. Nenabídne-li liberální pravý střed svému přirozenému voliči schůdnou perspektivu, pak ji volič opustí kvůli přívětivěji se tvářícímu levému středu. Co pak zbude z dnešních nadějných vyhlídek liberálů? Hlavně hezké vzpomínky.









Pavel Švanda
 
  Přístupy: 19600 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA