Temná moc žalobců X – paragraf 25

Zdeněk Jemelík

31.5.2009 Politikon a stránky spolku Šalamoun .


V debatách veřejnosti přichází často na přetřes otázka, do jaké míry se občan může spoléhat na nestrannost orgánů vynucování práva a na rovnost před zákonem. Oprávněné pochybnosti podporují sami příslušníci resortu spravedlnosti projevy obav z podjatosti, stanou-li se účastníky nebo iniciátory řízení. Tak exministr Jiří Pospíšil projevil nedůvěru olomouckému kárnému soudu návrhem na předání kárné věci místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery do Prahy. Když se pak obžalovaný soudce, puzený podivnými změnami ve složení kárných senátů, předání své věci skutečně domohl, nelenila jeho žalobkyně a představená v jedné osobě, vzdoropředsedkyně Nejvyššího soudu ČR Iva Brožová, a napadla rozhodnutí svých vlastních podřízených soudců ústavní stížností. Také Marie Benešová, která by o nestrannosti soudů měla vědět své, po odebrání její pře se sedmi žalobci soudci Ceplovi projevila nedůvěru v nestrannost nového soudce či víru ve spolehlivost Ceplovy náklonnosti ústavní stížností.

Nestrannost soudů nebo státních zastupitelství je citlivou záležitostí zvláště v řízeních, jež se přímo týkají soudců či státních zástupců. Každému laikovi je zřejmé, že v zájmu zachování nestrannosti nemůže soudce soudit sám sebe či osoby sobě blízké, a stejně tak nemůže státní zástupce vykonávat dozor nad činností policie, je-li sám v postavení podezřelého. Pojistkou proti zneužívání postavení k ochraně vlastních zájmů v řízení před soudy nebo v přípravném trestním řízení jsou zákonná ustanovení, která nutí dotčené osoby, aby se samy vyloučily z rozhodování o sobě. Mám na mysli zákon o střetu zájmů, dále §30 trestního řádu, a konečně speciálně v oblasti státního zastupitelství §12a zák. o státním zastupitelství přímo stanoví, že vyloučení vedoucího státního zástupce je důvodem k předání věci jinému státnímu zastupitelství.

Dochází-li za účelem zajištění nestrannosti k předání věci jinému než místně příslušnému soudu, děje se tak s použitím §25 trestního řádu, který se může per analogiam použít i při úpravě poměrů u státních zastupitelství. Děje se tak jen ojediněle. Veřejnosti celkem neznámý pojem „§ 25 tr.ř. per analogiam“ zaplňoval stránky novin v r.2007, kdy jej použilo Nejvyšší státní zastupitelství ČR při předání trestní věci Jiřího Čunka z OSZ Přerov na OSZ Jihlava. Debaty o jeho obecné použitelnosti pro tento účel a správnosti uplatnění v této kauze zvlášť dosud zcela neutichly.

Osvěžujícím příspěvkem do nich je usnesení jistého státního zástupce NSZ z 18.května 2009, kterým zamítl požadavek oznamovatele podezření na trestnou činnost skupiny současných a bývalých státních zástupců a některých dalších osob, aby věc byla odebrána podle §25 tr.ř. per analogiam krajskému státnímu zastupitelství, jehož vedoucí je mezi podezřelými. Protože jsou mezi nimi také státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Nejvyššího státního zastupitelství ČR, oznamovatel se dožadoval přidělení věci krajskému státnímu zastupitelství, podřízenému Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze. Proti zmíněnému usnesení státního zástupce NSZ není stížnost přípustná. Mohla by je ovšem napadnout ministryně spravedlnosti stížností pro porušení zákona, ale jednak není jisté, zda to udělá, a zejména k jejímu projednání Nejvyšším soudem ČR by došlo až za několik měsíců. Mezitím již bude celá kauza dávno zastavena a zapomenta. Jde o vzorovou ukázku temné povahy moci žalobců, kteří v tomto případě pod rouškou zdánlivě zákonného postupu obtížně napravitelným způsobem usměrnili vývoj případu tak, že pravděpodobně dojde k jeho odložení, i kdyby podezřelí rukou společnou a nerozdílnou zavraždili čertovu babičku.

Oznamovatel podal podnět k prověření podezření v červenci r.2008. Na základě četných zkušeností z poslední doby usoudil, že v současnosti PČR díky rozsáhlé personální obměně a zvýšení vzdělanosti policistů úrovní profesionality a právního povědomí svých pracovníků předstihla státní zastupitelství, proto se neobrátil na státní zastupitelství, ale na protikorupční policii. První krok jejího ředitelství byl rozumný: případ byl přidělen expozituře, která nebyla vystavena styku s žádným z podezřelých. Pak ale oznamovatel nepozoroval ve věci žádný vývoj. Když si stěžoval, musel se věcí začít zabývat krajský státní zástupce v místě sídla policejní součásti. Od té chvíle dění začalo připomínat rojení v rozhrábnutém mraveništi. Státní zástupce nepřijal žádná opatření, ale spisu se okamžitě zbavil jeho postoupením dalšímu, zjevně místně nepříslušnému krajskému státnímu zastupitelství. A to se horkého bramboru bleskově zbavilo jeho přehozením do rukou státních zástupců, proti nimž směřovalo trestní oznámení. Oznamovatel reagoval protitahem s výše zmíněným výsledkem.

Další osud věci je nejistý. Může a měla by jej ovlivnit paní ministryně spravedlnosti stížností pro porušení zákona, ale také sami podezřelí se mohou z řízení vyloučit pro podjatost a tím přinutit NSZ, aby nepříjemný případ předalo jinému, relativně nezúčastněnému státnímu zastupitelství. Jejich stanovisko není dosud známo, ale v každém případě bude měřítkem jejich profesionality.

Argumentace státního zástupce NSZ proti předání věci podle §25 tr.ř. per analogiam je zajímavá a lze ji vztáhnout i na posouzení přiměřenosti jeho použití při vydání usnesení NSZ z 4.6.2007 č.j. 3 NZT 10/2007 v kauze Jiřího Čunka. Pan státní zástupce se s oznamovatelem shodl v jediném: že pro rozhodování o předání věci je skutečně aktivně legitimováno pouze Nejvyšší státní zastupitelství ČR. Dále ale zkoumal důležitost udaných věcných důvodů pro předání, a zde se s oznamovatelem zásadně rozchází. Podle jeho názoru by zákonem předpokládané „důležité důvody“ musely mít výjimečnou povahu. Jako příklad uvedl možnost rychlejšího a hospodárnějšího vyřízení věci a kupodivu také zajištění nestranného a objektivního projednání, které naopak považuji za standardní podmínku pro přidělení případu konkrétnímu úřadu, jímž státní zastupitelství v rukou osob, proti nimž směřuje oznámení, rozhodně není. Oznamovatel prý dostatečně nepodložil svou domněnku, že jím navrhované KSZ bude nestrannější a objektivnější než to, v jehož čele stojí podezření čelící státní zástupce. Tvrzení o střetu zájmů krajského žalobce a jeho podřízených a nadřízených označil za vágní a zcela nedostatečné odůvodnění návrhu na delegaci. Z vyloučení krajského státního zástupce prý nelze automaticky vyvodit, že by se věcí nemohli zabývat další státní zástupci téhož úřadu, neboť u nich lze předpokládat takovou míru profesionality, že by jejich nestrannost byla nepochybná. Zde jako laik panu státnímu zástupci nerozumím: podle §12a odst.2 „nejblíže vyšší státní zastupitelství rozhoduje o odnětí a přikázání věci jinému nižšímu státnímu zastupitelství, jestliže vedoucí státní zástupce dotčeného nižšího státního zastupitelství je podle předpisů upravujících řízení vyloučen z projednávání věci…“ a podle odst.4 „v případech vyloučení vedoucího státního zástupce státního zastupitelství, které ve věci vykonává dohled …, se postupuje podle odstavce 2 obdobně.“ Odnětím věci podle §25 tr.ř.per analogiam by podle autora usnesení bylo také příslušnému krajskému státnímu zastupitelství odepřeno právo samostatně rozhodnout o případném vlastním vyloučení. Básník tím chtěl patrně říci, že pokud se podezřelý krajský státní zástupce „zasekne“ a z řízení se nevyloučí, aby mohl šetření proti sobě pohodlně zastavit, Nejvyšší státní zastupitelství ČR bude bezmocně přihlížet… V závěru pak pan státní zástupce NSZ připouští, že důvodem k odnětí věci může být i vyloučení všech státních zástupců daného státního zastupitelství za podmínek dle §30 tr.ř. K takovému vyloučení ale v daném případě nedošlo, proto zde nejsou materiální podmínky pro odnětí věci, naopak jsou zajištěny podmínky pro dodržení základních zásad trestního řízení dle §2 tr.ř. Namítám, že k danému případu se vztahují pouze odst.3 a 4 citovaného předpisu, které ukládají státním zástupcům stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, a to z úřední povinnosti. Trestní věci musí projednávat co nejrychleji a s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod. Pan státní zástupce zřejmě předpokládá, že jeho kolegové, proti nimž směřuje předmětný podnět, hoří touhou, aby vedli vyšetřování sami proti sobě, svým přímým nadřízeným a podřízeným a kamarádům ze sousední kanceláře.

Případ není úplně ojedinělý. Obdobný děj s příznačným hemžením rozhrábnutého mraveniště probíhá také o stupeň níž. Jedná se o menší skupinu podezřelých, o méně závažné jednání a příslušné k rozhodnutí o použití §25 tr.ř. per analogiam je vrchní státní zastupitelství. V tomto případě se krajský státní zástupce křečovitě vzpouzí výzvám na vyloučení podle §30 tr.ř. a výsledek rozhodování vrchního státního zastupitelství dosud neznám.

Oba případy ukazují, že hledání cesty k prověření podezření na zneužívání pravomoci veřejného činitele proti státním zástupcům nástroji trestního řízení má povahu řešení kvadratury kruhu. Nejinak tomu je i v případě použití kárného řízení. Společnost je tak proti zneužívání moci žalobců chráněna zcela nedostatečně. Řešení ale nevidím jen v prolamování cest pro použití represe, nýbrž hlavně v otevření soustavy státních zastupitelství kontrole veřejností, nejspíš uplatněné zavedením soudního dohledu nad rozhodováním státních zástupců.