Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Kuba po Castrovi: o únavě a naději

Michal Petřík

Nekonečné plantáže cukrové třtiny, kubánské doutníky a rum, úmorná dřina venkovanů, kontrast města a vesnice, bohatství a bídy, překrásná příroda. Jak psát o únorovém odchodu Fidela Castra z nejvyšších kubánských funkcí do pozice vrchního komentátora politického dění a nezabřednout přitom do dnešních schematismů či ideologických šablon? Možná pomůže, když se dnes podíváme na Kubu, vznik jejího socialismu a Castra prismatem jeho současníků. S odstupem času možná uvidíme nové souvislosti.

„Jsou jiní než Evropané, otevření a hraví, radují se z maličkostí, jsou nesmírně emotivní, nejenom pokud jde o hudbu, tanec, sex, ale i pokud jde o víru a naději,“ „ napsal před 7 lety znalec kubánských poměrů a v 60. letech ekonomický poradce kubánské vlády Valtr Komárek. Otevřeme ale především cestopisnou reportáž Jeana Paula Sartra Uragán nad cukrem, která vycházela na pokračování v roce 1960 v listě France-Soir a o rok později vyšla i česky: „ „revoluce je koňská medicína. Společnost roztlouká své kosti ranami kladiva, ničí svoji strukturu, obrací naruby sví instituce, mění vlastnické poměry a nově rozděluje statky, zaměřuje výrobu podle jiných zásad (...) Vyhlazení odpůrce i některých spojenců není nevyhnutelné, ale opatrnost velí připravit se i na to.“

Život Kubánců dnes již po několik desetiletí dusí administrativa totalitního státu socialistického typu, a to hned trojí: komunistické strany, armády a státní správy. Ten, kdo chce držet na Kubě otěže moci pevně v ruce, tedy musí ovládat hned tři mocenské struktury. Fidel Alejandro Castro Ruz tuto trojí strukturu ovládal. Narodil se 13. srpna 1927 jako potomek úspěšného podnikatele s cukrovou třtinou a služky v jeho domácnosti. Vyrůstal se svou matkou jako nemanželské dítě. Střední školu vychodil na jezuitské koleji v Havaně a v roce 1950 absolvoval právnickou fakultu a stal se advokátem. V roce 1951 se stal členem antiamericky orientované Ortodoxní strany.

Desátého března 1952 se na Kubě uskutečnil nekrvavý vojenský puč pod vedením generála Batisty, bývalého prezidenta řádně zvoleného v roce 1938, který byl nucen odejít z politiky v roce 1944. Castro a radikálové Batistův puč odmítli a 26. července 1953 uskutečnili známý neúspěšný útok na havanská kasárna Moncado. Za ten byl Castro souzen později a samostatně, neboť se Batista bál, aby se z teprve 26letého Fidela nestal lidový hrdina. Tehdy Castro pronáší svou známou obhajovací řeč „Dějiny mi dají za pravdu.“ V roce 1955 odešel do Mexika připravovat Hnutí 26. července k invazi na Kubu a k vedení gerilové války. Zakoupil jachtu Granma a s 82 muži vyrazil v listopadu 1957 ke kubánským břehům; vylodění přežilo jen 12 z nich.

V letech 1957-58 organizoval gerilovou válku v pohoří Sierra Maestra. Povstalci se opírali o znalost místního terénu a spolupráci s vesničany. Požadovali pozemkovou reformu. Jakoukoliv zahraniční intervenci odmítali. V květnu 1958 USA přestaly Batistově vládě dodávat zbraně v reakci na to, že její jednotky zahájily pálení vesnic a masakry vesnického obyvatelstva. Armáda a policie za tyto dva roky usmrtily 20 000 lidí.

Prvního ledna 1959 uprchl Batista ze země a Generál Cantilla podepsal v Santiagu de Cuba s Fidelem Castrem dohodu o zastavení palby. Tím byla uznána jeho faktická kontrola nad ostrovem. Castro prosadil vznik revolučních tribunálů, které vynesly 500 rozsudků smrti pro představitele batistova režimu.

Sedmnáctého května byla provedena pozemková reforma zahrnující zrušení latifundií. Nikdo nesměl vlastnit více než 400 hektarů. J. P. Sartre se raduje z toho, že „ „cizinci ať už jako zástupci nějaké společnosti nebo jako jednotlivci již neměli právo nabýt sebemenší kousek kubánské půdy.“ „Castro se stává premiérem a v červenci 1959 se stává prezidentem k Fidelovi loajální Osvaldo Dorticos Torrado. Castro tak plně ovládl politiku země a postupně se začal přizpůsobovat levému, revolučně-marxistickému křídlu a otevřel cestu komunistům do vznikající mocenské struktury.

USA přerušily s Kubou diplomatické styky. Jejich neúspěšné invazi v Zátoce sviní 17. dubna 1961 předcházelo bombardování několika kubánských měst. Americká brigáda 1500 mužů podpořená na ose postupu do vnitrozemí výsadkem byla po třech dnech obklíčena. Operace, jíž osobně velel Castro, byla úspěšná.

Po karibské krizi (1962) a Johnsonově nástupu k moci v USA (1963) byla zintenzívněna hospodářská blokáda ostrova. Castro byl nucen utužovat svůj totalitní režim. Výsledkem byla ekonomická krize. Východiskem bylo pro Castra požádat o pomoc Sovětský svaz a zahájit nastolování totalitního režimu jeho typu.

Po rozpadu SSSR, na němž byla Kuba závislá, se hospodářská situace země prudce zhoršila, ale před několika lety byla dohodnuta výhodná spolupráce s Bolívií a Venezuelou, včetně dodávek ropy. V létě 2006 se zhoršil Castrův zdravotní stav a řízení státu dočasně převzal jeho bratr Raúl.

Ale vraťme se k Sartrovi a tomu, co zaznamenal ze svých rozhovorů s Kubánci –samozřejmě jen těmi, kteří revoluci podporovali. O svobodných volbách smýšlejí jeho hrdinové takto: „ „Čím by bylo volené shromáždění v současné době? Zrcadlem našich neshod. Revoluce je v jednotě své praktické akce nevyhnutelně vlastní pravicí i levicí.“ „Revoluční kult mládí byl na Kubě přelomu 50. a 60. let velmi silný: „na tomto ostrově žijí nejdiskrétnější padesátníci. (...)„ Protože bylo revoluce zapotřebí, okolnosti pověřily jejím uskutečněním mládež. Jenom v mládeži bylo dost hněvu a úzkosti, aby ji podnikla, a dost čistoty, aby se jí to zdařilo.“ „ Ředitel Národní banky Che Guevara Sartrovi říká: „ „Jsem především lékař, potom trochu voják a nakonec, jak vidíte, bankéř.“

„Svobodu, nebo smrt“ bylo heslem Kubánců už za války o nezávislost proti Španělským kolonizátorům. A Castro je převzal: „Budeme mít svobodu, pokud si zachováme národní jednotu. Je nutno prohlásit: národ, nebo smrt, (vlast nebo smrt.) „ Dnes, můžeme s trpkým úsměvem dodat, že ani zde vývoj hesla neskončil. Jeho poslední verze zní: „socialismus nebo smrt. „ Po téměř pěti desítkách let tedy Kuba urazila cestu od spontánně uznávaného ideálu svobody k imperativu socialismu. Na výběr Kubánci nemají.

Sartre se ptá Castra: „ Všichni, kdo něco požadují, ať je to cokoliv, mají právo to dostat. Je to váš názor? Zatáhl ze svého doutníku a pravil rázně: Ano! Potřeba je základním právem člověka a má přednost před všemi ostatními. A kdyby po vás požadovali Měsíc? Kdyby ode mne žádali měsíc, znamenalo by to, že ho potřebují, odpověděl. „Naší zásluhou se odvažují zjišťovat své potřeby, mají odvahu pochopit své utrpení a požadovat, aby se s ním skoncovalo, zkrátka jsou lidmi.“
Zkusme se ale závěrem podívat na situaci obyvatel karibského ostrova bez úsměvu, který se o nás může pokoušet, když čteme tyto volné parafráze hesel o zajišťování potřeb v socialismu, nebo spíše v komunismu. V době nástupu Castra jsme v období bezprostřednosti prožitku, spontaneity, sdílených vizí, nadějí a iluzí o přeměně hospodářského a politického sytému v nový, spravedlivější.

Je možno se Kubáncům divit, že po několika desetiletích charakterizovaných spíše slovem diktatura, než slovem demokracie a v podmínkách všudypřítomné korupce a po faktické občanské válce podlehnou víře v nový typ uspořádání společnosti, a začnou věřit tomu, že budou tentokrát již definitivně zbaveni všech minulých útrap?

Ještě v 50. letech 20. století dosahovala negramotnost na Kubě úrovně téměř 50% dospělého obyvatelstva. Tuto úroveň měla například začátkem 20. let XX. století v Československu jen oblast Podkarpatské Rusi ( v Čechách cca jen 5%.)

Šlo o naprostou většinu venkovanů, živících se sezónními zemědělskými pracemi. Tito lidé díky své nezpůsobilosti dorozumívat se čtením a psaním nemohli chápat politické koncepty, nedovedli uvažovat v abstraktních pojmech, nebyli a ani nemohli být sebevědomými občany v našem, běžném evropském chápání. Byli zcela odkázáni na mluvené slovo, na svůj krátký prožitek naděje. Revoluční lídři byli pro ně nikoliv nepodobní náboženským kazatelům. Vnímali je v lecčems s obdobnou úctou, respektem, nadějí a bázní, jako své kněze v kostelích.

Postupný vznik naší „evropské“ všeobecné gramotnosti v průběhu 19. století, která je nezbytnou podmínkou pro dostatečné fungování občanských, politických a demokratických mechanismů, založených na fungování úsudku, komunikaci a myšlení i v poněkud abstraktnějších kategoriích, získávala Kuba o stopadesát až dvě stě let později.

Boj za nezávislost proti Španělským kolonizátorům, spory s USA o míru své ekonomické autonomie, ale i dnešní strádání v důsledku totalitního režimu vzniklého Castrovou revolucí, mají něco společného: počáteční naděje a touha po svobodě, národní nezávislosti a všeobecném civilizačním posunu se postupně měnily ve zklamání a frustrace.



Michal Petřík
Autor je poradce prezidenta
 
  Přístupy: 608 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA