Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Jak bolí klauna úsměv

Josef Mlejnek

V knížce Jiřího Bilba Reidingera Když bolí úsměv, kterou na sklonku minulého roku vydalo nakladatelství AMU, soustředila editorka Ladislava Petišková tři základní prozaické texty proslulého mima, klauna a pohybového pedagoga související s jeho celoživotním métier: Cirksezóna, Burleska téměř excentrická a Silueta akrobatického tanečníka. Knihu doplňuje DVD, na kterém se kromě záznamů ze současných Bilbových produkcí nacházejí unikátní dokumenty o Cirksezóně a o představení Alfred a spol. v noci (Excentrická burleska v Tabarin baru) z roku 1987.

S Jiřím Reidingerem jsme se seznámili někdy v polovině osmdesátých let a nedovedu si už vybavit, zda to bylo prostřednictvím Lenky Machoninové nebo pečlivé opisovatelky samizdatů Lídy Šindlerové, která nejen opsala, ale také pro edici Popelnice připravila Bilbovu literární prvotinu Cirksezóna ´83. Jde o velice dynamickou literární paralelu (přímo „psychofyzickou“) k jeho putování s Cirkusem Praga po středoasijských republikách tehdejšího Sovětského svazu. Skutečně to není jenom dokument svědčící o Bilbově uměleckém růstu: „Čtyři sta představení za sezónu způsobilo, že jsem se doslova otřískal,“ prohlásil Bilbo o této své zkušenosti v pozdějším rozhovoru. Nejde ani o pouhé vtipné postřehy související se sžíváním s ne vždy přátelským prostředím: „Viděli jste ho na těch přehrávkách (…), všichni se smáli a on myslel, že tomu, jak je vtipnej, a my se smáli tomu, jak je blbej,“ odposlechl si vzhledem k tenkým stěnám maringotky rozhovor dvou artistek o něm. (Mimochodem, není to tak špatná definice klaunství vůbec, byť jen „aspektová“.) Líčí-li klaun své první seznámení se v současnosti aktuálními tureckým záchody, smějeme se a trpíme zároveň s ním. V knize však nejsou výrazná jen místa k popukání. Lapidární, bez zbytečného slova, je záznam o tragédii, kdy jedno z dětí, které se rojí kolem přijíždějících maringotek, spadne ze spojnice vozů pod kola: „Chlapec má promáčklej hrudník, je mu asi deset - za hodinu umírá!“ Zvláštní magii Cirksezóny však vytváří až síla akumulované zkušenosti probíjející se navenek prostřednictvím zvláštním způsobem nevinného psaní - nejkrásnější z dívek nebo žen jsou ostatně ty, které si své krásy nejsou vědomy. Bezprostředně po Cirksezóně autor načas podlehl iluzi, že mu další psaní půjde stejně snadno a samo, ale bylo potřeba určitého časového odstupu, aby se v dalších svých textech tomuto paradoxního vrcholu přiblížil.

Na počátku cesty ke kariéře mima a klauna byla u Jiřího Reidingera krom role třídního šaška prý i skutečnost, že ho „stydění se“ za zlatou zubní korunku nutilo k němohře. V sedmnácti mu učaroval Boris Hybner, ale osudovým se pro něho mělo stát setkání s Ctiborem Turbou v roce 1980. Vrcholy spolupráce s tímto olbřímím zjevem a s řadou umělecky mimořádně disponovaných kolegů (Lenka Machoninová, Mirka Vydrová, Jiří Sova či Ĺubo Piktor) v souboru Alfred a spol. byl zvláštní pantomimický triptych Deklaunizace - Alfred a spol. v noci - Archa bláznů, celý z druhé poloviny osmdesátých let. Co se zachovalo z nenapodobitelné a nezapomenutelné atmosféry představení v žižkovském klubu Na Chmelnici, v Tabarin baru na Václavském náměstí nebo v kulturáku ve Stodůlkách? Z Deklaunizace záznam pořízen nebyl a přes Archu bláznů se převalily revoluční události po 17. listopadu 1989. Nepamětníci jsou tak bohužel odkázáni pouze na záznam pro Videojournal z Burlesky pořízený Andrejem Krobem a na Bilbův zvláštní živelný deníček, v němž nereflektuje pouze sebe a své kolegy, ale podává zvláštní svědectví o celé podivné době, když účastně sleduje a zaznamenává osudy personálu tehdy špičkového restauračního zařízení.

I klauni mohou mít zásluhy. Bilbovou zásluhou mimo jiné je, že v Siluetě akrobatického tanečníka zaznamenal (jde zčásti o rozhovor) myšlenky a vzpomínky jednoho ze svých učitelů, Josefa Fuksy, jehož umělecké začátky sahají do třicátých let a jenž podle editorčina doslovu své umění vnímal jako řemeslo. V závěru Fuksova portrétu Bilbo vzpomíná, jak mu jednou při Deklaunizaci „impresário“ Milan Štaindler strčil do kalhot kopřivu, aby ho prý umravnil: „Já bolestně kráčel jako zbitý pes (…), lidé v publiku se každému útrpnému kroku smáli a zároveň, společně se mnou, trpěli! Věřili mi!“ Velmi dobrá definice klaunství, která se s výše zmíněnými postřehy artistek nevylučuje. Úsměv „musí“ bolet.



Jiří Bilbo Reidinger: Když bolí úsměv. Editorka a autorka označených textů Ladislava Petišková. V roce 2008 vydala Akademie múzických umění v Praze. 208 str. První vydání v tomto celku. Příloha: DVD.



Vyšlo v Divadelních novinách 3/2009



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 95108 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA