Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Ojedinělé svědectví Marie Stryjové z padesátých let

Josef Mlejnek

Po vydání souboru próz Mlč (2006) vyšlo v nakladatelství Eman další dílo Marie Stryjové (1931–1977) nazvané Pokojík a na Mlč chronologicky volně navazující. První z knih zahrnuje obrazy a evokace z autorčina dětství a mládí prožitého na Volyni v západní Ukrajině doplněné o obrazy padesátých let strávených na Broumovsku, kde se rodina Stryjových po návratu do Československa v roce 1947 usadila. Rovněž Pokojík je silně autobiografické dílo – hlavní postavou je stále táž Léna, již známe z předešlých textů – avšak nyní odlišným způsobem. Jednak proto, že po volyňském období následovala v životě Lény epizoda broumovská, kdy se z prosluněných volyňských rovin ocitla v krajině, kde slunce svítí, ale nehřeje, kde si těžko zvykala, a nezvykla si. A jednak a především proto, že v době volyňského dětství a dospívání se nacházela – i při všech trýzních a nejistotách – v bezpečném rodinném obalu; zatímco když vznikala látka k Pokojíku, bylo spojení s rodinou prakticky přerušeno.

O čem Pokojík je? Nejstručněji řečeno: o hledání podnájmu v Praze zhruba v polovině padesátých let, po ukončených vysokoškolských studiích na filozofické fakultě. Odvíjí se před námi panoptikum kolegyň a kolegů, vesměs bývalých, jimž se však podařilo se uchytit: jsou zaměstnaní na fakultě nebo v redakcích. Zároveň sledujeme život v různých domácnostech – a také trapné situace, v nichž se Léna ocitá a které souvisí s přísliby a výpověďmi přechodného bydlení. Dozvídáme se i o Lénině nesplněné lásce.

Bytostně vypuzena

Proč vlastně chce zůstat za každou cenu v Praze? Chce i nechce, nemá na vybranou – nemá-li dle vlastní neodbytné představy skončit v nějakém zapadlém koutu země. K tomu jí, přiznává, chybí odvaha. Jde jí zároveň, a to nejen v obrazném smyslu, o hledání pevniny, jistoty o světě, o sobě samé. Vše se odehrává bez názornosti nebo jinotajů, zčásti podobně jako v Kafkově Proměně. Z Kafkových Deníků ostatně pochází motto knihy: „Měl jsem pocit, že budu-li mít budoucnost, uspořádá se všechno už samo od sebe.“ Pokojík je tedy vsazen do padesátých let, ovšem o poměrech v nich se nedozvídáme tak, že by píšící pozorovatelka podávala svědectví o skličující epoše, v níž žila, nebo že by oslavovala „prosté lidství“, popřípadě neokázalé hrdinství svých současníků. Při naprosté přesnosti detailů a dobových reálií Stryjová nepíše v podstatě „o“ padesátých letech, nýbrž tato dekáda je v její knize znát především z ochrnující osmózy zvláštní bezmoci. Patřila k lidem, kteří nedokázali trvale žít ve stavu, kdy, jak říká Vladimír Holan, „ústa mluví na poledne a sliny tekou na půlnoc“, ve stavu rozdvojení, bez nějž se zvlášť tehdy nedalo „normálně“ žít. Přitom se zoufale snažila zachytit se v tomto světě. Ale ani při nejlepší dobré vůli, již v sobě ze všech vyhladovělých sil mobilizuje, nebyla jakékoli trvalé participace v takovém světě schopna. Nejde jen o morální postoj, ale o bytostnou nemožnost. Jde o skutečné odcizení v původním smyslu slova Entfremdung, vypuzení, vyhnanství.

Kniha Pokojík končí v tichu nemocničního pokoje, v pacientství, což je synonymum trpnosti, pasivity. Co lze vnímat jako ryze klinický příznak, nemusí však mít nutně pouze medicínskou etiologii. Útěk? Rezignace? Nic takového, jen vír, na jehož konci člověk jest nemocničně nahý, bezmocný a vykořeněný. Jde o věci natolik silné, že se patrně vzpíraly bezprostřednímu zápisu. Když je autorka zhruba po deseti letech zaznamenala, nebylo v nich místo pro zbytečná slova.

Ne zapomenutá, ale opomíjená V případě Marie Stryjové, která zemřela již před více než třiceti lety, nejde o autorku zapomenutou, nýbrž zatím neprávem opomíjenou. I kdybych neměl s Volyní nic společného – pocházejí odtud moji předkové – učaroval by mi její magicky přesný jazyk. Možná bych jinak vnímal volyňskou idiomatiku a nebyl tolik nelítostný k autorům, kteří si Volyň pouze vybrali za téma. Ostatně v Pokojíku není, pokud jsem nic nepřehlédl, o Volyni přímo řeč. Pouze jedna z Léniných bývalých kolegyň, u které krátce bydlí, je původem polská Židovka a mluví neodolatelně „polskou“ češtinou.



Vyšlo 30.05.2009 v MfDNES v příloze Kavárna

O knize Pokojík Marie Stryjová Poznámka o autorce Bedřich Löwenstein, ediční poznámka Miriam Löwensteinová. Vydal EMAN (Evangelické manufakturní nakladatelství), Benešov 2009, 176 stran, náklad 600 výtisků, doporučená cena 168 korun.



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 96050 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA