Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


20 let po pádu komunismu...

Žaloudek Petr



otevření hranic, vstup bývalých komunistických zemí do EU,
volby do evropského parlamentu...




Jsem si jistý, že k tomuto tématu zaujme mnoho známých osobností, politiků, novinářů své stanovisko a články, úvahy, vzpomínkové slavnosti atd. nebudou chybět v žádné zemi Evropy, ale ani v mnoha jiných státech světa. A tak se omezím jen na stručný komentář a vyslovím pár myšlenek, které mi u této přiležitosti proběhly hlavou.


U příležitosti tohoto výročí vysílala rakouská televize ORF. 2 dne 23. a 25. června 2009 v přírodovědeckém televizním pořadu UNIVERSUM dokumentární film o bývalém pohraničním pásmu mezi někdejšími komunistickými státy a západní Evropou. Jak známo, tuto hranici tvořil tehdy ostnatý drát, zaminovaná pole a několik set kilometrů široké pásmo země “nikoho”, do kterého měli možnost vstoupit jen vojáci socialistických států a pár občanů tehdejších vesnic, kteří se při každém vstupu a odchodu z tohoto pásma museli legitimovat. Čím déle však komunismus trval, tím víc lidí se postupně z těchto vesnic vystěhovalo, protože neustálé šikanování a prokazování totožnosti je natolik denervovalo, že raději opustili rodný dům a svou vesnici a usadili se někde ve městě. V tom pořadu poukazuje rakouská televize na to, jaký vliv mělo toto pásmo “země nikoho” na zvířata, jejich volný pohyb a vývoj. Jako všeobecné konstatování bylo v tom filmu s velkým obdivem a taky povděkem, navzdory smutnému faktu, že taková hranice rozdělovala tragickým způsobem lidi, řečeno, že absence pohybu lidí a turistického ruchu v této oblasti zvířatům vseobecně prospěla. Na mnoha místech žijí dokonce takové druhy, které již v jiných oblastech vlivem civilizačního pokroku a migrace lidí vyhynuly. V tomto pořadu mne však zaujala jedna skutečnost, kterou jako vědeckou analýzu doložili bavorští zoologové. Jak známo, hranici mezi Českem a Bavorskem tvoří rozsáhlé lesy pohoří Šumava, na území Bavorska zvaného Bayerischer Wald. Ostnatý drát a široké pásy země nikoho rozdělily tento obrovský les na dvě části. Protože v této oblasti se ze začátku komunismu pokoušelo hodně lidí o útěk na Západ, umístili zde českoslovenští vojáci na přikaz “z hora” miny. Bavorští myslivci si všimli, že počet jelenů a vysoké zvěře na bavorské straně se přes otevřenou hranici a možnost volného pohybu zvířat nemění. Informovali o tomto německé zoology.Ti pak udělali tento zajímavý pokus: jak na straně bavorské, tak i na straně české označili několik desítek jelenů čipy, aby pak mohli přes satelit sledovat jejich pohyb. Došli k fascinujícímu závěru: Jeleni z Bavorska a jeleni z Čech se volně pohybují jen po místo, kde kdysi stál drátěný plot. Přesto, že tam již skoro 20 let ani ostnatý drát, ani miny, ani strážní věže vojáků nejsou, jeleni někdejší pomyslnou hranici nikdy nepřekročí. Přitom se jedná již o zcela nové generace jelenů, které skutečnou hranici neměly možnost zažít! Ponechám teď vědecké vysvětlení tohoto fenoménu fundovanějším osobám. To, co však chci říct, je zamyšlení se nad tím, jak se chováme my lidé, tedy bytosti mnohem dokonalejší, než jeleni, jak my fungujeme dle určitých hranic – mantinelů vytýčených přímo či nepřímo výchovou, prostředím, zkušenostmi, atd...


10 let od pádu komunismu jsem se věnoval přednáškové činnosti. Protože jsem hodně cestoval na Havajský ostrov Molokai, který je pro nás občany vnitrozemní Evropy vzdálený a exotický /pracoval jsem tehdy na knize Aina Hemolele – svätá zem – Molokai/ hodně jsem tam fotil a své záběry, ale i historické snímky z různých archivů jsem pak prezentoval ve velké. 90 minutové audiovizuální show. Pro tuto činnost jsem si zakoupil speciální technické přístroje, které byly nejenom velice drahé, ale umožňovaly zároveň kvalitní, profesionální prezentaci pro velké množství lidí ve velkých kinosálech. Úspěch těchto přednášek i skutečnost, že vlastním ty speciální přístroje, mě přiměla k vytvoření nové přednášky. Jako nejaktuálnější téma se mi zdála prezentace Slovenska na území Rakouska a Německa. A tak jsem začal jezdit na Slovensko, fotil, sbíral materiály, trávil stovky hodin při výběru diapozitivů, tvorbě obrazových sequencí s hudbou /ta byla čistě slovenské provenience/, psal si komentář atd. až z toho všeho vznikla 90 minutová audiovizuální show o Slovensku pod titulem: “SLOWAKEI – ein Land der Berge, der Burgen und der tausend Höhlen, ein Land reich an Schönheiten der Natur, an schätzen der Geschichte, das Land im Herzen Europas – ein Nachbar Österreichs...” - “SLOVENSKO – země hor, hradů a tisíce jeskyň, země bohatá na krásy přírody, bohatství dějin, krajina v srdci Evropy – soused Rakouska.” Dnes bilancuji: Mou audiovizuální prezentaci o Molokai vidělo asi 15.000 lidí při 120 představeních v Rakousku, Německu, Belgii, Čechách a na Slovensku. Přednášku o Slovensku jsem měl asi desetkrát a vidělo ji necelých 1.000 lidí v Rakousku a v Čechách. O tuto přednášku nebyl na Západě zájem. Při nabídkách této přednášky, dříve, než někdo měl možnost uvidět plakáty, či přečíst si předem nějaké informace, jsem dostával jako odpověď: “Prosím Vás, koho zde už zajímá Slovensko. Jít si tam něco levně v pohraničí nakoupit, či umožnit založení firem kvůli levné pracovní síle, to možná jo, ale jako typ na dovolenou, to určitě ne. Rakušané jedou raději k moři, či do zemí jihozápadní Evropy, nebo na vzdálená exotické místa. O pár let později vstoupilo Slovensko i Česko do EU, přesto stále ještě nepatří tyto země /s výjimkou města Prahy/ na první místa v žebříčku zemí, kam obyvatelé Rakouska, ale i západní Evropy, rádi jezdí. Tehdy jsem si uvědomil, jak hluboce jsou zakořeněny hranice - bariéry myšlenkových procesů a předsudků – v hlavách Rakušanů, pro které se staly země Slovenska, Čech, ale i jiné, pořád jenom ty “nesympatické, nepřítažlivé”, ve kterých pořád ještě vládne bída, zaostalost, korupce, krádeže aut a pod... Zbourat drátěný plot lze rychle, ale zbourat myšlenkové pochody, myšlenkové hranice, předsudky – to nelze z jednoho dne na druhý!


Koncem května a začátkem června proběhly ve všech zemích Evropy volby do evropského parlamentu. Jak známo, účast voličů byla všeobecně nízká. Ale nikde nebyla tak mizerně nízká, jako tomu bylo na Slovensku, v Čechách a v některých jiných postkomunistických zemích. Zatímco v zemích původní, klasické EU byla účast v průměru kolem 50 %, na Slovensku to bylo jen kolem 20 % a v Čechách kolem 25 % voličů. V těch dnech jsem potkal ve Vídni skupinu 10 mladých Čechů, turistů, kolem 30 let, všichni absolventi vysokých škol a zeptal jsem se jich na jejich názor, proč si myslí, že byla v Čechách tak malá účast a jestli byli taky volit. Jejich odpovědi mne šokovaly: Ani jeden z nich volit nebyl, o volby, jakékoliv, i místní, nemají zájem, “protože se volbami stejně nic nezmění a těm nahoře jde jen o jejich peníze...” Z reakcí těchto mladých lidí jsem byl tak v šoku, že jsem pak s nimi ani nedokázal pořádně diskutovat. Když se před 20 lety předháněli politici zemí, ve kterých padl komunismus, /byl mezi nimi i tehdejší premiér ČR Václav Klaus/ v tom, kdo z nich dříve požádá EU o vstup /ti, co tenkrát sledovali média si na ty, někdy až groteskně trapné situace vzpomenou, jednalo se např. o to, že některá země požádala o vstup do EU o jeden den dřív než jiná, přitom EU přijímala nové členy vrámci skupinového celku/ říkal jsem si sám pro sebe: ano, to je dobře, čím dřív a lépe se přizpůsobí legislativa, myšlení, chování, přístup k hodnotám, práci, podnikání atd. lidí z tzv. Ostblocku způsobu života v EU, tím lépe. Když se ale blížil termín konkréktního přijetí těchto zemí, přepadla mne najednou skepse: není to přiliš brzo? Nemělo by se raději ještě pár let počkat? Je pravda, že mnohé se zlepšilo. Mnoho se vybudovalo a financovalo však jen díky tomu, že se mohly čerpat zdroje z EU. Lidi si tak možná ani neuvědomili, za jakou cenu se nová společnost rodila. Po II. světové válce, když se materiálně a morálně zdeptaná Evropa jen pomalu díky vlastní síle znovu začala stavět na vlastní nohy, vážil si lid možná právě proto plodů své práce, protože si uvědomoval, za jakou cenu se nová společnost vytvářela. Když je člověk na něčem osobně zainteresován, i když je to spojeno s utrpením, tak tím roste přímo úměrně i jeho sebevědomí a pocity vděčnosti a zodpovědnosti. Česká republika byla jednou z prvních zemí, které o vstup do EU požádaly. Díky přílivu peněz z EU se mohlo vybudovat tolik objektů – silnic, železničních drah, městských vodovodů a kanalizací, hospodářských budov, kulturních akcí, které by bez sponzorských financí nikdy nemohly být realizovány, Know how při tvorbě infrastruktury řízení úřadů státní správy atd., atd., atd... Přesto patří právě Česká republika reprezentováná osobou prezidenta Klause k největším kritikům Unie. To, co provedli čeští parlamentáři v dubnu letošního roku, když nechali úmyslně padnout vládu v době českého předsednictví EU – řečeno slovy Václava Havla – byla kudla do zad vlády na úkor dobrého jména republiky - a řečeno mými, tvrdšími slovy, z pohledu člověka žijícího venku a tedy vnímajícího mnohem zřetelněji, co si o tom činu myslí lidé zde – neomluvitelné gesto arogantní samolibosti a egoismu politiků Paroubka a Klause, kterým očividně vůbec nejde o dobro celku, ale jen o vlastní mocenské plány na úkor celého národa. Jestli si český národ nechá líbit ve svém vedení takové politiky, tak bude pro něj lepší, když z EU vystoupí a bude si hledat své příznivce mezi politiky typu ruského Putina či severokorejského paranoidního komunistického vůdce... Pokud Češi míní EU neustále jen kritizovat a bojkovat a přitom nejsou schopni vidět vše dobré, co se jim díky členství dostalo a nedokáží být za to vděčni, tak si ani nezaslouží být členy tohoto seskupení...


V zemích, které byly po pádu komunismu přijaty do EU ten proces dozrávání, ta možnost spolupodílení se na tvorbě nových hodnot proběhl velice rychle a dovolím si tvrdit i povrchně. A i když určité hodnoty vybudované byly, nebylo vybudované zdravé seběvodomí, spočívající na pilířích morálních hodnot. To, co se stalo, mi připadá jako vývoj mentálně handicapovaného dítěte: fyzicky a věkově roste, jeho způsoby myšlení a chování však nejdou ruku v ruce – krok s krokem fyzického vývoje. Kde zůstala zde hranice, která ješte nebyla překročena? Generace lidí žijících v komunismu se stavěla laxně, ne-li apaticky k volbám, protože ať volil kdo volil a koho volil, tam nahoře se stejně nic nezměnilo, pořád zde vládla jedna a ta stejná komunistická strana, vše zůstavalo při starém. Generace dnešních dospělých lidí to jsou děti, vnuci a pravnuci té generace, která jim svým způsobem života vtloukala do hlavy, že není nutné jít k volbám, protože to k ničemu není. Po pádu komunismu se lidi sice více-méně rychle dokázali adaptovat na požadavky tržní ekonomiky, ale na jaké úrovni zůstala morálka, kultivace svědomí? Je možné změnit morální postoje, návyky, zlozvyky taky tak rychle, jak rychle je možno vyměnit košili, či jak rychle začali lidé měnit práci, bydliště, či vztah k soukromému vlastnictví?


Ti bavorsko-čeští jeleni mi dlouho nedali spát. Jsou součástí nás všech, odrážejí naše životy, námi vybudované hranice, naše strachy a zbabělé vyhýbání se řešení problémů a zároveň nedostatek odvahy, tyto hranice zbourat a začít žít jinak. Ať patří dík těm jelenům za jejich poselství! Nastavili nám zrcadlo a je na nás, co budeme chtít v tom zrcadle vidět.


Děkuji za pozornost



Žaloudek Petr
ThLic. Peter Žaloudek sa narodil v roku 1958 v Žiline, od roku 1983 žije vo Viedni. Za totality pôsobil v slovenskom katolíckom podzemí, spoluorganizoval pašovanie náboženskej a duchovnej literatúry a premietanie vtedy zakázaných filmov a diaprednášok s náboženskou tématikou. Po nútenom odchode do emigrácie vyštudoval v Ríme teológiu a niekoľko rokov pôsobil vo Viedni ako kňaz. Neskôr sa oženil a od roku 1991 pracuje ako rádiologický laborant na jednej z viedenských kliník.
Osobní stránky
 
  Přístupy: 71638 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA