Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Dovolená v klášteře

Žaloudek Petr

Zní to možná divně, ale i to je možné. Protože jsme takovou dovolenou již několikrát zažili a právě jsme se z takové dvoutýdenní dovolené vrátili, rád bych o tom napsal několik vět.

Od pradávna bylo zvykem, že lidé putovali nejen na poutní místa, ale hledali duchovní útěchu a posilu taky v klášterech. Zvláště tzv. monastické kláštery poskytovaly lidem občerstvení těla, jako typickou charakteristiku mnišské pohostinnosti, ale taky oázu duchovní obnovy a možnost načerpání sil. Celá architektura klášterních budov a stavebních prostorů, jejich „rajské zahrady“ duchalplné malby a výzdoba tak jakoby dotvářela prostředí, které blahodárně působí jak na tělo, tak i na duši. V průběhu doby a taky vlivem materialisticko-ateisticky orientované společnosti zvláště 20. století se kláštery lidem jakoby odcizily, vzdálily. Nyní však, na začátku 21. století, zdá se, lidé začínají znovuobjevovat smysl a půvab klášterního způsobu života. Z mého pohledu k tomu přispěly 2 faktory: na jedné straně neustálým shonem za nabytím materiálnich dober unavení a vystresovaní lidé začínají sebereflektovat svůj dosavadní způsob života, cítí potřebu zklidnění, zastavení se, žtišení. Lidem začíná docházet dech a vidí, že peníze, majetek a všechny typy konzumu to neni vše. Cítí, že neustálé holdování těmto hodnotám je naplňuje více a více prázdnotou a vyprahlostí. Dosažení jednoho takového cíle automaticky vyvolává touhu po dosažení ještě dokonalejšího uspokojení. Jenže donekonečna to nefunguje. Dříve nebo později příchází ujištění, že pokuď nebude nasycena stejným způsobem taky jejich duše, vše materiální, vše, co je na rovině uspokojování vnějších smyslů je nedostačujíci.

Na druhé straně katolická církev a její řády prošly a procházejí ve druhé polovině 20. století obrovskou změnou. Církev už nemá takovou moc a vliv na vývoj společnosti, jak tomu bylo ještě před několika desítkami let, či ve středověku. Kostely zírají pořád větší prázdnotou, mnohé klášterní budovy se vyprazdňují, mění svou původní funkci a přebudovávají se v hotely, koncertní síně, ústavy pro dloudobě nemocné apod., protože již nemají dostatek nových řeholníků.

Tyto dvě skutečnosti přispěly k tomu, že na Západě, zvláště ve Francii, církev a řeholníci se pokouší o obnovení staro-nové cesty – nabízí lidem, zvláště těm, kteří hledají smysl života anebo jsou dosavadním způsobem žvota unaveni, možnost duchovního a tělesného odpočinku. To, čemu se v Německu či Rakousku říká „Kloster auf Zeit“ - klášter na zkušenou – je něco, co má ve Francii již velice dlouhou tradici.
Z míst, která jsme letos navštívili, stručně popíší tyto kláštery:
1.
Sestry Benediktínky „Notre Dame de Fidelité“ - Naší věrné Paní – v Jouques, asi 30 km východně od Aix-en-Provence. Toto místo je samo o sobě již nádherné. Voňavé lány levandule, lesíky a háje ve kterých roste divoký rozmarýn a tymián, jejichž vůně vás pronikne kdykoliv do nich vkročíte, zvláště však v tuto květnovou dobu, kdy tyto rostliny kvetou a jsou plné bzučících včel a čmeláků. Olivová pole, vinohrady, třešňové lány, cedry, palmy, pomerančovníky – tato nádherná a požehnaná provensálská země, tak jako vlastně celý mediteraenský kraj již od 4. století, přitahovala kvůli vlídnosti podnebí a úrodnosti muže a ženy, kteří na samotách a později v mnišských komunitách se věnovali zasvěcenému způsobu života. Nikde jinde na světě nebylo založeno tolik abacií a klášterů, jako právě zde. Klášter sester Benediktinek v Jouques však vůbec není starý. Založil ho v roce 1968 jeden benediktinský mnich pro sestry s Regulou sv. Benedikta. Dnes zde žije 55 sester. Je to jedna z největších, ale taky nejživějších ženských abatyšství v celé Francii. Sestry jsou si takřka ve všem úplně sebestačné. Chovají krávy, prasata, slepice, králíky, pěstují obilí, vinnou révu, olivy, levanduli a ovocné stromy. To vše jim skoro z 90 procent zaručuje výživu a zároveň obživu za utržené peníze z prodejů různých produktů. Ora et labora – modlitba a práce – je smysl jejich života. Jak nám řekla jedna sestra: „Všechno si děláme sami, manuální práce nás baví, rády děláme na čerstvém vzduchu.“ Avšak práce pro uspokojení těla nesmí převažovat nad prací pro uspokojováni potřeb duše. Dlouhé hodiny dne věnuji meditaci, modlitbě, zpěvu a slavení mše. Zvláštní prioritu v této duchovní práci má gregoriánský zpěv. Několikrát denně se schází v kostele ke zpěvu liturgických hodin. Tyto modlitby jsou největší atrakcí, důvodem, proč k nim lidé přichází. Když zazní v kostele jednotný a do posledních detailů vyšlechtěný zpěv 55 sester zastaví se vám dech a čas jakoby přestal běžet. Při té nádherné hudbě máte dojem, že nejste na zemi, ale někde v nebi a nechce se vám jít domů... Protože sestry samy žijí v klauzuře a ve svém klášteře hosty neubytovávají, postavily nedaleko kláštera dům pro hosty. Sv. Benedikt přikazuje svým bratřím v Reguli, aby byli pohostinní a vstřicní k poutníkům. Této zásady se drží i sestry Benediktínky. Jejich dům je po celý rok domovem putujících poutníků na cestě do Santiaga di Compostela, ale taky náhodných turistů, či „cílevědomých turistů - dovolenkářů“ - tak jako tomu bylo v našem případě, kteří chtějí prožít několik dnů v nádherném prostředí přírody, na samotě, uprostřed modlitby, ticha, jednoduchého bydlení a stravy... Při jídle nás každý den obsluhovala jiná sestra, podle toho, jak měly rozdělenou službu. Každá z nich byla veselá, přátelská a příjemná. Jelikož se u nás vystřídalo několik sympatických sester, neodpustil jsem si při odjezdu otázku na jednu z nich, sestru Marii Terezu, které ještě nebylo 40 let: „Jak je to možné, že každá z vás má pořád veselou náladu? Copak nemáte někdy dny, kdy se vám nedaří dobře a není vám zrovna do úsměvu?“ - Její odpověď byla jednoduchá, ale výřečná: „Přece jsem nevstoupila do kláštera proto, abych zde byla smutná...“ V duchu jsem tak trochu záviděl 10 mladým novickám, které se právě připravovaly pro vstup do této živé a krásné komunity...
2.
Cisterciátský ostrov a klášter St. Honorat, patřící k ostrovům Lérins nedaleko od Cannes. Tento ostrov obývají již od 4. století mniši. Je zcela zvláštní. Má jen několik hektarů, na to, abyste ho v poklidném tempu obešli, vám postačí necelá hodina. Cisterciáti jsou refermovaní benediktíni, jejich heslem je podobně „Ora et labora“. V přítomnosti mnichů, na modlitbách, při jídle a společných akcích spolu s návštevníky vládne všude silencium. Část kláštera je rezervována pro lidi „z venku“, kteří chtějí strávit spolu s mnichy několik dnů v tichosti, modlitbě a jednoduchosti. Cely pro ubytování jsou velice jednoduché, staré, potřebovali by již alespoň částečnou opravu. Toalety a sprchy jsou společné pro všechny návštevníky. Protože se sem potraviny musí přivážet z pevniny, strava je zde velice jednoduchá a skromná. Někdy máte dojem, že jste se vrátili v tomto klášteře o jedno století dozadu. Zvláště, když člověk přijede z ekonomicky vyspělé země, zvyklý na všemožný běžný komfort, který mu připadá jako samořejmost. Na tomto ostrově a v tomto klášteře si najednou uvědomíte, jak mnohé věci denního života vůbec nejsou samozřejmostí. Najednou jste přinuceni spontánně, automaticky myslet na ty lidi světa, kteří žijí v materiálni nouzi, nedostatku hygienických vymožeností a sociálního zabezpečení. Přesto nemusíte mít strach sem jet. Nocleh, ubytování a jídlo máte zabezpečené. K tomu nádherné zpěvy mnichů, kteří zpívají liturgické modlitby několikrát během dne, dokonce i v noci. Účast na jejich modlitbách je samozřejmě dobrovolná. Kostel je však vždy plný turistů a to nejen věřících, ale i těch lidí, kteří jsou bez vyznání a k mnichům přijeli, protože si chtějí buď odpočinout anebo nemají jinou možnost, jak by na tomto překrásném ostrově mohli delší dobu pobývat, než přihlásit se k pobytu v klášteře. Protože jsme byli na tomto ostrově již podruhé a teď jsme tam prožili několik dnů, mohu dosvědčit, že všichni bez výjimky sem přicházejí rádi, že si cení toho, strávit několik dnů na tak krásném, čistém a klidném místě. Na ostrově není žádný hotel, není povoleno tam stanovat, nejsou tam žádné obchody. Všude voní exotické květy, při procházkách vás doprovazí koncert nejrůznějších ptáků, často vám cestu překříží nějaký pestřezbarvený bažant, kterých je zde požehnaně a nikdo jim nebrání se rozmnožovat, z každého místa, na kterém se při procházce zastavíte, máte božský pohled buď na moře, pevninu, nebo bujnou vegetaci. Protože je tento ostrov tak exotický a prostřednictvím mnichů nabízí turistům přítažlivý pobyt, jsou kapacity pro jejich ubytování pořád vyprodané, není tak jednoduché domluvit si zde možnost pobytu. Ten, kdo by to však chtěl zkusit, to musí udělat s několikaměsíčním předstihem nejlépe prostřednictvím internetu, kde najde veškeré informace a podmínky pro možnost příjezdu.

3.
Sestry klarisky v Montfavet u Avignonu
Tyto, v klauzúře žijící sestry, patří ve Francii mezi ty, které vymírají. Je to vidět i na tomto klášteře – bývalém zámku, které sestrám kdysi darovala jedna šlechtická rodina – a taky na komunitě. Žije zde 13 starých řeholnic a 4 mladé novicky. Věk starších sester se pohybuje od 70 – 92 let, všechny novicky jsou cizinky pocházející z různých zemí Afriky, Asie či jižní Ameriky. Ale i když jsou sestry v tak pokročilém věku, je radost zúčastnit se spolu s nimi na jejich liturgických modlitbách či slavení mše. Sestry jsou rozdělené do dvou chorů, krásně zpívají za doprovodu elektornických varhan nebo kytary, na které hrají dvě ze sester. Je to nesmírně živá a veselá komunita. I když je jejich věk pokročilý, vůbec nemáte dojem, že na práci či chod kláštera nestačí, nebo že něco nezvládají. Všude je čisto, pokoje pro hosty jsou jednoduché, ale vzorově čisté a decentně upravené, pohostinnost a jídlo, které hostům servíruje 78 letá sestra Terese je typická francouzská kuchyně, se vším, co k tomu patří, tedy i s lahví vína a dobrými francouzskými sýry. „Tyto sestry znám již 40 let a od té doby jsou pro mne záhadou, jak žijí. Nikdy jsem neviděl, že by k nim přišla nebo vstoupila nová Francouzka, jejich počet se neustále zmenšuje, přesto jsou vždy veselé, poctivé ve snaze žít své povolání a přítažlivé pro lidi z okolí a pro hosty...“ říká nám P. Jean, kněz, kterého během pobytu u sester v Montfavet navštěvujeme v katedrále v Avignonu. Známe ho z naší předešlé návštěvy před dvěma roky a protože je to vzácný a jemný člověk, nenecháváme si ujít příležitost a znovu ho navštěvujeme.

Loučení s těmito sestrami bylo velice srdečné a přátelské, vůbec se nám nechtělo odjet, nejraději bychom náš pobyt ve Francii prodloužili, abychom mohli u nich pobýt vícero dnů. „Au revoir“ – na brzkou schledanou – řiká nám několik sester a my doufáme, že s k nim opravdu budeme moci brzo vrátit. Nádherná komunita!
4.
Priorát nemocných Benediktinských mnichů v Bouchaud, nedaleko od Arles v Camargue. O této komunitě jsem se již jednou zmínil v článku: Vivat la France monastique, který se nachází na mé stránce: www.peterzaloudek.com v Rubrice LISTY, v květnu 2007. Tento klášter je velice zvláštní, řekl bych až unikátní. Nejenom, že se nachází v překrásném národním parku Camargue, kde již rostou exotické rostliny, hnízdí plameňáci, chovají se plemena zvláštních bílých koní a černých býků taureau, kteří se používají ve Španělsku a jižní Francii v arénách, pěstuje rýže a na obrovských plochách blízko moře se odčerpává sůl. Čili už samá příroda láká k pobytu. Klášter je však zcela výjimečný tím - a je to typická, ve Francii zrozená Kongregace, že v něm žijí nemocní mniši Benediktíni. Mají sice regulu sv. Benedikta, avšak vlastní, mírnější Konstituce, které umožňují řeholní život mužům, postiženým jak tělesnými, tak i lehčími psychickými poruchami. Tento druh řehole je ve světě zcela výjimečný a dává možnost žít v Řádu takovým lidem, kteří by za normálnich podmínek kvůli zdravotním problémům v žádné jiné řeholi nebyli přijati. Před dvěma lety jsme navštivili tuto komunitu poprvé. Byli jsme nadšeni tím, jak mniši žijí a jak rádí tvoří svou komunitu. Proto jsme se tam znovu chtěli vrátit a pobýt s nimi několik dnů. Vždy, když jsme měli možnost sledovat mnichy při modlitbě, slavení mše, či jakékoliv jiné práci, byl to pro nás silný zážitek. Letos byl umocněn tím, že do komunity přibyli 4 noví členové, novicové. Dokážu si představit, že asi ne každý člověk by sdílel naše nadšení, zvláště kdyby viděl, jak se různí členové této komunity kvůli psychickým problémům vyhýbají kontaktu s návštěvníky. Avšak pro nás, vidět, s jakou radostí, důslednosti, dochvilnosti, s jakým nadšením zpívají vešekeré liturgické modlitby několikrát denně, jak dodržuji řád, práci a jiné povinnosti, bylo to pro nás potěšení z toho, že tito lidé mají možnost takhle žít. Bratr Bruno Marie, který je hoteliérem v tomto klášteře a má tedy na starosti hosty, nám před dvěma lety, ale i teď řekl: „Kdyby někteří z těchto lidí nebyli v klášteře, tak by museli dlouhodobě žít na psychiatrické klinice. Zde se staráme jeden o druhého a zároveň se věnujeme činnosti, která nám dodává sílu žít...“

Tento klášter možná není pro každého turistu. Při našich dvou návštěvách jsme měli možnost vidět dost náhodných turistů-hostů, kteří se zde zastavili možná ze zvědavosti, anebo jen jako náhodní cestovatelé, kteří potřebovali někde přespat. Bylo vidět, jak na ně pobyt v tomto prostředí zapůsobil a s jakým obdivem a vděčností, že tam mohli být, odcházeli. A my jsme rádi, že tento klášter, taková řehole existuje a že desítky, možná stovky lidí mají šanci prožít život navzdory zdravotním handicapům v prostředí a společenství lidí, kteří s nimi spolucítí a navzájem si pomáhají...

Závěrem stručné shrnutí: Každý z těchto 4 klášterů, které jsme letos navštívili, byl jiný. Všechny se nachází v překrásné přirodě, v tichosti samoty, lesa či ostrova, všechny jsou však taky blizko historických a kulurních míst. Ve všech se mniši a řeholní sestry věnují nádhernému chorovému zpěvu, hudbě a modlitbě. Každý má však svou charakteristiku. V Jouques imponují usměvavé a velice přijemné, komunikativní sestry a jejich latinsky zpívaný gregorian. Na ostrově Saint Honorat člověka přímo omámí očarující poloha ostrova a krásný liturgický zpěv ve francouzštině. U sester Klarisek – navzdory životu na bývalém zámku a pokročilému věku sester - vás osloví jejich jednoduchost a úpřimnost. V Bouchaud poznáte řeholní komunitu a něco, o čem jste doposuď neměli ani potuchu, že by mohlo existovat. Všechny mají mnoho společnéno a přesto je každý jiný a tedy možná né pro každého.

Nevím, jak je to v Čechách, jestli jsou tam již otevřené kláštery pro „lidi z venku.“ Pokud však budete chtít navštívit nějaké kláštery ve Francii či někde jinde v cizině, je potřebná znalost jazyka. Dále je dobře vědět, že tento druh dovolené nabízí řeholní komunity lidem, kteří se chtějí účastnit na modlitbách, nebo si chtěji duchovně odpočinout. V některých klášterech je podmínka minimálniho pobytu 3 dnů. Plná penze v klášterech se pohybuje mezi 30 – 40 € na osobu /nocleh a jídlo během celého dne/. V klášterech jsme mezi hosty často vídali nekřesťany. Ať už tam přicházejí z jakýchkoliv důvodů, akceptují podmínky, které klášter klade. Účastní se na modlitbách, či jiných akcích, které ta či ona komunita nabízí. Kdoví, možná je to nová forma k oslovení, či získávání nových sympatizantů a pozdějších členů katolické církve.

O Západu se často ve slovanských zemích mluví jako o dekadentní společnosti a taky o společnosti, která již přestala být křesťanskou. /Viz např. Přilohu Lidových novin PÁTEK z 10. 4. 2009 na straně 4 v článku „Mešita za plotem“ s podtitulem: Postnáboženský Západ pod ranami kladiva na čarodějnice/. Na tomto tzv. Západě žiji již skoro 30 let. Od pádu komunismu uplynulo 20 let, mám možnost porovnávat. Takové a podobné výroky o Západu, jaké se často ve slovenských či českých novinách vyskytují, bych si však nedovolil tvrdit. Právě naopak. Tak, jak již mnohokrát v dějinách vzešlo tolikrát něco nového, něco duchovního právě z té tzv. západní civilizace, tak se tomu, dle mého názoru, děje i dnes. Kéž zárodky tohto nového, transparentního způsobu řeholního života, kdy kdokoliv z „venku“ má možnost nahlédnout a „okusit“, co to znamená žít zasvěceným životem Bohu, osloví co nejvíce lidi i v té tzv. Východní Evropě a dá možnost vzrůstu novým řeholním komunitám, nabízejícím lidem nejen duchovní občerstvení, ale i radost ze života s Bohem...



Žaloudek Petr
ThLic. Peter Žaloudek sa narodil v roku 1958 v Žiline, od roku 1983 žije vo Viedni. Za totality pôsobil v slovenskom katolíckom podzemí, spoluorganizoval pašovanie náboženskej a duchovnej literatúry a premietanie vtedy zakázaných filmov a diaprednášok s náboženskou tématikou. Po nútenom odchode do emigrácie vyštudoval v Ríme teológiu a niekoľko rokov pôsobil vo Viedni ako kňaz. Neskôr sa oženil a od roku 1991 pracuje ako rádiologický laborant na jednej z viedenských kliník.
Osobní stránky
 
  Přístupy: 70916 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA