Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Bída velkohubých proklamací a ubohost lidské sebejistoty

Josef Mlejnek

aneb

Tiká tiká konec světa?



Kontakt - Toruň 2009



Letošní již devatenáctý ročník divadelního festivalu v polské Toruni Kontakt se v lecčems od těch předchozích lišil. Především se ho citelně dotkl fenomén zvaný světová hospodářská krize. Nešlo ovšem o důsledek vnějších úsporných opatření - finanční rozpočet na festival byl stejný jako loni - pouze polský zlotý devalvoval vůči euru: ztráta v převodu na české koruny činila zhruba jeden a čtvrt milionu. I z tohoto důvodu se program několikrát dramaticky měnil. Avšak z představení obou dílů Kushnerových Andělů v Americe v režii Iva van Hovea, které mělo na Kontakt přivést amsterodamské divadlo Toneelgroep a které mělo Kontakt zahájit, nakonec sešlo především proto, že Holanďané dodatečně požadovali dvojí provedení čtyřhodinové inscenace, což by pohltilo téměř čtvrtinu rozpočtu pokrývajícího účast divadel. Festival tak zahájilo Pařízkovo nastudování Kafkova Procesu Pražským komorním divadlem. Týž den večer se představila Halina Reijnová v Cocteauově monodramatu Lidský hlas (režie Ivo van Hove). Festival tak podle slov ředitelky Divadla Wilama Horzycy a Kontaktu Jadwigy Oleradzké v letošním roce „zkomorněl“.



Přes nezastírané improvizace nevyzněla skladba festivalu jako nahodilý slepenec ad hoc. Leitmotivem, velice volným, letošního ročníku byla osamělost, izolovanost jednotlivce ve společnosti a ve světě a případné hledání cesty a úniku ze zakletého koloběhu. Komorní téma? Ne nutně. Koneckonců žádná inscenace, které si v Toruni rozdělily tři hlavní ceny, příliš komorní nebyla. Naopak všechny byly velice výpravné a představovaly skloubení celého množství scénických, mluvních hudebních i pohybových faktorů. Z celkového počtu čtrnácti lze jako typicky komorní, tj. méně nákladné a snadno přenosné, označit pouhých šest inscenací. Z nich nelze rozhodně opomenout sólové vystoupení Miriam Goldschmidtové z curyšského Schauspielhausu v koláži mezních tázání Warum Warum od Petera Brooka, kterou Brook sám režíroval. Slavný režisér pobýval tou dobou v Polsku, ale v Toruni se neobjevil. A také Bergmanovu prózu Důvěrné rozhovory v dramatizaci a režii Ivony Kempy, které výtečně nastudovala s herci Divadla Julia Słowackého z Krakova.

Tři nej


Třetí cenu získala divadelní adaptace románu Vladimira Sorokina Led budapešťské scény Nemzeti Színhás v režii Kornéla Mundruczó. Tento režisér je známější svou filmovou tvorbou (jeho film Delta získal letos v Cannes cenu kritiky) a sám dokonce považuje divadlo za nižší, »operetní« komplement filmu. Sorokinova předloha je křížencem žánru fantasy se současnou ruskou realitou, na niž je patrně každá fantazie krátká. Na scéně se prolínají výjevy ze světa byznysu a zločinu s působením členů záhadné sekty či výlučného společenství, které hledá »jiskry« původně kompaktního celku z hlubin vesmíru, jenž se záhadně na Zemi rozptýlil a vtělil do našeho světa. Většina herců předvedla vedle silně expresivních kreací i velice náročný body-art. Tyto scény plné obnažených těl však nelze pojmenovat jako erotické nebo lascivní, neboť z nahoty v nich především trnulo. Druhá část se odehrávala na straně protilehlé k původní scéně - herci seděli mezi svícemi a malými smrky a četli své party za zvuků Leningradské symfonie. Dovídáme se, že příslušníků bratrstva zplozeného »Prasílou« je 23 000 a jejich invaze nastala pádem tunguzského meteoritu. Shledávají se pomocí ledového kladívka, poznávají se podle »živého srdce«. Zatímco za války jich bylo několik set, v Jelcinově éře jich už bylo 18 000. Dnes s jejich plným počtem už běžně pracuje teleshoping. Nastává tak konec světa, anebo přichází jen jeho konzumní homeostáze?

Druhou cenu si odnesla Octomilka z berlínské Volksbühne am Rosa-Luxemburg-Platz v režii Christopha Marthalera: jde o inscenaci se zpěvy, v níž se pod drobnohledem přísné vědy zkoumá fenomén lásky. Octomilka obecná (Drosophila melanogaster) neboli banánová muška se hojně používá při genetických výzkumech, neboť - jak praví Wikipedie - »patří ke klíčovým modelovým organizmům <http://cs.wikipedia.org/wiki/Modelov%C3%BD_organismus> vývojové biologie <http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%BDvojov%C3%A1_biologie>«, a chceme-li přijít na kloub tak závažnému fenoménu, nezbývá nám než nahlédnout do knihy genů. Octomilka je autorské dílo švýcarského režiséra, který stejně jako ve svých předešlých režijních kreacích Murx nebo Ochrana před budoucností nezapře svoji hudební kvalifikaci - i zde jsou jednotlivé peripetie hojně provázeny vážnou hudbou (Verdi, Chopin, Stravinskij a další) a líbeznými sentimentálními zpěvy. Komičnost ještě podtrhují herci uměle zdeformovaní do podob vědátorů v bílém, úsměv vyloudí i vtipy typu »o dvacet let později«, aniž se cokoli na scéně mění, ale postupně se místo uvolňujícího zážitku dostavuje tísnivý pocit nezamýšlené »prkennosti«. Chyběla svižnost a elegance, třeba ve stylu Vodňanského a Skoumalovy písně Zase zasedá vědecký kongres (Ač jsou kouzla dámy báječná, její podstata je buněčná, […] je nezmámí žena krásná, vždyť je to jenom protoplazma.). Marthalerova divadelní síla spočívá především v bezohledné grotesce - v Octomilce ji až příliš zohledňovala krotká parodie.

Hlavní cenu devatenáctého ročníku Kontaktu získal Teatr Polski z Vratislavi za nastudování hry Stanisławy Przybyszewské (1901-1935) Případ Danton v režii Jana Klaty. Pro polské divadlo to byl v Toruni první úspěch po dlouhých devíti letech, zato jednoznačný - inscenace získala rovněž cenu za scénu a představitel Robespierra Marcin Czarnik cenu za mužský herecký výkon. Inscenace byla vědomým protikladem filmu Andrzeje Wajdy Danton z roku 1986 s Gérardem Depardieuem v titulní roli, natočeného podle téže předlohy. Klatovi nešlo o jinotaj o moderních polských dějinách a současnosti, ale o problémy nepoměrně obecnější: Člověk u moci a člověk v moci jiného člověka, bída velkohubých proklamací a ubohost lidské sebejistoty. A síla zla v člověku.

Jeviště je pokryto pilinami a drtí - jako v manéži, scénu tvoří plechové garáže a kartónové baráčky, které při potemnění svítí jako sídlo termitů nebo předměstská skladiště, v nichž bojují krysí tlupy proti potkaním gangům. Hudební doprovod tvoří vesměs obsáhlé citace moderní populární hudby, která si »bere do úst« revoluci (například Revolution No. 9 v podání Beatles). Revoluce v závěru nepožírá svá dítka, sejme je za zvuků Marseillaisy »hudebním tělesem« složeným z motorových pil. Postavy se pohybují v historických kostýmech - Robespierre a jeho lidé v černém, Danton a jeho suita jsou oblečeni barevně. Robespierre není tak docela suchopárný doktrinář - a Marcin Czarnik mu vtiskuje rysy podmanivosti. Danton v podání Wiesława Cichého je postarší sybarita, který si je jistý svou silou a kouzlem, jímž dokáže působit na lid. Z výtečných hereckých výkonů není možné opomenout Bartosze Porczyka v roli obojetného Desmoulinse a Katarzynu
Strączekovou jako jeho ženu Lucile.

České stopy


Dosavadní česká účast na Kontaktu, pokud k ní už došlo, nebyla bohužel příliš reprezentativní a nesetkávala se s větším ohlasem. Předloni zde například propadl Zelenkův Teremin (Dejvické Divadlo), dva roky předtím dopadl jen o něco lépe Morávkův Kníže Myškin je idiot. Letos zde mělo české divadlo mezi čtrnácti soubory hned dvojí zastoupení a je potěšitelné, že se obě představení setkala s příznivým ohlasem jak u diváků, tak i u kritiky. Čtyřhlasé divadelní seskupení Boca Loca Lab z Prahy navíc získalo za voicebandový přednes pásma Tiká Tiká Politika jednu ze zvláštních cen poroty, která se uděluje za »originální divadelní výraz«. Autorem experimentálního textu a zároveň režisérem neobvyklého koncertu je Jiří Adámek. Nesetkáme se při něm s lacinými narážkami na aktuální politické dění, neboť autorovi i hercům, odehrávajícím bezchybně a živě své mnohdy až jazykolomné party, jde o mnohem víc - o čelní náraz, střet s často nevábným fenoménem zvaným politika. Z rytmizovaných přeskupování písmen ve slově politika zbudou pouze dvě samohlásky i-á připomínající, že politici jsou oslíci. V další »větě« připojenými fyziologickými zvuky výmluvně dodávají, že politici začasto jsou i čuňata. U Kafkova Procesu kritiku zaujal kromě minimalistického zhuštění i jednoznačně existenciální výklad závěru slavného díla. Nevážně vyřčený povzdech oběti, Josefa K., jako pes připomíná čínské »slaměné psy«, podle nichž John Gray pojmenoval jednu ze svých knih: při obřadu bývají tito psi názorně rozmetání něčím nelidským do té míry, že tomu snad ani nepřísluší označení osud. Jednoznačným handicapem této inscenace byla ve změněném prostředí nepřenosnost akcentů a významů, důležitých pro plné pochopení, které simultánní překlad přehlušuje a stírá. Přesto česká účast letos zanechala - snad poprvé za devatenáct let - na festivalu výraznou divadelní stopu.

JOSEF MLEJNEK

Vychází v Divadelních novinách 14/2009



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 18588 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA