Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Pohled polského konzervativce

Pavel Švanda

Recenze vyšla v časopise Kontexty (4/2009), který vydává CDK v Brně

Výbor z textů polského filozofa a ministra Ryszarda Legutka (nar. 1949), nazvaný Ošklivost demokracie a jiné eseje, představuje vhled do polského pravicového myšlení. Také nabízí možnost srovnání s úrovní našeho domácího uvažování. Česká politická scéna ze sebe v posledním desetiletí téměř vyloučila inspirativní intelektuální výkony velkého stylu. Převládly pestré, avšak nestálé názory čilých politických praktiků a komentáře na úrovni okamžiku. Relativní obdobu systematicky myslícího profesora a politika Legutka, včetně nacionálně konzervativního profilu, představuje v našich poměrech snad Václav Klaus, jenž rovněž spojuje politickou funkci s publicistickou aktivitou. Je tu také přemýšlivý politik Petr Pithart. Legutkovo politologické a filozofické uvažování je ale zaměřeno především analyticky. Proto mu mohl být českým partnerem do diskuse zejména profesor Dušan Třeštík, který ovšem nebyl aktivním politikem.

Maciej Ruczaj vybral obsah knihy, přeložené Josefem Mlejnkem, z Legutkových textů uveřejněných převážně v posledních letech. A hned v prvním eseji nazvaném Právo na všechno se setkáváme s ostrou kritikou dobové módy, která vystavuje demokracii jako systém, ale i lidské vztahy těžkým rizikům, vyplývajícím ze zanedbávání zdravého rozumu. Legutko oponuje radikální „kroky právníků a legislativců, (jež) mají více společného s uměleckou tvorbou než se solidními dedukcemi,“ (s. 16) a také upozorňuje na enormní posilování role státu, vyplývající z lidskoprávních aktivit. Významným tématem je Legutkovi vztah démosu tedy lidu a demokratických elit. Český čtenář si uvědomí, že v polské tradici jde zřejmě o vyhraněnější problém než u nás. Biografický i myšlenkový profil průměrného českého politika je až úzkostlivě mainstreamový. Z řady se sem tam vybočuje leda nějakým tím drobným hulvátstvím. Ne tak v Polsku. Zde teprve nacistická a komunistická a posléze populistická „vzpoura davu“ likvidovala to, co Legutko označuje jako „měšťansko-zemanskou“ kulturu, sahající svými kořeny hlouběji do minulosti a dopřávající více místa osobnostem distingovanějšího rázu.

Legutko také upozorňuje: „Začali jsme v demokracii spatřovat nejlepší z možných systémů, téměř něco jako současnou utopii…“ (s. 27), „…očekávali jsme od ní mravní zušlechtění veřejného života, přičemž však vyšlo najevo, že vytváříme spíše společnost jako obchodní centrum“ (s. 35). Naše ideální spotřebitelské středisko by však mělo být zároveň pohodlně diverzifikováno podle vůle rozličných kulturních entit. Proto se vyžaduje nový druh loajality, který udrží pohromadě k sypkosti diferencovanou společnost. Zde narážíme na problémy. I když se většina z nás shodne na demokracii jako „nejméně špatném způsobu vlády“, míra obecné loajality vůči stávajícímu politickému systému je poměrně kolísavá. Čelíme především vlastní náladovosti. I demokratická reprezentace ve volebních kampaních apeluje spíše na smyslové podněty než na náš rozum. Proto a ještě z mnoha důvodů, jež Legutko vypočítává, „demokracie je ošklivé zřízení“ (s. 33).

Ryszard Legutko se považuje za reprezentanta myšlenkové tradice Západu. Dokáže se však vyjádřit velmi kriticky vůči kultuře USA: „Americká humanistika produkuje myšlenkový schematismus v nebývalém rozsahu a americká média a masová kultura v USA představují vzorové příklady myšlenkového konformismu. Kdo by chtěl dnes psát traktát o zotročeném duchu, nenalezl by lepší příklady, než jsou americká televize a americké filmy.“ (s. 65) Opakuje se tu stará výčitka evropských intelektuálů vůči americkému společenskému konformismu, dobře známá již v 19. století.

Legutko se asi nemýlí v tom, co pociťujeme i v našem kulturním a politickém životě: vliv povrchních módních témat a k nim příslušejících sloganů často zabraňuje věcnému pohledu na ten či onen problém. A většinu z dificilních levicových sloganů už neuvádí do provozu francouzská, nýbrž právě americká mondénní elita. Lze však polskému konzervativci namítnout, že zkoumáme-li dnes vážně jakýkoliv problém, okamžitě si klademe otázku, co se k té věci publikovalo v USA. Nebude to tedy s intelektuálním životem v USA až tak špatné, i když mediální propaganda amerických levicových humanrightistů leckdy působí na Středoevropana podobně tíživě jako kdysi marx­leninské náhražky myšlení. Legutko má ovšem pravdu v tom, že duch západní kultury je dnes ve světě a tedy i u nás převážně vnímán podle masového mediálního provozu, jenž vždy reprodukuje hlavně akutní dobové předsudky.

Velmi kritický je polský filozof ke koncepci otevřené společnosti, jak ji razí Popperovi následovníci. Dospívá k překvapivému závěru, že je to „koncepce dogmatická“ (s. 81). Rovněž podrobuje analýze základní liberální téma negativní a pozitivní tolerance. Konstatuje postupnou radikalizaci ideje tolerance až k represivním podobám postmodernistického programu, ke „svržení filozofie v podobě, v jaké existovala po více než dvacet pět století“ (s. 97). Legutko domýšlí některé současné projekty absolutní tolerance všech vůči všemu a odhaluje je jako dobovou psychózu. Z ní roste paradox, že „ve světě, v němž má být čím dál tím méně netolerance, se zvyšuje posedlost ohrožením z její strany“ (s. 108).

Rozdíl mezi klasickým liberalismem a radikálnějším libertarianismem si většinou dostatečně jasně neuvědomujeme. Proto se také nevěřícně podivujeme leckterému intelektuálnímu importu ze západních zemí. „Řeč je o libertarianismu, krajní verzi liberalismu, který vyžaduje téměř úplnou likvidaci státu a aplikaci tržních principů na veškerou sociální skutečnost.“ (s. 118) Vůbec je Ošklivost demokracie… dobrým průvodcem po četných módních psychózách našeho času, včetně známé fascinace radikálních západních liberálů, respektive anarchistických liberta­riánů, diktátorskými figurami a režimy, na jejichž stranu se často překvapivě staví ve sporech s vlastními vládami. V jádru problému Legutko spatřuje jednostrannou exploataci až zneužívání představ J. S. Milla o stálém zásadním konfliktu mezi lidskou svobodou a mocí.

Více než Legutkova stručná polemika s akademickým feminismem, jenž je popsán jako kvantitativně plodný, zato kvalitativně sterilní, českého čtenáře zaujme esej Antikundera, který byl ovšem poprvé publikován již v polském samizdatu v roce 1985 a týká se Knihy smíchu a zapomnění a zejména Nesnesitelné lehkosti bytí. Legutko, na rozdíl od Normana Podhoretze, tehdy konstatoval to, co je dnes již očividné: Milan Kundera, ač si zachovával tichý kritický odstup od komunistického systému ve své původní vlasti, patřil a patří ke kulturní levici. Hlásal a hlásá „vyčerpanost tradičně chápaných funkcí kultury“ (s. 151). Legutko tedy přiřazuje Milana Kunderu k Jeanu-Paulu Sartrovi, Susan Sontagové, Günteru Grassovi a dalším. Je velice kritický ke Kunderovu světu. Například chirurg Tomáš a malířka Sabina jsou podle něj „chladní, krutí, neloajální, nevypočitatelní, místy odpudiví“ (s. 156). O Kunderově teorii krajiny kýče, „kde je vše třeba brát se smrtelnou vážností,“ říká: „Potíž u podobných výroků spočívá v tom, že se v podstatě vymykají jakékoliv polemice.“ (s. 153) Přesto se ale Legutko do polemické analýzy pustil, aby posléze konstatoval: „V Kunderově knize není nic, co by naznačovalo, že by se cítil dobře v okruhu Normana Podhoretze a jeho stoupenců, naproti tomu existuje mnoho důvodů se domnívat, že by byl spokojen v táboře jejich protichůdců.“ (s. 157) V té souvislosti se nám nabízí širší otázka, do jaké míry jsou znuděné a životem hluboce znechucené postavy Kunderových románů výrazem přece jen už poněkud opožděného českého literárního existencialismu.

Podstatná je stať Tři konzervatismy. Autor se pokusil pozitivně vymezit hranice a smysl konzervativního myšlení, přičemž svůj úkol předem označil vlastně za nesplnitelný (s. 158). První verzi konzervatismu mu reprezentuje „náboženství obracející nás k transcendenci nebo filozofie, která si klade za cíl dospět k věčným pravdám“ (s. 161). V druhé verzi si „konzervativci… nejčastěji vypomáhají odlišováním toho, co je konkrétní, od toho, co je abstraktní, přičemž za skutečné považují pouze to, co je konkrétní“ (s. 171). Třetí konzervatismus představují například konzervativní komunisté nebo monarchisté, tedy lidé, kteří více­méně bezmyšlenkovitě hájí politickou realitu v té podobě, jíž uvykli. Všechny tři typy konzervativního myšlení a postojů Legutko přiřazuje ke konkrétním osobnostem od Platóna přes Edmunda Burkeho až k Michaelu Oakeshottovi. Tento esej možná nastoluje víc otázek, než zodpovídá, přesto je užitečným pokusem o vnesení světla do prostoru oplývajícího nejasnostmi. O zapamatování se mimo jiné uchází akutní postřeh moralisty: „Totalitarismus a autoritářství, jak známo, nejsnadněji vznikají tam, kde se všechny normy prohlásí za konvencionální, relativní či arbitrární věc, tedy tam, kde zmizely bariéry vybudované v zájmu omezení moci a kde je moc při vytváření nového světa nadána beztrestností.“ (s. 165) Tím je pragmaticky vymezena společenská funkce konzervativních morálních i politických iniciativ. Zároveň si čtenáři ještě jednou ujasní, proč Ryszard Legutko není obdivovatelem Milana Kundery.

Zhruba třetinu Ošklivosti demokracie… tvoří rozměrný Esej o polské duši. „Polsko, v němž jsem žil a jak je od svého narození znám, je země s přerušenou kontinuitou.“ (s. 195) Polský myslitel rozvinul radikální úvahu, která myslím v češtině nemá obdobu, snad s výjimkou některých výroků Třeštíkových. Konstatuje, že „Poláci po roce 1945 neobnovovali svou vlast, jak to dělaly jiné národy postižené válkou. Budovali jsme spíše nové Polsko, neboť to staré ne­existovalo v takovém stavu, aby je bylo možno obnovit.“ (s. 207) Příčiny spatřuje v událostech 2. světové války, jež byly posléze dovršeny za komunismu. Dvojnásobnou genocidou inteligence, těžkými ztrátami na životech, jež zasáhly nejširší populaci, sovětskou anexí východních částí Polska a přičleněním východních částí Německa byl vytvořen stav, v němž Poláci dosud obtížně hledají novou totožnost.

Legutko viní polskou socialistickou inteligenci, že pomáhala pěstovat distanci vůči předválečným tradicím; vyčítavě jmenuje Czesława Miłosze, ale i And­rzeje Wajdu a jeho film Popel a démant. Výhrady jsou působivé. Ale proti historickým změnám v životech národů a jejich kultur jsou asi námitky v podstatě marné; například ani Francie počátku 21. století nemá už mnoho společného s meziválečným rájem světové umělecké avantgardy. Neustálé proměny životních obsahů i kulis jsou dokonce charakteristické právě pro euroatlantický způsob života. Jenže polský problém identity vytvořily záměrné destrukce národních tradic, které za nesvobody nemohly být nahrazeny čerstvými inspiracemi. Také zábor východních území Polska Sověty na podzim 1939, který západní Spojenci po válce přešli mlčením, zřejmě vytvořil specifické polské trauma zrady, zdaleka přesahující i českou zraněnost „Mnichovskou dohodou“, která byla koneckonců spojeneckými státy oficiálně oduznána.

Ostatně můžeme také letmo nahlédnout do Legutkova zrcadla. Jsme dnes vskutku týmž národem, jímž byli Čechoslováci mezi světovými válkami? Nemluvě o tom, že Československo už neexistuje, uvědomujeme si například dost jasně, jaká myšlenková propast zeje mezi světem Karla Čapka a například již připomenutého Milana Kundery? Též vleklé a překvapivě emotivní diskuse nad termínem Česko naznačily, že také máme své vážné problémy s identitou. Zajímavým znamením doby jsou i zřejmé pocity nejistoty vůči EU, jež část české veřejnosti demonstruje za debaty o Lisabonské smlouvě.

Vezmeme-li ovšem za bernou minci Legutkův pohled, pak se naše problémy vedle polských jeví celkem jako idyla. Je tomu tak možná proto, že československá meziválečná, převážně levicová kultura, ať se nám to dnes líbí nebo ne, svým způsobem připravovala psychiku a jazyk veřejnosti na to, co se u nás dělo po roce 1945. Zatímco v Polsku komunismus tvrdě rozbíjel mnohem tradicionalističtěji nastavené kulturní a sociální konvence. Máme také výhodu v tom, že Češi dnes svou 1. republiku skoro jednosvorně uctívají, a to až ke zbožštění „Masarykovy republiky“, v čemž se ovšem skrývá i sklon k vlastnímu sebezbožňování. Kdežto část polské inteligence se dodnes zřejmě staví k témuž údobí vlastních dějin s výrazným kritickým odstupem.

Legutko také míní: „Při všech propagačních PR akcích má Polsko vážné problémy s prezentací vlastního obrazu: všechno tu funguje dobře, ale přesto neexistuje nic původního, co bychom mohli o sobě dále šířit.“ (s. 210) Co to připomíná v zemi, která vyprodukovala jako vrcholnou kulturní sebeprezentaci fragmentární podivínství nazvané Entropa?

Naopak Poláci si udrželi podle Legutka výhodu, že si prostřednictvím katolické církve uchovali myšlenkový prostor, v němž priority a symbolika nacismu a komunismu neměly místo. Kdežto český nacionalista byl odjakživa radikální statista, a tudíž byl principiálně protináboženský a ke komunistickému ateismu přívětivý. Ostatně všimněme si, že i současná česká hlučná mediální polemika s levicovým totalitarismem je vedena pouze opakovaným poukazováním na očividné kriminální činy komunismu. Jeho ideový základ, dialektický materialismus a všechny ty dobré úmysly, jež vedly do pekel, zůstávají prakticky mimo kritiku. Komunistická představivost v Česku zatím přežívá analýzou nedotčena, aby ji už dnes kradmo využívali někteří populističtí šikulové, případně aby se jí jednou opět chopila nová generace sebevědomých kolektivistických nadšenců.

Kniha Ošklivost demokracie a jiné eseje nabízí českému čtenáři mnohem více než jen informace o polském konzervatismu. Naše demokratická inteligence si běžně usnadňovala vztah k severním sousedům tím, že je povýšeně odsuzovala jako feudální pozéry. Legutkovy analýzy jsou tedy pro nás velmi užitečnou četbou, při níž zahlédneme obrysy nejen polských, ale i některých vlastních problémů. Svazek je dobře vybaven jmenným rejstříkem a také stručnými poznámkami, jež čtenáři pomohou zorientovat se mezi jmény a událostmi významnými pro polskou kulturní a politickou tradici.



Pavel Švanda
je spisovatel, přednáší na Divadelní fakultě JAMU v Brně.



Pavel Švanda
 
  Přístupy: 18626 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA