Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Evropský parlament postrádá demokratické kyvadlo

Josef Mlejnek



Polský filozof Ryszard Antoni Legutko se narodil 24. prosince 1949 v Krakově. V osmdesátých letech vydával v Krakově samizdatový časopis Arka. V roce 1991 se na tamní Jagellonské univerzitě habilitoval prací
Kritika demokracie v Platónově politické filozofii, od roku 2003 zde působí jako řádný profesor. Napsal řadu odborných publikací, ale i množství textů určených široké veřejnosti. Z posledních Legutkových knih je třeba uvést alespoň Traktát o svobodě (2007) a Esej o polské duši (2008). Angažuje se výrazně i ve veřejném životě země: překladatel a vykladač Platóna byl v minulém období senátorem za PiS (Právo a spravedlnost) a několik měsíců působil v menšinové vládě PiS jako ministr školství. Než byl zvolen poslancem Evropského parlamentu, působil v Kanceláři polského prezidenta Lecha Kaczyńského jako státní tajemník. Česky vyšel letos na jaře obsáhlý výbor jeho esejů Ošklivost demokracie.



Jak se cítí filozof, který se stal politikem?


Cítím se v politice dobře. I když v ní působím pouze pět let. Člověk, který podobně jako já přečetl většinu nejdůležitějších knih o politice od starověku do současnosti, nemůže být ničím překvapen. Všechno už bylo popsáno, ničemu se nedivím. Věci se mohou samozřejmě jevit hůře nebo lépe. Ale vše už popsal někdo přede mnou. Takže politická realita mi je dostatečně známa. Nicméně filozofie neposkytuje člověku pouze určité ustrojení, že ho pak už nemůže nic překvapit, nebo dokonce zaskočit. Dává nám také možnost lépe vidět věci a porozumět i tomu, co přesahuje naše běžné a průběžné spory, jež jsou součástí našeho života. Jde často o věci obtížné a nepříjemné, ale nahlížíme-li širší celek, nepodlehneme tak snadno náladám, ať už by šlo o pochybnosti, nebo o euforii.

Nezaskočila vás porážka PiS v předčasných volbách přede dvěma lety?


Samozřejmě cítím rozčarování z toho, že strana, s níž jsem spjat, prohrála poslední volby a nedokázala získat podporu. Ale jde o součást politického života, kde se jednou se vyhrává, jednou prohrává. Je to ono známé demokratické kyvadlo, které funguje a které je dobré.

Považujete účast PiS v minulé vládní koalici za neúspěch?


Nemyslím si, že by ona vládní koalice představovala neúspěch. Nezískala ovšem potřebnou reputaci, a ta je vždy důležitá. Měli jsme skutečně velmi obtížné koaliční partnery - Ligu polských rodin a Lepperovu Sebeobranu. Tyto malé strany dostaly šanci, jedinou, která se už nikdy nebude opakovat. Dostali šanci podílet se na vládě, ale nevyužili toho. Podlehli iluzi, že budou u vlády už napořád.

Kdo takové iluzi nepodlehl?


Téměř každý politik podléhá klamu, že když má jednou moc, nikdo mu ji už neodejme. Je pravda, že naši koaliční partneři byli obtížní, často škodili - hlavně sami sobě - svými přehnanými ambicemi. To byl také hlavní důvod, proč vláda nakonec padla. Mohla dále trvat jako vláda menšinová, ale to by nemělo žádný smysl.

Z jakého důvodu jste podle vás prohráli před dvěmi roky předčasné volby?


Kdo se zabývá politikou, ten ví, že v demokracii není důležité to, co je, ale to, jak se co jeví, zdá. O tom psal už Platón. Navíc se naši protivníci ukázali jako lepší v přesvědčování voličů, v šíření určitého zdání mezi voliči, a ti tomuto zdání uvěřili. Uvěřili například, že strana PiS představuje hrozbu pro demokracii, neboť používala bezpečnostního aparátu k dosažení vlastních politických cílů. Lidé tomu uvěřili. Dva roky probíhají vyšetřování, pracují různé parlamentní komise, všechny výhrady padly. Neexistuje žádný reálný důkaz, protože se nic takového nestalo. Ale volby nejsou soudní proces, ale jde o boj založený na dojmech.

S jakými cíli jdete jako nově zvolený poslanec do Evropského parlamentu?


Cílů je víc a mají také různý stupeň důležitosti i rozdílné šance na uskutečnění. Vytvořili jsme parlamentní frakci s poněkud nezvyklým názvem Konzervativci a reformátoři, ale na názvu zase až tak nezáleží. Měla by být v Europarlamentu počátkem či zárodkem pravicové či konzervativní skupiny. Evropský parlament je obecně vzato podobně jako EU velice málo ideově diverzifikovaný, mnohem méně než například USA, a je posunutý doleva. V Unii už delší dobu vládnou křesťanští demokraté, kteří s křesťanskou demokracií v původním smyslu nemají mnoho společného, a dále pak socialisté. Nikdy tam zatím nebyla zastoupena pravice, pravicové myšlení. Existují různé pravicové strany, které bojují proti EU. Jde o malé skupiny, byť pestré, ale dosud nevytvořily žádnou reálnou alternativu. Naším cílem je tuto alternativu vytvořit.

O žádné nošení evropského dříví do lesa určitě nepůjde…


V Evropském parlamentu zcela chybí ono demokratické kyvadlo, o němž jsem už mluvil. V Unii neexistuje žádná diskuse, pouze dohody a shoda. Neřeší se zásadní spory. Naším cílem je posílení role menších států EU, která je přes deklarovanou myšlenku rovnosti výrazně rozdělena na ty rovné a ty rovnější, na ty, kdo mohou do věcí mluvit, a na ty, kdo toho smějí říkat nepoměrně méně. Výrazně se to projevilo právě v situaci vytvořené hospodářskou krizí. Evropská komise dovolila jedněm zemím podporovat některá odvětví ekonomiky, jiným nic takového neumožnila. Což je velice nerovný přístup.

Nehrozí nebezpečí, že skončíte jako tzv. potížisté, navíc stále více izolovaní od domácí základny?


Právě dalším naším cílem, a to ne už v EU, ale v Polsku, je aktivizace smýšlení lidí u nás o Unii a aktivnější přistup k ní. Z rozhovorů s českými kolegy z naší skupiny soudím, že něco takového je rovněž žádoucí u vás. EU je často vnímána jako jakýsi hodný strýček, občas drsný, kterého je dobré poslouchat. To znamená, nijak se mu nestavět na odpor, neprotestovat, nedělat žádné hlouposti.

Být zcela konformní, jinými slovy.


Je to už takový komplex. Raději se do ničeho nepouštět, jinak nám pohrozí prstem. Nám jde o to být v Evropském parlamentu aktivní silou; chceme se snažit realizovat naše zájmy. Musíme v první řadě získat odvahu, která nám chybí. Dalším naším cílem je demystifikace některých součástí unijní ideologie.

Které máte konkrétně na mysli?


Mluvilo se o Lisabonské strategii. V posledních deseti letech mělo být efektem strategie to, že se Evropa stane konkurenceschopná, že dokáže konkurovat Spojeným státům. Ohlédneme-li se oněch posledních deset let zpátky, je to jednoduše katastrofa. Evropa je nyní ne silnější, ale slabší, méně konkurenceschopná. A zde v Unii je slyšet jen samou sebechválu, všichni jsou náramně spokojení. Je čas pro změnu. Evropská unie je velká mašinérie, nekontrolovatelná, ovládaná byrokraty a lidmi, jejichž zájmem je stagnace, nikoli energické konání.

Není hlavní vadou EU, že připomíná budovu stavěnou od střechy? Chybějí základy, ale přitom se horlivě pracuje na stavbě desátého, dvanáctého podlaží?


Samozřejmě. Ale ona byla taková hned od začátku. Zdá se, že v určitém momentu Evropa ztratila tvůrčí energii a zůstala ovládnuta architekty, kteří budují stavbu nejenom shora a od střechy, ale dělají to se stále větší agresivitou a arogancí. Výstižným příkladem je právě záležitost Lisabonské smlouvy. Nejde o nic jiného než o ústavní smlouvu. Nebyla přijata, ale byla prosazována znovu, a to bez konzultací se společnostmi v jednotlivých zemích. Nemusela projít schvalovacími procesy. Je to typické tlačení na pilu, jen aby vznikla instituce shora. Její architekti jsou přesvědčeni, že to ten zanedbatelný spodek dříve nebo později stejně odsouhlasí.

Ale takový přístup je vždy nebezpečný.


Samozřejmě, ten přehlížený spodek se v určitém momentu může hodně hlasitě ozvat, může něco takového nakonec odmítnout, a to velice tvrdě. Důvodů je hned několik. Neexistuje evropský démos a ani nebude existovat. Neexistuje společný jazyk, není tu kontinuita, existují různé zásadní konflikty. Vzhledem k těmto skutečnostem je jasné, že existují společenské, kulturní a historické meze integrace, které se nedají odstranit a ani není třeba je odstraňovat. To, čeho bylo dosaženo na počátku integrace, je velký úspěch. Ale od určitého momentu, jako byl Maastricht nebo Nice, byli zmínění architekti jako by postiženi konstruktivistickým amokem: když mám všechno šlo až doposavad tak dobře, musí to jít dobře i nadále. Z toho vyplývá na jedné straně apatie a zčásti nespokojenost společností v jednotlivých zemích. Volby ukázaly, že lidi nezajímají evropské instituce, proto také nešli hlasovat. To se bude jen prohlubovat, neboť není důvod, že by k příštím volbám přišlo víc lidí - spíš bude účast ještě nižší. Dále také narůstá izolace evropské byrokracie, která si tu žije vlastním životem. Politici jsou vždycky vystaveni nebezpečí, že budou žít vlastním životem, ve svých kabinetech, parlamentech, setkáních atd. Tohle nebezpečí je tu vždycky. Od chvíle, kdy začala politika existovat, od starověku, tu toto pokušení bylo. Ale to, co se nyní děje v EU, to je jen umocněná podoba toho, co jsem řekl: úplná izolace.



Vyšlo v Reflexu 29. 10. 2009



Poznámka: Profesor Ryszard Legutko přednesl 22. října 2009 v Autoklubu (Opletalova 29, Praha 1) v rámci semináře pořádaného CEP, CDK a Polským institutem přednášku Perspektivy Evropské unie. Filozofické základy a perspektivy evropského projektu.



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 17738 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA