Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Vzpomínání

Miloš Ondrášek

Bylo to ke konci první poloviny listopadu 1989, po poledni zazvonil u nás telefon, ozval se František Váňa, abychom ve dvě k nim přišli, důležité.

Váňa byl, řekl bych, pilířem čsl. pospolitosti v Melbourne, snad i v celé Austrálii, kde jsme žili a stále žijeme, vydával tam od roku 1951 po dalších třicet let exilový čtrnáctideník Hlas domova. V době listopadových událostí vydávala noviny pro australské Čechy a Slováky již posrpnová generace, Váňa byl ale stále aktivní, založil organizaci podporující české a slovenské uprchlíky z osmdesátých let.

U Váňů se nás sešlo kolem dvaceti a rozhovor se točil jen kolem jednoho – co se v té době odehrávalo v republice a na co političtí poúnoroví exulanti čekali čtyřicet a posrpnoví dvacet roků. To byl vlastně můj první dotek se situací, ke které tehdy docházelo v Praze. Vzpomínám si zcela přesně, že jeden z okruhu Váňových přátel a spolupracovníků již ve dveřích rozzářeně křičel slogan z jakéhosi pražského protestního shromáždění : študáku máš bratry- dělníky z Tatry. To byla pro nás mana z nebes.

Krátce nato jsme byl pozvaní k dr M. Kantorovi, později se stal českým honorárním konzulem v Melbourne, přijeli k němu tuším že tři jeho kamarádi z Prahy, politický šroub v republice polovoval a vycestování na Západ se uvolňovalo. Návštěvníci přivezli ozvučený záznam, který jak řekli, dostali v den odletu od studenta filmové fakulty, že jde o zcela čerstvý reportážní snímek. A také byl, promítnutí mnou hluboce otřáslo a na vlastní oči jsem viděl, že svoboda tluče na dvéře. Šlo o záběry z koncertu České filharmonie, hrála Mou vlast, dirigoval Václav Neuman, Blaník a Tábor se dostaly do dimenzí pochodujících husitů, a jestliže si dobře vzpomínám, po frenetickém potlesku dirigent zcela neobvykle opakoval poslední báseň s netušeným zdůrazněním motivů Kdož jste boží bojovníci, to nebyl citát, ale projekce síly táborské neporazitelnosti. Neuman se obrátil zády k orchestru a dirigoval do sálu, posluchači naráz vstali a pochopili, že husitský princip se promítá v listopadu 1989 do národní budoucnosti.

Tento zážitek jde se mnou stále i když jeho naplnění se bohužel dosud úplně neuskutečnilo. A jestliže mohu dodat, hudba ovlivnila moje rozhodnutí emigrovat. Od roku 1967 jsem působil ve veterinární službě ve východo-africké Tanzanii, každou neděli dopoledne jsem tam poslouchal rozhlasovou stanici Kapské město, vysílávala ze samého jihu Afriky krásnou barokní a klasickou a často i českou hudbu. Poděkoval jsem jim tam a v jednu neděli, bylo to v listopadu 1968, hlasatel během vysílání reagoval na můj dopis a od Mysu dobré naděje oznámil celé podsaharské Africe, že pro mne hraje Sukův symfonický pochod V nový život. Rozhodl jsem se, že se do okupovaného Československa nevrátím a s rodinou jsem zamířil k protinožcům. Nikdy jsem nelitoval.



Miloš Ondrášek
 
  Přístupy: 11632 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA