ČR= Čunkova republika
Martin Stín
8.1 .2009 Politikon
Strany vládní koalice, a zvláště ty malé a z nich v poslední době nejvíce KDU-ČSL, mají zjevně oslabený pud sebezáchovy. Pokud se velmi rázně a věrohodným způsobem neodříznou od dosavadního politického stylu, nemají šanci obstát v parlamentních volbách. Ty dvě menší v takovém případě nejspíš poputují do politického propadliště jako před nimi ODA, Unie svobody či Republikáni. Reálnost hrozby má zřejmě na paměti premiér, který si je vědom toho, že bez zásadní rekonstrukce kabinetu se nezmění ani obraz vlády v očích veřejnosti, ale ani styl vládnutí. Jeho kolegové z menších stran sice přikyvují, že náprava je nutná, ale stále dokola si vynucují odklady rozhodnutí, čímž účinnost změn předem účinně snižují. A Mirek Topolánek vytrvale sází na koaliční projekt, spoléhá na odpovědnost neodpovědných spoluhráčů, vyjednává a čeká na zmoudření nepoučitelných. Chování Jiřího Čunka a jeho křídla v KDU-ČSL z tohoto pohledu přímo vyvolává podezření, že se tito pánové chystají přejít s vlajícím pošpiněným praporem do tábora opozice, v naději, že jim Jiří N. Paroubek při sestavování své vlády hodí pár ohlodaných kostí v podobě ministerských prebend. Zjevně je vůbec nenapadá, že takovým kouskem by asi ještě více pošramotili svou věrohodnost v očích voličů a podepsali by si ortel propadu pod hranici volitelnosti.
Mirek Topolánek nakonec dospěl k bodu, blízkému hranici trpělivosti a vyplašil předsedy menších stran prozrazením zamýšleného konečného řešení. Jak se dalo čekat, narazil u Jiřího Čunka a začalo jít do tuhého. Odvetou byl nekřesťanský útok předsedy nejkřesťanštější strany na Miroslava Kalouska, jenž spolu s Karlem Schwarzenbergem má na uvolnění z vlády nejmenší nárok. Není známo, do jaké míry byl záměrný únik informace o premiérově úmyslu vykázat z vlády Jiřího Čunka, je však pozoruhodné, že při tom nedošlo k věrohodnému odtajnění důvodu jeho rozhodnutí. Pro vysvětlení asi nemusíme chodit daleko: na podkopání důvěry veřejnosti ve vládní koalici má velkou zásluhu vicepremiérovo bezohledné lpění na vládní funkci v době jeho trestního stíhání. Jeho kličkování před novináři je naprosto nezapomenutelné a na mínění občanů o koaliční vládě se podepsalo s nepřehlédnutelnou silou. Kdyby se tehdy Jiří Čunek stáhl do Senátu a v tichosti se propracoval k rozsudku, jenž by byl pravděpodobně zprošťující, vládě by prospěl a sobě by příliš neuškodil. Mediální kampaň, provázející jeho trestní stíhání, naladila veřejnost nevlídně a určitě posílila její neochotu přijmout nepopulární sociální a ekonomická opatření, která v té době začala vládní koalice prosazovat do života. Předseda lidovců zřejmě úplně postrádá schopnost sebereflexe: s drzým čelem vypráví, jak se zasadí o zlepšení práce orgánů činných v trestním řízení, aby se už nikdy nikomu nedělo, co jemu, ale přitom zcela samozřejmě strpěl, aby ho Renata Vesecká se svou skvadrou bývalých komunistických prokurátorů nedovoleným způsobem zachránila před soudním projednáním obžaloby a vystavila se tím riziku zničení slibné kariéry (co dosud není, může a mělo by ještě být) a nevadí mu, že probíhá několik trestních řízení s vedlejšími účastníky jeho stíhání a začínají padat rozsudky…Žádná „lidská oběť“ ve prospěch Čunkovy kariéry není nepřiměřená. Co na tom, že za uspokojení jeho nezřízené ctižádosti platí jeho bližní? Právní jistoty občanů a jejich vzájemná rovnost před zákonem a vnímání vlády očima voličů mu jsou ničím ve srovnání s jeho domnělým právem na udržení místa na slunci. A ve chvíli, kdy se doví, že má být odvolán, spáchá podlý kousek: pokusí strhnout s sebou do hlubin zapomnění nejschopnějšího ministra své strany. Co na tom, že Miroslav Kalousek dobře slouží státu, když neprospívá jeho touze po postavení. Je dost nepochopitelné, že ve svém nemravném počínání nachází šéf lidovců oporu u části aktivu KDU-ČSL, strany, jež ve své virtuální výkladní skříni vystavuje hodnoty křesťanské morálky jako své nejcennější zboží: nemá-li být Jiří Čunek vicepremiérem, nechť raději padne vláda a nechť zmizí KDU-ČSL z politické scény. Po nás potopa!
Mirek Topolánek je zvlášť díky Jiřímu Čunkovi a jeho fanklubu v těchto dnech vystaven velké zátěži. Nutnost zachránit ODS před další volební porážkou ho nutí, aby konečně začal jednat tvrdě a rozhodně. Obavy z povalení koaliční vlády odchodem lidovců a zelených do opozice ho tlačí ke kompromisu, k šilhání po ustoupení v konfliktu s vicepremiérem a jeho stoupenci. Měl by si ale připomenout platnost rčení: „pro dobrotu na žebrotu“. Je ve stejné situaci jako v době, kdy imunitní výbor Senátu vydal Jiřího Čunka k trestnímu stíhání. Tehdy stejně jako dnes mohl doufat, že se sjednotí Čunkovi rivalové a nepřátelé v KDU- ČSL, někdo z nich sáhne po jeho křesle a umožní tak jeho odvolání. Tehdy stejně jako dnes musel počítat s tím, že v případě, že nikdo z lidoveckých předáků nehodí vicepremiérovi smyčku na krk, vláda padne. Jenže tehdy stál v čele sebevědomé strany, která si mohla dělat naděje, že z nových voleb vyjde opět jako vítězná. Dnes jde premiér do stejného rizika s jistotou, že v případě pádu vlády nebude mít ODS dost síly na to, aby vládla menšinově. Usilováním o vyjednání podpory napříč politického spektra pro každý zákon zvlášť by se vláda a ODS zbytečně vyčerpávaly a ničeho by nedosáhly. Je tedy zřejmé, že opakované váhání s rekonstrukcí vlády by tentokrát vedlo ke katastrofě.
Samozřejmě, Mirek Topolánek má možnost v zájmu udržení koaličního projektu a sjednocení vlády nechat se zlomit, vzdát spor s Jiřím Čunkem a vydat se vstříc volební porážce. Pak by již jeho vládnutí nebylo ničím jiným než souborem technicko-ekomických opatření k zajištění pohodlí a blahobytu současných představitelů vládní koalice až do vypršení mandátu, s vědomým odstoupením od výchozích politických záměrů a zapřením původních vznešených ideálů. Parazitická povaha tzv. politických elit by nestydatě vyrašila na povrch.
Jiří Čunek a jeho stoupenci v KDU-ČSL zjevně věří ve své poslání a nemíní z velké politiky odejít. Republiku považují za své léno a raději ji svěří do rukou opozice, než by se vzdali svých soukromých zájmů. Snad by proto bylo na místě tento stát přejmenovat z Absurdistánu na Čunkovu republiku. Zkratka ČR by zůstala zachována, jen by se za ní skrývala jiná slova než ta, na která jsme zvyklí.
Martin Stín
|