Josef Mlejnek jr.: Krize Střední Evropy?

Krize Střední Evropy?

Josef Mlejnek jr.

Střední Evropu prý zachvátila krize, zní rozšířený názor, jemuž jsou věnovány dokonce tématické stránky předních deníků. Maďarskem se přehnala vlna protestů proti premiérovi Ferenci Gyurcsányovi, neboť na veřejnost pronikla nahrávka s jeho realistickým hodnocením stavu státních financí „Posrali jsme to. Ne trochu, ale pořádně. ... Pohybovali jsme se natolik mimo možnosti naší země, že se to socialistické vládě ještě nikdy nestalo.“ a s realistickým popisem strategie, jak i navzdory uvedeným skutečnostem vyhrát volby „Posledními dvěma lety jsme se prolhali až k volbám“.
Na Slovensku vládne koalice sociálních populistů s nacionalisty. V Polsku v podstatě také, a zemí navíc otřásá další vládní krize. V České republice pak nevládne už skoro půl roku nikdo, přičemž vyhlídky na vznik vlády s důvěrou parlamentu jsou mizivé. Takže: krize jako řemen! Čím to je, co se stalo? Z krátkodobého hlediska to není ničím, protože nového se vlastně nestalo vůbec nic. Jenom se konečně více projevuje reálný stav věcí, padly pečlivě vymalované fasády z papundeklu, mediální garderóby jsou potrhané a ušmudlané. Sebenalhávající trip skončil, vítejte zpátky v realitě.

Vezměme si takového Gyurcsánye. To bylo oslavných řečí, když na jaře vyhrál volby. Mladý, pružný, schopný, proevropský, zkrátka, mají ti Maďaři ale štěstí na politiky. Již daleko méně, ne-li vůbec, se akcentovaly podstatné rysy jeho předchozího životopisu. Koncem osmdesátých let působil ve vedení komunistického svazu mládeže, po pádu komunismu svých vztahů a kontaktů v nomenklatuře plně využil v privatizačním procesu, díky němuž se stal jedním z nejbohatších Maďarů. Že si nakradl? Ale kdež, na nic nezákonného se nikdy nepřišlo, takže pozor, radši nepomlouvat – dobrý advokát je opravdu k nezaplacení. Když se zajistil ekonomicky, vrhl se Gyurcsány do politiky a v roce 2004 vystřídal v čele maďarské vlády poněkud nevýrazného Pétera Medgyessyho, jenž mimochodem otevřeně přiznal svou spolupráci s komunistickou tajnou službou, aniž by to bylo jeho premiérování na škodu.

Nakonec začali skoro všichni Gyurcsánye vlastně hájit, neboť proti němu demonstrovala hlavně krajní pravice a fotbaloví rowdies. Přitom by mu měli spíše otlouct o hlavu, že právě těmto silám socialisté svou politikou („Posrali jsme to. ... A co jsme dělali kromě toho? Nic.“) pomáhají na nohy.

To je dobře vidět na příkladu Polska, kde postkomunisté vládli v období 2001 – 2005 (a předtím v letech 1993 – 1997). Období jejich vlády na počátku nového tisíciletí lze však charakterizovat slovem „aféroland“. Postkomunistická politická elita se ukázala být spolkem všehoschopných korupčníků, jenž dovedl umně propojit ekonomické, stranické a státní struktury do hrozivé chobotnice, na kterou to však naštěstí „prasklo“. Volby v roce 2005 vyhráli bratři Kaczyńští s heslem budování nové, IV. polské republiky, jež měla překonat a vyléčit smrtelné choroby státu a společnosti éry těsně po pádu komunismu, hlavně korupci a „nadstandardní“ přítomnost lidí starého režimu v hospodářství a politice. Od začátku šlo o problematický projekt radikální očisty a obnovy, jenž musel zákonitě narazit na limity reálně možného. Kontrast mezi vyhraněnou morální vizí a způsoby její realizace nedokonalými, ba hříšnými státními orgány a jejich pracovníky, přivede patrně polskou společnost k další deziluzi. Zvláště když na ni jednobuněční bratři Lech a Jarosław zadělali koaličním spojenectvím s populistickou rolnickou Sebeobranou a radikálně katolicky-národoveckou Ligou polských rodin (LPR), v jejichž řadách působí řada antisemitů a katolických kolaborantů s komunistickým režimem. Za náboženským i antikomunistickým verbálním radikalismem některých figur LPR totiž vězí hlavně jejich špatné svědomí. Jenže radikální výlevy nalézají širší odezvu pouze za určitých podmínek – v polském případě ve společnosti, která zažila šok z toho, co všechno si elegantně transformovaní (post)komunisté (a nejen oni, nutno dodat) dovolili, jak si chladnokrevně „přelévali“ miliardy, zatímco prostí Poláci, z nichž mnozí podporovali Solidaritu za cenu velkých obětí, opět třou bídu s nouzí.

Na Slovensku se letos postkomunisté dostali k moci. I díky bídě a nouzi, neboť dopad Dzurindových reforem byl územně velmi nerovnoměrný. Statisticky sice Slováci vykázali růst v průměru půl kuřete na hlavu, jenže zatímco v Bratislavě měli o celé kuře víc, na východě Slovenska vůbec nic. Taková země (se slabou střední třídou) je populistů ráj. I pro Paroubkova přítele Roberta Fica a jeho SMER, což není nic jiného než klon postkomunistické Strany demokratické levice. Zcela příznačné je, že k významným sponzorům SMERu patří Juraj Široký, vysoký důstojník Státní bezpečnosti, jenž pod „émerickou“ značkou Harvard, drze přisvojenou bez sebemenšího souhlasu věhlasné univerzity, a s přispěním mnoha dalších důstojníků StB a Viktora Koženého, tuneloval českou ekonomiku a později pronikl dokonce do vedení Mezinárodní hokejové federace. Nyní nasadil jiného koně – Fica – a jistě se zahojí na privatizačních projektech. Ožrala Slota a už pelichající medvěd Mečiar jsou spíše jen do počtu, ale v pozadí jejich partají stály a stojí též komunisticko-estébácké struktury. Například komunisticko-mafiánský klan Lexových, který za Mečiara zažíval zlaté časy. Není vůbec náhoda, že současná vláda hodlá zlikvidovat Speciální soud, jenž vznikl přede dvěma lety, aby řešil největší kriminální hospodářské kauzy na Slovensku.

A u nás? U nás máme pat. Ale koho s kým? ČSSD je stranou spíše postkomunistickou než skutečně demokratickou, už jen kvůli velmi vysokému podílu bývalých členů KSČ mezi členstvem i řídícími pracovníky. Národní socialista Paroubek coby ekonomický náměstek RAJe na Praze 1 v dobách hluboké normalizace je přesně tím typem hladového svazáka či pragmatického normalizačního kádra, který pak na uzavřeném jednání pronese: „Podělali jsme co jsme mohli, teď je to třeba před volbama nějak zatlouct.“ Prý by se spojil třeba s Marťany. Hezký eufemismus, neboť v realitě se spojuje hlavně s podivnými „podnikateli“ s nomenklaturní, svazáckou či veksláckou minulostí, a když na to přijde, klidně i s dozorcem z komunistického koncentráku Minkovice Josefem Vodruškou, pevnou a nerozbornou součástí stovky, jíž Paroubek neustále mává. Lidovci teď zpytují svědomí, že si s Vondruškou chtěli zadat. A ODS? Nečas není Slota, to rozhodně ne, ale občanské demokraty by pořádně prověřily až roky u opravdové moci.

Údajná aktuální a akutní krize střední Evropy má tedy jednoho letitého společného jmenovatele: komunismus a neschopnost zdejších společností vyrovnat se s jeho následky. Na troskách po jeho pádu se velmi dobře uchytily hlavně ony pověstné „staré struktury“, jež projevily nečekanou pružnost a adaptabilitu. Ekonomiky postkomunistických zemí nevytunelovali žádní západní kapitalisté, neboť šlo o „perfektní práci“ komunistů po roce 1989 rychle překabátěných v kapitalisty. Ukazuje se, že léta budování „reálných socialismů“ představují daleko větší pohromu než deset tajfunů kombinovaných s pořádnou tsunami. S tsunami má ale dnešní „krize“ jeden společný „povahový rys“: vlna pustošící pobřeží je často velmi nízká, vlastně snadno přehlédnutelná. Připlíží se jako lstivý had a zaútočí znenadání. O to je to ale potom všechno horší.