Josef Mlejnek jr.: Dvakrát do modré řeky?

Dvakrát do modré řeky?

Josef Mlejnek jr.

Lidové noviny 23.10.2006

Ve finálním kole voleb do Senátu se proti ODS jednotná „národní fronta“ nevytvoří

První volby do Senátu se konaly v listopadu 1996 a byly výjimečné tím, že se volilo všech jedenaosmdesát senátorů. Do druhého kola postoupilo sedmdesát devět kandidátů ODS. V tu chvíli vstoupil do volebních dějin České republiky Josef Lux, když na tiskové konferenci snímané televizními kamerami nejprve načrtl na tabuli hrozivou vizi modrého Senátu, pak číslo 79 rázně přeškrtl a pravil: „Tak tomu my říkáme ne!“ Udal tím základní tón, jenž dlouho platil při všech dalších senátních volbách: všichni proti ODS. Přestože ODS tehdy pro KDU představovala partnera ve vládní koalici, bylo Luxovo gesto logické. Jinudy než proti ODS cesta do Senátu nevedla. Ve druhém kole lidovci takto získali dvanáct senátorských křesel.

Letos vyvstala po prvním kole podobná situace. Volí se sice jen třetina Senátu, ale dvacet šest kandidátů ODS ve druhém kole znamená vlastně stejný výsledek jako před deseti lety. Tím, kdo bubnuje proti občanským demokratům, je nyní předseda ČSSD Jiří Paroubek. Také jeho jedenáct kandidátů ČSSD se ve druhém kole utká s kandidáty ODS. Pokud by takto stáli proti kandidátům KDU-ČSL, vytáhne Paroubek proti Kasalovi, kdyby proti komunistům, stane se z Paroubka přes noc antikomunista. Po druhém kole by zase otočil, ale podobně by se zachoval skoro každý politik. Jaké má však tažení Jiřího (Paroubka) proti modrému drakovi šance na úspěch?

Na první pohled velké, neboť v jeho situaci jsou vlastně všichni. Především lidovci, kteří postoupili do finále v šesti případech, a v pěti z nich stojí jejich kandidát proti kandidátovi ODS. I kandidáti ostatních stran čelí ve finále protivníkovi z ODS.

Jednotná „národní fronta“ se nicméně v praxi konat určitě nebude.

Při analýze výsledků letošních senátních voleb je třeba mít na paměti, že se obměňuje korpus zvolený v roce 2000, tedy v době vrcholící slávy čtyřkoalice a též velkého odporu proti opoziční smlouvě. Hlavně ČSSD tehdy byla bita jako žito a získala pouze jedno křeslo.

ODS v roce 2000 získala osm křesel, čtyři z nich ale v soubojích s komunisty. I při posledních senátních volbách v roce 2004 uspěla ODS díky tomu, že v devíti případech se její kandidáti utkali ve druhém kole s komunistou, přičemž modro-rudý souboj tehdy skončil jednoznačným skóre 8:1. ODS může útok odrazit nejlépe vyvoláním obav z nástupu „KSČSSD“. A právě odpor k působení v jednom bloku s ČSSD a hlavně s komunisty vede lidovce i zelené k sofistikovanějšímu postoji: „Proti ODS pochopitelně ano, ale ne nutně všude.“ Zejména lidovci se nyní snaží chytře lavírovat. Je pro ně výhodné tvořit součást Paroubkova voje, musí to ale udělat tak, aby se v něm neumazali.

Pro úspěch v senátních volbách je třeba překonat dvě hlavní překážky: dostat se do druhého kola a v něm pak zapůsobit přitažlivějším koaličním potenciálem na voliče poražených kandidátů, stručně řečeno, buď přidat osobnostní bonus, anebo alespoň méně vadit. Řada kandidátů ODS už ale - oproti minulosti - osobnostní bonus má, jsou to často lidé vzešlí z komunální politiky, nejde o žádný paravýsadek poněkud kožených a přezíravých „ódeesáků“ z centra. Jedenáct přímých soubojů ODS a ČSSD lze do jisté míry pojmout i jako malé referendum o tom, kdo má sestavit vládu. Soupeři ODS ale mohou přimět středové voliče k hlasování proti ODS poukazem na modrou většinu v Senátu, jež druhou komoru připraví o její smysl pojistky. Zatímco ČSSD bubnuje proti Topolánkovi a za sociální stát, lidovcům teď leží na srdci hlavně pestrost horní komory.

Sociální demokracie je v komunálních, krajských i senátních volbách trvale spíše neúspěšná. Na vině je jednak relativně malý počet členů - okolo 14 tisíc, což u strany kdysi skutečně masové určitě zarazí. Zvláště když „buržoazní“ ODS se může vykázat zhruba 25 tisíci členy. Druhou velkou nemoc ČSSD tvoří její neschopnost dostat své voliče z parlamentních voleb k volbám nižších stupňů. Při krajských volbách v roce 2004 k tomu nestačila ani mohutná kampaň, jež spojovala vyvolání strachu z drahých „modrých“ zprivatizovaných nemocnic s „přátelskou“ produkcí hvězd české postnormalizační pop music. Význam krajských, senátních i komunálních voleb si uvědomují spíše lidé s vyšším vzděláním, a tedy příznivci stran středu a pravice. I proto představitelé levice někdy Senát jízlivě nazývají „pravicovou komorou“ či „panskou sněmovnou“.

Kolik voličů přijde příště?

Relativně vysoká volební účast „vytáhla“ i účast v senátních volbách na takřka rekordních 42,09 procenta. Jde o druhou nejvyšší cifru v historii senátních voleb, uvidíme ale, kam se propadne ve druhém kole, bez berličky jiných souběžných voleb a v situaci, kdy v každém obvodu již soupeří kandidáti jen za dvě strany. Rekord 42,37 procenta padl v roce 1998, taktéž v souběhu s komunálními volbami, ale volební účast tehdy ve druhém kole poklesla na 20,36 procenta. A právě volební účast (struktura elektorátu) v druhém kole bude pro případný (ne)úspěch Paroubkova tažení (či spíše několika separátních tažení) patrně rozhodující.