Jeden Špidla jako jednotka demokratického deficitu
Josef Mlejnek jr.
Revue Politika 3/2009
Přijde-li řeč na Evropskou unii, hovor občas uvízne na tzv. demokratickém deficitu. Slyší-li tento výraz obyčejný volič, dochází k závěru, že jde o něco na způsob schodku státního rozpočtu: demokratický deficit musí být normální. Půjde nejspíše o obtíž technického rázu, která časem zmizí sama. A pokud ne, je dobré naučit se s ní žít a raději do ní nevrtat.
Pojem „demokratický deficit“ lze přitom učebnicově vyložit na nejvýše postaveném Čechovi v našich moderních dějinách, na eurokomisaři Vladimíru Špidlovi. Ten, když začal být po dvou letech vládnutí v Čechách na obtíž, neb preference sociální demokracie nezadržitelně padaly, až v prvních volbách do Evropského parlamentu poklesly na dno 8,78 %, náhle zmizel. Socialisté ho usadili do katapultu a odpálili do Bruselu, do křesla eurokomisaře pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti.
Pokud budeme vítěze voleb definovat jako toho, kdo po nich usedne ve vládě, což je myslím lepší definice než rozšířené mínění považující 33 % za vítězství a 32,9 % za porážku, musíme konstatovat, že první eurovolby v ČR vyhrála sociální demokracie. Tedy strana, jež v nich skončila až pátá, za ODS, komunisty, lidovci a SNK. Tento paradox umožnila skutečnost, že eurokomisaře navrhuje vláda příslušné země – bez ohledu na to, jak v eurovolbách dopadnou strany, které ji tvoří. Kulantně to lze nazvat demokratickým deficitem, nekulantně fackou voličům.
Kdyby mohli čeští voliči eurokomisaře nominovaného Českou republikou alespoň nějak kontrolovat, mít o něm nějaké zprávy, informace. Ale po Vladimíru Špidlovi se v Bruselu slehla zem a zavřela voda. Pravda, nezmizel náhle. Chvíli se o něm psalo (jak se zařizuje a zabydluje), leč když se zprávy o něm začaly objevovat na stále méně a méně významných stránkách českých deníků, přestalo to i jinak velmi houževnatého Vladimíra Špidlu bavit. Copak asi dělá? Třeba právě teď!? Těžko říci, jedno je ale jisté: z médií se český občan tuto informaci nedozví. A nedozvěděl by se zhola nic snad ani tehdy, kdyby Vladimír Špidla řádil v bruselských uličkách lásky. Z čehož ho tedy rozhodně nepodezírám.
Letos Vladimíru Špidlovi vyprší mandát. Přijdou volby do Evropského parlamentu a po nich se bude formovat i nová Evropská komise. Osobu nového českého komisaře opět navrhne vláda, která patrně opět vybere osobu sobě blízkou – bez ohledu na výsledek evropských voleb. Stejně budou postupovat i všechny vlády ostatní.
Ve volbách do Evropského parlamentu zpravidla vítězí strany, které jsou ve své zemi zrovna v opozici; voliči své domácí vlády rádi trestají právě tímto způsobem. A jelikož v průměru bývají síly levice a pravice v Evropě vyrovnány, na složení EP se v podstatě nic nezmění. Ostatně od počátku v něm vládne velká koalice evropských socialistů a lidovců (křesťanských demokratů či jiných středopravicových stran). Proto EP schválí skoro každou Evropskou komisi, neboť polovina evropských vlád bude v té době levicových, a navrhnou tak levicového politika, a polovina vlád bude pravicových, a navrhnou tedy někoho ze svého okruhu.
Voliči jsou ale fakticky zbaveni svého základního demokratického práva: odměnit dobrou vládu opětovným hlasováním pro strany, jež ji tvoří, a vládu špatnou potrestat hlasováním pro opozici. Děje se tak ze dvou vážných důvodů. Voliči jednak ani pořádně neví, kdo jim skrze Evropskou komisi (spolu)vládne a jak by měli posoudit dopad jejích opatření na své životy. A za druhé: nemají šanci vyjádřit svůj případný (ne)souhlas hlasováním ve volbách, neboť o složení Evropské komise volby do Evropského parlamentu stejně nerozhodují. Český volič zkrátka nedostane možnost Vladimíra Špidlu ani odměnit, ani potrestat. I proto komisař v podstatě rezignoval na domácí medializaci své práce a své osoby. Zbytečně by se namáhal, zbytečně by vyhazoval peníze.
Možná by bylo lepší sestavit vždy jednotnou levo-pravou kandidátku, na které by se v každé zemi dohodla vláda s opozicí – alespoň by se ušetřilo za kampaň. Že už je to jako za komunistů? V jistém smyslu ano. Zároveň je to i skutečný obsah onoho „eurospeakového“ výrazu „demokratický deficit“. V Bruselu zkrátka panuje vláda široké (celoevropské) národní fronty pravého a levého středu. Je-li to systém alespoň zčásti demokratický, pak jen v té míře, v jaké byl demokratický československý systém Národní fronty v letech 1945–1948.
Josef Mlejnek jr.Autor působí na IPS FSV UK Praha.