Josef Mlejnek jr.: Koncert hvězd Africe nepomůže

Koncert hvězd Africe nepomůže

Josef Mlejnek jr.

MF Dnes 7.7.2005

Nedávný megakoncert Live 8 dojímal miliardy u obrazovek. Milionářské hvězdy showbyznysu se předváděly se svou zpravidla podbízivou produkcí, které tentokrát dodala "vyšší poslání" charita: údajná pomoc zbídačené Africe, boj proti chudobě. Pomineme-li okolnost, že tytéž hvězdné ikony dobročinnosti na druhý den opět začnou tropit své obyčejné sexuální hlouposti v honosných rezidencích, které pak bude bulvár servírovat běžným konzumentům coby normálnímu smrtelníku nedostupné Události ze života Olympanů, stále zbývá spousta vážných "ale".

Jak již vyplývá z předchozího odstavce, obyčejná zábava se prodává nejlépe, je-li prezentována v obalu "vyššího poslání". K tomu, aby se umělec udržel na trhu, potřebuje kromě vlastní produkce hlavně patřičný image, k němuž občasná charita neodmyslitelně patří. Jde tedy především o byznys, který žádnému hladovějícímu Afričanovi mnoho nepomůže. "Ó, jak jsme dobří, že tak hezky pomáháme, držte se všichni za ruce, tleskejte hromadně do rytmu, dnes je velký den celého lidstva," koukalo každému druhému účinkujícímu drze z očí. Jak by také ne, tito lidé přece žijí z toho, že na ně někdo kouká.
Hudební byznys, který vzešel zčásti z protestu, potřebuje umělý protest ke svému dalšímu pohonu. Původní, zčásti přirozené sociální motivy, které zrodily moderní pop-music, jsou většinou tytam, dnes je proto vyráběn protest syntetický na způsob viagry. Stručně řečeno, musí se někam hrozit prstem, jinak to nefunguje. Účastníci Live 8 hrozili představitelům osmi nejrozvinutějších států světa: ti jsou hnáni k odpovědnosti, ti mají nalézt řešení, aby "svinstvo chudoby", od kterého všichni odvracíme oči, navždy zmizelo. Bohužel, představitelé G8 lék dávno znají, znají ho desetitisíce lidí po celé zeměkouli, zná ho nenáviděný Mezinárodní měnový fond či Světová banka. Spočívá v zavedení a hlavně v "domorodém přijetí" některých elementárních principů západní civilizace, zejména způsobů hospodaření a organizace státní správy.

Koncem 80. let jsem hovořil s jedním studentem, tuším z Angoly, který byl uchvácen socialismem, neboť v Praze jezdily tramvaje. Když jsem mu namítl, že tu jezdily už za císaře Františka Josefa, a tedy ještě na sklonku feudalismu, považoval mne myslím za agenta imperialismu. Za sametové revoluce, kdy jsem ho viděl naposled, nechápal, proč se chceme zbavit tramvají a chodit zase jenom pěšky. Asi nikdy nepochopil, že socialismus znamená zaostávání, ba pohromu ve srovnání s vývojem u našich západních sousedů.
Africký socialismus byl jen jednou z řady pohrom, za které Afrika "vděčí" Evropě. Naštěstí již poněkud vychází z módy, nicméně po něm následuje jen další rozvrat a rozklad. Ten však zdaleka nelze připsat pouze experimentům importovaným z Evropy. Potenciálně nesmírně bohatá Afrika trpí a krize se prohlubuje. Viníků existuje řada, na prvním místě jsou to africké vlády. Zkorumpované diktátorské režimy, jejichž "elita" nemyslí na nic jiného než na vlastní hmotný prospěch, na jehož oltář je ochotna chladnokrevně obětovat i rozvojovou pomoc ze Západu. Především jí by měl hrozit varovný prst hvězd showbyznysu, avšak to by bylo politicky nekorektní. Navíc třeba takový prezident Zimbabwe Robert Mugabe se nátlaku nějakých zpěváčků - na rozdíl od velké osmy - určitě nepodvolí. Přitom právě jeho rasistická "pozemková reforma", spočívající ve vyhánění bílých farmářů, jediných lidí, kteří jsou schopni na tamní půdě efektivně hospodařit, přivedla jeho zemi na pokraj hladomoru.
Výsledek megaakce bude proto tristní: odpustí se miliardy dluhů, ale další opět narostou, sama sebou dojatá elita pop-music se bude chvíli plácat po ramenou, mírně se zvedne upadající trh s cédéčky a v Africe zas každého dne zemře 50 tisíc lidí následkem extrémní chudoby...