Co mi chybí v debatě o radaru v Čechách?

Ivo Strejček

01.05.2007, Jihlavské listy


Je současný svět bezpečnější než býval? Je Česká republika s radarovou základnou méně bezpečná? Existuje možná alternativa variantě "amerického radaru" a jaké bezpečnostní záruky nám poskytne? Kdo jsou naši skuteční spojenci? Proč by se česká politika měla vzdávat práva na formulování principů vlastní bezpečnostní politiky, za kterou je odpovědná především vlastním občanům?

Otázka vybudování amerického radaru na území České republiky se již dávno stala výhradně politickým tématem, kterým lze libovolně a v nejvhodnější dobu mlátit obhájce budování kolektivní obrany po hlavě. Podstata vybudování radarové základny tak již dávno zmizela.

Je současný svět bezpečnější než býval?

Svět, navzdory našemu přání, není ani bezpečnější ani stabilnější.

Nepochybně se vymanil z hrozby globálního jaderného konfliktu. Zřejmě již nehrozí jaderná konfrontace mezi supervelmocemi - USA a Ruskem. Svět rozdělený na dva soupeřící bloky již neexistuje. Neznamená to ovšem, že by s koncem tohoto politického a bezpečnostního rozdělení nastalo období "nirvány jistoty".

Vzpomínám si, jak vloni na konci července americké televizní stanice po celé dlouhé hodiny přinášely živá zpravodajství o preventivním bezpečnostním úderu Izraele do jižního Libanonu.

Stanice CNN, kterou nelze podezírat z přílišné náklonnosti k prezidentu Bushovi, připravila asi dvacetiminutový dokumentární film, který těžil ze záběrů pořizovaných v těsném závěsu za izraelskými vojáky a který informoval o vojenském vybavení a logistickém zázemí teroristické organizace Hizbolláh.

Ne, Hizbolláh není pouze radikálním politickým hnutím s reálným politickým vlivem. Není to ani teroristická organizace složená z chabě vyzbrojených fanatiků. Je to pravidelná teroristická armáda. Má špičkovou výzbroj, používá moderní těžké zbraně. Systém podzemních bunkrů, ze kterých pořádali její členové ozbrojené výpady na území Izraele je důmyslně propojen a vybaven moderními filtračními agregáty proti útoku chemických látek. Bunkry poskytují plné bezpečnostní zázemí včetně zásob potravin a vody. Hizbolláh má odpalovací rampy na rakety krátkého doletu. Používá je k teroristickému bombardování izraelských měst. A má své mocné spojence. Přes území Sýrie je zásobován z Iránu.

To je základní parametr pro posuzování bezpečnostní situace ve světě. V různých částech světa jsou u moci fanatické politické síly s přístupem ke zbraním hromadného ničení. S těmito režimy a s jeho bojovníky nikdo nikdy žádnou stabilní politickou mírovou dohodu neudělá.

Západní civilizace je povinna brát tuto skutečnost v úvahu a je v jejím bezpečnostním zájmu budovat systémy vlastní obrany. Jak dlouho může ještě trvat, než agresivní režimy vybudují vhodné nosiče pro své nálože (pokud je již v nějaké formě nemají, jako například komunistická Severní Korea).

Je Česká republika s radarovou základnou méně bezpečná?

Je neodpustitelnou chybou a nemístným zlehčováním, pokud při vědomí bezpečnostních hrozeb kdokoliv v České republice tvrdí, že existence radarové základny na našem území zvyšuje bezpečnostní rizika.

Neexistuje žádný selektivní přístup teroristických band a vlád k jednotlivým zemím. Jejich nepřítelem je západní civilizace a její hodnoty. Jejich cílem je terorizovat. Chtějí destabilizovat západní demokracii.

Nástrojem jsou občané hnaní hrůzou. Ti tlačí na své vlády, aby byly při jednání s teroristy vstřícnější a měkčí. Teroristické útoky mají mít ohromující dopad na veřejné mínění v zemích euroatlantické civilizace. Veřejné mínění se má postarat o "likvidaci jestřábích vlád" a instalaci změkčilých a akce neschopných politiků (příklad: okamžitá změna voličských preferencí několik dnů před volbami ve Španělsku. Favorizovaný kandidát po teroristickém útoku na madridském nádraží prohrál a levicový vítěz posléze téměř okamžitě odvolal španělské jednotky z Iráku).

To, jestli bude v České republice radar jako součást kolektivní obrany západních hodnot, ani nesnižuje ani nezvyšuje míru našeho ohrožení. My už ohroženi jsme a musíme se chovat rozhodně a odvážně.

Existuje jiná varianta?

Odpůrci radarové základny obvykle naznačují, že existuje jakási jiná - vlídnější, humánnější, bezpečnější a lacinější - varianta k našemu příspěvku ke kolektivní obraně západních hodnot. Vytvářejí iluzi, že takovou možností by mohlo být budování obrany pod hlavičkou Evropské unie.

Jde o nesmírně nebezpečný omyl.

Kdybychom sečetli výdaje na zbrojení všech členů Evropské unie, dostaneme se na číslo nižší, než kolik na zbrojení vydávají USA. Pokud bychom se pak odvážili snít o "bezpečnostním krytí" jakési "EU armády", stali bychom se členem slabého, nedůstojného a nikoho nedojímajícího uskupení vojenských sil. Taková armáda by možná byla pěkně nablýskaná a její velení by docela jistě bylo ozdobou salónů a kaváren. To by tak ale bylo všechno.

Kromě toho, zahraniční a bezpečnostní nápady představitelů EU a mnohých politiků členských států jsou bezpečnostní hrozbou samy o sobě.

Jejich obvyklou ambicí je nutnost vymezovat se v každém okamžiku vůči USA. Módní anti-amerikanismus se táhne jako červená nit většinou "západních" politických rozhodnutí. Všimněte si, že v prezidentské kampani ve Francii všichni přední kandidáti o vztazích k USA buďto úplně mlčeli nebo se odpovědím úspěšně vyhýbali. Být v Evropské unii proamerický chce odvahu.

Kdo tedy jsou naši skuteční spojenci?

Odpovědět by nám mohla historie. Naše komplikované dějiny nás přece opakovaně učí, že spojenci v nouzi byli ti, kteří méně mluvili a víc činili.

Současná západoevropská politika je v mnohém stejná jako jejich vlastní politiky 20. a 30. let minulého století. Košaté a pěkně znějící projevy ale nedůslednost, ústupnost, strkání hlavy do písku a lhostejnost. Naším spolehlivým bezpečnostním partnerem je atlantická aliance a USA.

Referendum je alibismus politiků

Jedním z nejdůležitějších úkolů každé vlády je poskytnout svým občanům maximální míru bezpečí. Nakonec, každá vláda je v demokratickém prostoru voliči v tomto kontextu také hodnocena. Volbami a jejich výsledky.

V této souvislosti vidím požadavky na vypsání referenda jako čítankový příklad zbabělosti politiků učinit rozhodnutí.

Všichni politikové v České republice (bez ohledu na příslušnost k politické straně či hnutí) ví, že v "debatě o radaru" se dá něco získat a hodně ztratit. Voláním po referendu tak přenášejí tíhu svého rozhodnutí na voliče. Vnucují jim, velmi obratně, představu, že právě občané se musí v této otázce rozhodnout sami.

To není fér. Politik je placeným zaměstnancem občanů. Má se s nimi setkávat a ptát se na jejich názory, ale nemá se pokoušet přenášet vlastní rozhodnutí na ně. Politiku "já ne, já muzikant" by měli voliči odmítnout a alibismus referenda už konečně prohlédnout.

Právem občana je jít volit. Povinností voliče je donutit politiky pracovat a ne jim dovolit schovávat se za "referendová alibi".

Ivo Strejček
PaedDr. Ivo Strejček
člen VR a poslanec EP

člen Hospodářského a měnového výboru a náhradník ve Výboru pro mezinárodní obchod
rezortní mluvčí klubu pro oblasti: ekonomika a měnové záležitosti, mezinárodní obchod, finanční služby a bankovnictví