V poslední době hned několik vedoucích anglosaských deníků - nejdřív londýnské Timesy, pak současně Wall Street Journal a Washington Post - přineslo články, v jejichž názvu figurovalo stejné slovní spojení "Okamžik pro Maggie". Stejná byla i základní myšlenka autorů: v kontinentální Evropě nastal nejvyšší čas pro příchod politika nebo političky formátu Margaret Thatcherové. Samozřejmě by bylo bláhovostí polopatisticky srovnávat Anglii sedmdesátých let se současným stavem kontinentální Evropy. Na ulicích evropských měst neplápolají haldy odpadků a nepovalují se nepohřbená těla. Daleko široko není ani extatická vyšinutá postava odborářského předáka Arthura Scargilla, který svou umanutou snahou přivodit v Británii společenský zvrat v duchu marxistických pouček de facto vyvolal k životu thatcherismus se vším, co následovalo. A po stávkovém hnutí následovalo zlomení moci odborů a jejich úzké provázanosti s labouristickou stranou, doprovázené změnou sociálních zákonů a postupným přechodem Británie od post-imperiálního úpadku a statutu nemocného muže Evropy k dlouhotrvající prosperitě a statutu jediného tažného koně Evropské unie. Tyto podmínky, jak řečeno, splněny nejsou a i přesto, že stávkové hnutí nabírá sílu v Německu, Francii, Itálii a Rakousku a hospodářství celé eurozóny se hrouží do druhé recese za poslední tři roky, není na obzoru ani politická postava formátu "železné lady".

Někteří myslitelé spoléhají na dvě dynamické síly schopné dokončit transformační úkol i přes ochablost evropských politických elit. Jednou takovou silou je fakt, že k Evropské unii přistupuje deset nových členů, v nichž průměrný příjem činí jen 35 % zaměstnaneckých příjmů staré patnáctky. Takový propastný rozdíl je schopen zničit mocenskou základnu protekcionistických odborů na Západě. Druhou transformační silou je samotná Velká Británie, která se nedávno odmítla připojit k Evropské měnové unii. Britové nevidí důvod, proč by měli vstupovat do systému ovládaného odborářským konzervatismem, který u nich doma Margaret Thatcherová pracně odbourala už před dvaceti lety.

Vlády kontinentální Evropy, konsenzuální ze své podstaty, nepochybně naleznou způsob, jak ulomit hroty sociálním konfliktům tak, aby se nikdo necítil zcela zanedbán, i když nikdo nebude zcela spokojen. Tu se přidá, tam se ubere, jinde se něco slíbí a něco se nesplní. Hospodářská sebedůvěra Evropy tím sotva bude posílena. Neboť současná vlna sociálního konfliktu není pří o výši důchodu, ba ani o přežití experimentu se společnou měnou. V sázce je životnost francouzsko-německého ideálu pečovatelského, rovnostářského sociálního státu. Skutečný konflikt se odehrává nikoli kolem dílčí otázky důchodů, nýbrž kolem podstaty každého ekonomického systému. A tou je vztah k práci.

Ne že by francouzský dělník byl nějak nápadně líný. Může se dřít jako kůň, avšak ani špičková produktivita nezmění základní charakteristiku francouzské mentality: námezdní práce je zde všeobecně pokládána za formu potlačování a hospodářského vykořisťování, za obtěžující omezení osobního života, a jako taková má být minimalizována nebo zcela zrušena. Tento přístup se projevuje i v celonárodní posedlosti předčasným odchodem do důchodu a zkracováním pracovní doby - Francie je jediná země na světě, která má ze zákona pětatřicetihodinový pracovní týden. Na individuální úrovni se tento odpor k placené práci projevuje odmítnutím přesčasů a víkendových směn, dvouhodinovými poledními přestávkami a všude, kde jen to jde, nahrazováním člověka automaty. Každý politický diskurs ve Francii je bezpodmínečně založen na premise, že námezdní práce je formou kapitalistického vykořisťování, která odcizuje dělníka jeho pravé humanitě. Tento marxistický koncept, který stále ovládá nejen francouzské, ale celoevropské politické a ekonomické myšlení, pojímá zaměstnanecký poměr jako bytostně nepřátelský vztah mezi kapitálem a námezdní prací a vnucuje společnosti takový pohled na tržní hospodářství, který ho nechápe jako vzájemně výhodný podnik, ze kterého těží všichni, nýbrž jako třídní bojiště. Tento přístup je v příkrém protikladu s náhledem na práci, který tradičně dominuje v anglosaském světě. Propastný rozdíl potvrzují statistiky. Poslední celosvětový průzkum, známý pod názvem Pew Global Attitudes, zjistil, že 41 % Britů a 44 % Američanů je "velmi spokojeno" se svým zaměstnáním, zatímco mezi Francouzi je spokojeno jen 24 %. Není divu, že lidí obecně spokojených se svým životem a optimisticky se dívajících do budoucna je mezi Brity a Američany dvojnásob více než mezi Francouzi. Negativní vztah k práci podmiňuje nejen ekonomické, ale také psychologické problémy. Čím kratší je pracovní doba, tím tvrději musí Evropané makat, aby udrželi produktivitu práce a tím i konkurenceschopnost svých výrobků. Čím tvrději makají, tím je jim zaměstnání odpornější a dožadují se dalšího zkracování pracovní doby. Další bludný kruh, který nemá východisko - obyvatelstvo evropských zemí stárne, penzijní systémy se hroutí, leč odbory bojují za předčasné odchody do důchodu. Naproti tomu v Americe a Británii starší lidé bojují za své právo nebýt diskriminováni kvůli věku a pracovat, dokud se cítí práceschopní. Vtip je v tom, že zde nejde o snahu přilepšit si vydělaným grošíkem. Američané a Britové nahlíží práci nejen jako zdroj příjmu, ale jako jednu z potenciálních životních radostí a potěšení.

I když autoři článků, které jsem zmínil na začátku této úvahy, shodně konstatují, že doba je zralá pro příchod nějaké nové "železné lady", sami v to moc nedoufají. Marxistická ekonomická teorie vykořisťování je v kontinentální mentalitě zakořeněna příliš hluboko. A tak spolu s londýnskými Timesy vyjadřuji obavu, že v příštím desetiletí bude Francie a zbytek Evropy zmítán hospodářskou krizí, nikoli thatcheristickou revolucí.

Jefim Fištejn