Jaký máte názor na vývoj izraelsko-palestinských vztahů? Vy osobně jste podporoval stažení izraelských osadníků z Gazy?

Je to druhý riskantní krok, který Izrael podnikl ve jménu míru. Tím prvním byly dohody z Osla. Vstřícnost Izraele, která vzbudila velké naděje, však byla zmařena nedodržováním dohod z palestinské strany a posléze intifádou, která vedla k plánovitému vraždění izraelských civilistů. Jestliže nyní Izrael opakovaně, a již jednostranně, činí krok ve jménu mírového urovnání, je to s ohledem na minulou zkušenost nesmírně odvážný čin. V souvislosti s Šaronem se často hovoří o jeho proměně z jestřába v holubici, ale já si nemyslím, že prošel zásadní proměnou. Vždy si přál především bezpečný Izrael. A za měnící se mezinárodní a vojenské situace se i kritéria pro bezpečnost mění. Nedá se vyloučit, že Palestinci po izraelském stažení z Gazy vystupňují teroristické útoky, množí se obavy z raketového ostřelování izraelského vnitrozemí. Pokud se tyto předpovědi naplní, bude snad již každému zřejmé, že palestinská strana není schopna politického jednání. Tomu by nepochybně odpovídala izraelská reakce. Chtěl bych věřit, že v případě takového černého scénáře by mezinárodní společenství posuzovalo palestinskou odpovědnost za mír jinak než dosud.



Vy byste osobně byl pro úplnou palestinskou suverenitu nad dnes obsazenými územími? Nemyslíte si, že to je bezpečnostní riziko?

Podle mě se v Izraeli nenajde politik, který by přistoupil na hranice totožné s linií příměří z roku 1967, neřku-li na hranice z roku ´48. Na to by nepřistoupil ani Rabin. Izrael není stát, který spáchá sebevraždu.



Co si myslíte o často negativním náhledu Evropské unie na USA a Stát Izrael, která Izrael často označuje za agresora? Navíc posílá peníze palestinské samosprávě, která je dále přeposílá teroristům.

Jako občana státu, který je členem EU, mě takový přístup naplňuje studem. Politika neberoucí v potaz politickou realitu v oblasti, postavení a možnosti Izraele, nejenže nepřispívá k vyřešení konfliktu, ale naopak ho živí. Bez ohledu na jeho kořeny a důvody, proč dosud nebyl vyřešen, státy EU ve své většině jednají tak, jako by Izrael byl za všech okolností vinen. EU současně není schopna nebo nechce účinně kontrolovat finanční prostředky, které posílá palestinské samosprávě. Peníze Evropanů nepřímo slouží terorismu, přímo nenávistné protiizraelské a protižidovské propagandě. Doporučuji seznámit se s Palestinian Media Watch. Každý uvidí, co například vysílá palestinská televize, která je celá placená Evropskou unií. Ani ty nejhrubší útoky proti Židům jako takovým však ze strany EU nevedou k náležité reakci. To je opravdu skandální. Vždyť takto jednají demokratické země, na jejichž území došlo k šoa (holokaustu), jejichž občany jsou ti, kteří přežili pokus o genocidu Židů.



Jaký máte názor na současnou masovou imigraci a rozmach islámu v Evropě, když Evropa je založená na židokřesťanské západní civilizaci a islám je náboženstvím mimo tento civilizační okruh. Nemůže to narušit evropskou rovnováhu? Nebojíte se např. toho, že ti lidé, kteří nyní vypalovali Paříž, mohou příště začít vypalovat synagogy?

Ve Francii již ke žhářským útokům proti synagogám došlo, za povšimnutí stojí, že ve Francii roste židovská emigrace. Židé mají prostě svou zkušenost. Evropa zastává názor, že je lepší být zadobře s tím, kdo může být do budoucna hrozbou. Jde cestou usmiřování, ve stopách appeasementu. V době studené války západní Evropa žila pod americkou vojenskou ochranou. Pravidlem oficiální politiky vůči komunistickému bloku byla zdrženlivost, opatrnost v kritice. Západní Evropa, udávající tón v EU, se dnes tváří v tvář globální hrozbě, přítomné v radikálním islámu, řídí s výjimkou Británie svými špatnými vzory sahajícími až k postoji vůči Hitlerovi před vypuknutím války. I dnes jako tenkrát se přistupuje k stoupencům ideologie nepokrytě totalitní, hlásající nenávist a zásady odporující evropské demokratické tradici, jako k partnerům, s nimiž se je možno dohodnout. Dobře je to patrné na Blízkém východě, v postoji EU vůči Izraeli, jediné demokracii v oblasti. Evropa ve jménu svých zájmů v arabském světě i vnitropolitických problémů dává ruce pryč od státu, který je součástí její civilizace. Vidím v tom současně výraz evropské rezignace na vlastní hodnoty, ochoty se za ně brát a případně pro ně něco obětovat. Separatismus značné části muslimské populace Evropy je dnes skutečností a bude čím dále více sloužit i násilnému fundamentalismu. Nebrat tuto hrozbu vážně je sebezničující. Podívejte se na tendence, které dovedly Německo k válce, a zjistíte, že islamistický fundamentalismus je v mnoha obecných ohledech sdílí. Je zde silná ideologie odmítající demokracii, vykreslující společného nepřítele, máme co činit s ekonomickou neúspěšností velké části muslimského světa, jeho přesvědčením o dějinné křivdě, kterou je třeba odčinit, stejně jako přesvědčením o vlastní velikosti a předurčenosti být hegemonem světa.



Má cenu dělit islám na radikální a mírumilovný? Vždyť přece v samé nauce islámu je obsaženo dělení světa na území míru (území islámu) a území války, které musí být porobeno a obráceno na islám. Dále islám např. neuznává oddělení moci státní od duchovní. A pokud si člověk prolistuje Korán, je zde často vybízeno k válce proti nevěřícím...

Nebezpečí náboženských knih spočívá v jejich čtení. I v Bibli najdete pasáže, které, kdyby se četly fundamentálně, by mohly vést ke zhoubným činům. Nevím kolik lidí v muslimském světě přijímá Korán fundamentálním způsobem a kolik z nich je pak ochotno se ve jménu takového chápání militantně angažovat. Co však muslimové až na výjimky jednoznačně sdílejí, je nenávist vůči Izraeli a neochota přijmout jeho existenci. Kdyby se třeba i v Egyptě nebo Jordánsku, které mají diplomatické vztahy s Izraelem, udělal průzkum veřejného mínění ohledně existence Státu Izrael, jsem přesvědčen, že by pro stoupence normálních vztahů s Izraelem dopadl katastrofálně.



V nedávné době byla aktuální kauza popíračů holokaustu, např. Davida Irvinga. Tito lidé relativizují podíl viny Německa na rozpoutání druhé světové války, srovnávají bombardování Drážďan s genocidou a tvrdí, že srovnatelná vina byla i na straně Spojenců. Co si myslíte o tomto fenoménu?

To, že popírači šoa dostávají velkou finanční podporu z arabského světa, je příznačné. Toto téma je totiž pro neonacisty i nepřátele Židů v muslimském světě velice důležité. Podtextem lží a polopravd popírajících či zpochybňujících šoa je teze, že Židé svým domnělým utrpením a oběťmi oklamali celý svět, podvodně se domohli vlastního státu. Důsledkem tohoto „židovského spiknutí“ pak má být křivda způsobená arabskému světu, a především Palestincům. Tato teze se od sklonku minulého roku stala přičiněním íránského prezidenta oficiální politickou tezí. Tady už nejde jen o urážku šesti milióny židovských obětí a přeživších šoa, ale též o hrozbu do budoucna. Írán usiluje o jaderné zbraně, radikalizuje muslimy, zvyšuje napětí mezi světem islámu a euroamerickou civilizací. Příznivý obrat může nastat, pokud Evropa pochopí, že nastal čas bránit demokratické hodnoty v domácím i zahraničním měřítku. Rozhodná diplomacie navenek a důsledné lpění na dodržování zákonů doma může mnohé zlepšit.



Co říkáte na to, že řada západních levicových intelektuálů se přidává na stranu revizionistů pod záminkou ochrany svobody slova, jako např. Noam Chomsky?

Otázka je, koho považujeme za intelektuála. Pro mě má toto označení i mravní rozměr. Mezi obdivovatele Hitlera patřili mnozí velcí duchové doby - například filosof Martin Heidegger. Už jen kvůli jeho členství v NSDAP si o moci intelektu - rozuměj jaksi samozřejmě kladném vlivu myslitelů či filosofů - nedělám obecně velké iluze. Všichni také víme, jak mnozí protagonisté západní intelektuální levice vychvalovali již před válkou Sovětský svaz, jak se chovali v době studené války. Historicky je antisemitismus více spjat s šovinismem a extrémní pravicí, ale levicové režimy - a příkladem může být právě komunistický blok - byly také programově antisemitské. V tom, že levicoví intelektuálové podporují extrémní protižidovská stanoviska, proto nespatřuji nic nového.



Jaký máte názor na vstup Turecka do EU?

Současné problémy evropské integrace, které vyplynuly na povrch při referendech ve Francii a v Holandsku, snad všichni berou vážně. Evropa dnes k integraci dle původního záměru nespěje. I proto, co se týče Turecka, je podle mého lepší nespěchat. Kritéria pro členství v EU jsou zřejmá a buď je Turecko dokáže splnit, nebo ne. Vládu v Turecku však drží armáda. Pokud by se Turecko mělo stát vskutku demokratickým státem, možná by jím hned po prvních volbách přestalo být. Obezřetný přístup je proto podle mého na místě.



Co si myslíte o multikulturalismu? Neměli by se nově příchozí přizpůsobit zákonům a tradicím hostitelské země? Není zde nebezpečí, že pokud zde bude žít několik komunit s diametrálně rozdílnými hodnotami, tak to povede k rozpadu té konkrétní původní národní společnosti, ve které již nebude společné pouto vlastenectví a národních tradic?

Vidím to takto: Demokratický stát svou legislativou garantuje občanské a náboženské svobody pro své občany i pro ty, kdo do země přicházejí, žádné jiné normy nemohou stát nad zákonem země. Každý má svá práva, ale též povinnosti. Jedno bez druhého neplatí. Svébytnost nezakládá žádné zvláštní privilegium. Stačí, když se osobitost národní, kulturní, náboženská může - nikoliv na úkor jiných a proti jejich zájmům - svobodně rozvíjet. V takovém pojetí jinost neohrožuje, ale obohacuje. Židé jsou, myslím, úspěšným příkladem integrace minority ve většinové společnosti. Nezapomeňme však, že se stále jedná o proces. Židé byli v historii kritizováni kvůli své odlišnosti, a na druhé straně kvůli své snaze asimilovat se. Události druhé světové války byly ve své době dokladem fiaska židovského integračního procesu v Evropě. Bylo by strašné, kdyby Evropa nyní přihlížela fiasku integrace kolektivního Žida - Izraele - do mezinárodního společenství. Není se proto co divit, že Židé kdekoliv na světě mají a budou mít osud Izraele vždy na mysli. Tím není nijak zpochybněna jejich loajalita vůči státu, jehož jsou občany. Ostatně spíše než o loajalitu jde o opravdové vlastenectví. Čeští Židé podali za války jeho četné důkazy v československých jednotkách ve východní i západní armádě. Je známo, že při likvidaci tzv. rodinného tábora českých Židů v noci z 8. na 9. března 1944 část z oněch téměř 4000 československých občanů jdoucích na smrt zpívala před vstupem do plynové komory „Kde domov můj“. Je mi smutno, když o vlastenectví u nás slyšíme převážně jen od extrémní pravice neonacistického typu, která má ovšem o něm svou svéráznou představu. Velice mi vadí, když stát stále málo pozorně přistupuje k válečným veteránům a jejich potřebám. Patriotismus totiž považuji za velice důležitou hodnotu, kterou je třeba posilovat a kultivovat.



Interview připravili Lukáš Petřík a Michael Anděl

redaktoři www.EUportal.cz <http://www.EUportal.cz>