Dekonstrukce oficiálních mýtů evropské integrace

Lukáš Petřík

Revue Politika 10/2006

Velký podvod (The Great Deception), tak zní v originále název knihy dvou britských autorů, Christophera Bookera a Richarda Northe, která byla přeložena do češtiny a vydána v brněnském nakladatelství Barrister & Principal pod "akademičtějším" názvem Skryté dějiny evropské integrace. Samo pojmenování díla naznačuje, že se v tomto případě nebude jednat o oficiální výklad dějin evropské integrace, jenž nalezneme v převážné většině titulů pojednávajících o tomto tématu.

V českém prostředí bohužel není mnoho prací podobného typu, které by kritickým způsobem hodnotily náklady a výnosy evropského experimentu, proto si je alespoň připomeňme. Českým euroskeptikům je jistě známá práce jiného britského autora, Johna Laughlanda. Jeho Znečištěný pramen pojednává o explicitně nedemokratických kořenech evropské integrace, jako byl např. nacistický pokus vytvořit nadnárodní evropský superstát. Ještě před Laughlandem na paralely mezi nacistickou Novou Evropou a poválečnou evropskou integrací poukázal jiný britský euroskeptik, Rodney Atkinson, a to v knihách Treason at Maastricht a Europe's Full Circle.

Přestože Christopher Booker a Richard North ve své knize popírají upřímnost nacistického evropanství a vymezují se proti Laughlandovu a Atkinsonovu pojetí, činí tak podle mého soudu neoprávněně. Když si totiž prolistujeme např. práci Hannah Arendtové o totalitarismu nebo Hitlerovy Monology ve Vůdcově hlavním stanu, zjistíme, že Adolf Hitler nebyl typickým nacionalistou - byl supranacionálním rasistou. Hitler popíral suverenitu národních států a existenci národů, dokonce i německý národ měl zaniknout a rozpustit se v nadnárodním konceptu árijství. Navíc Laughland netvrdí, že poválečná evropská integrace je přímým dědicem a pokračovatelem nacismu. Existuje zde pouze snaha poukázat na shodné prvky mezi nacismem a evropeismem stran podpory korporativismu a nenávisti k národnímu státu a anglosaskému pojetí svobodného obchodu.

Podobně se tyto publikace snaží odhalit konstruktivistické, německo-francouzské geopolitické vize propagující Evropu jako soupeře Spojených států. Poukázáním na supranacionální a antinacionalistický charakter nacismu je také vyvrácen mýtus o tom, že snaha integrovat Evropu v jeden státní celek vznikla jako reakce na nacionalismus, který byl údajně příčinou druhé světové války. Bývalý poradce a speechwriter Margaret Thatcherové John O'Sullivan poukazuje právě na to, že protinárodní nacismus byl poražen především díky vzestupu národního uvědomění a patriotismu evropských národů, které se snažily v odboji proti nacismu obnovit svou národní suverenitu.

Kromě výše zmíněných knih stojí za pozornost též práce Josefa Šímy Sjednocování Evropy, která je do jisté míry "českou verzí" Laughlandova Znečištěného pramene. Kritika evropské integrace je zde však narozdíl od Laughlandova konzervativního pohledu pojímána z libertariánských pozic a jsou zde navíc zmíněny i sympatie některých sovětských komunistických vůdců k evropské integraci.

Vraťme se však zpět ke knize Christophera Bookera a Richarda Northe. Provokativní název Velký podvod nezvolili autoři náhodně. Jejich základní tezí totiž je, že projekt evropské integrace byl od svých prvopočátků zamýšlen jako projekt jednotného evropského státu. Autoři to považují za "velký podvod" právě proto, že proponenti integrace - aby si naklonili veřejné mínění nepřející si vytvoření evropského státu - prohlašovali celý proces za hospodářský projekt směřující pouze k vytvoření společného trhu. Toto byla tzv. Monnetova metoda: pod záminkou ekonomické nutnosti měla být suverenita států postupnými kroky předávána nadnárodním evropským institucím.

Zrození evropské myšlenky nevidí autoři v reakci na druhou světovou válku, ale zdůrazňují, že tyto představy existovaly již v meziválečné době. K různým formám mezivládního typu evropské integrace se v této době hlásili např. Aristide Briand, Gustav Stresemann či Richard Coudenhove-Kalergi. S revolučním konceptem nadnárodní vlády však přišli Francouz Jean Monnet a jeho britský přítel Arthur Salter, kteří oba působili ve Společnosti národů, na níž se jim nelíbil mezivládní přístup a právo veta každého členského státu. Salter vydal v roce 1931 sbírku úvah United States of Europe, ve které nastiňoval nadnárodní evropské instituce a princip regionalismu, který měl oslabovat národní stát.

V době druhé světové války prointegrační proudy přišly s myšlenkou anglo-francouzské unie, což však byla spíše znouzectnost mající zabránit dobytí Francie Hitlerem. Salter v té době pracoval v britské administrativě a Monnet se stal členem de Gaullova válečného kabinetu. Během války oba dva získávali kontakty a podporu pro integrační projekt. Salter se v USA seznámil s pozdějším státním tajemníkem Deanem Achesonem a s Paul-Henri Spaakem, kteří později sehráli v evropském projektu významnou roli. Stejně tak během války začal podporovat evropské sjednocování italský komunista Altiero Spineli.

Po válce se snažili Monnet, Salter a Spaak prosadit nadnárodní integraci nejprve skrze Marshallův plán, při kterém využívali podpory americké administrativy, a poté prostřednictvím Rady Evropy. V obou případech však převládla pro ně nepřijatelná mezivládní spolupráce. V této souvislosti je nutné připomenout postoj Winstona Churchilla, který evropskou integraci sice podporoval, ale pouze na mezivládní bázi. Navíc Velká Británie, ačkoliv se měla na evropské integraci podílet, se jí sama neměla přímo účastnit.

Počátkem nadnárodní integrace se stal až tzv. Schumanův plán, který později vedl k vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli. 9. květen 1950, kdy byl plán zveřejněn, se stal svátkem, tzv. Dnem Evropy. Pro Čecha není nezajímavé zjištění, že Robert Schuman, evropeisty nazývaný Otcem Evropy, hlasoval jako francouzský poslanec pro Mnichovskou dohodu a byl členem Petainovy kolaborantské vlády, i když je pravda, že se později přidal k protinacistickému odboji. Ještě zajímavější je ale fakt, že Schumanův plán nebyl formulován Schumanem, ale Monnetem.

Evropské společenství uhlí a oceli mělo již všechny instituce, které později fungovaly v Evropském společenství a Evropské unii, tedy Vysoký úřad (pozdější Evropskou komisi), Shromáždění (pozdější Evropský parlament), Soudní dvůr a Radu ministrů. Úmysl vytvořit jednotný evropský superstát byl tedy zakódován již v prvopočátcích evropské integrace dle záměrů otců-zakladatelů. Praktickým vyjádřením byla nadřazenost evropského práva nad právem národním.

Nemá cenu dále popisovat jednotlivé události celého příběhu. Chtěl bych jen poukázat na několik zajímavostí týkajících se britského přístupu k integraci, protože v celé knize je dán velký prostor právě pohledu na integraci z Ostrovů.

Je velkým mýtem, že de Gaulle bránil vstupu Británie do EHS pouze kvůli jejímu spojenectví s USA. Booker a North dokládají, že šlo především o společnou zemědělskou politiku, která z velké části financovala francouzské zemědělce. Francouzi totiž mohli připustit vstup Spojeného království do EHS až poté, co byly dojednány základní podmínky CAPu - aby byla bývalá ostrovní velmoc postavena již před hotovou věc a nemohla štědrý systém dotací pro Francouze blokovat.

Rovněž je vhodné připomenout, že to byly právě konzervativní vlády, které prosazovaly vstup do EHS. Labouristé byli ve své většině proti, protože nechtěli, aby byl znárodněný britský těžařský a hutnický průmysl pod nadnárodní kontrolou. Po dvou vetech prezidenta de Gaulla dosáhla vstupu do Evropského hospodářského společenství až konzervativní vláda Edwarda Heathe, jenž byl fanatickým příznivcem vzniku evropského státu. Při referendu o setrvání ostrovního království v EHS vědomě lhal, když tvrdil, že Británie neztrácí svou suverenitu. Navíc zamlčoval nevýhodné podmínky vstupu, které mj. znamenaly faktickou likvidaci britského rybolovu tím, že byla bohatá britská loviště poskytnuta ostatním státům Společenství. Argumenty o tom, že evropská integrace znamená pouze volný obchod, se nechala obalamutit i tehdejší ministryně Heathovy vlády Margaret Thatcherová. Pouze menšina konzervativců a labouristů podporovala vystoupení z EHS. Jedním z mála těch, kteří si uvědomovali ztrátu svrchovanosti britského parlamentu, byl Enoch Powell, v mnoha ohledech předchůdce Margaret Thatcherové. Už na konci šedesátých let upozorňoval na hrozby spojené s masovou imigrací a na úskalí politiky, která se dnes nazývá multikulturalismem. Sama Thatcherová přiznává, že Powell měl již tehdy pravdu a že ona sama byla zpočátku poněkud naivní. (Jako naivní popisují postoj Thatcherové i autoři knihy v souvislosti s Jednotným evropským aktem. Thatcherová ho mylně považovala za technický nástroj k dokončení vzniku společného trhu. V knize se totiž ukazuje, že šlo pouze o první fázi radikálního přesunu pravomocí na Společenství, jenž byl završen v Maastrichtu.)

V souvislosti s přistoupením postkomunistických států autoři knihy připomínají, že argument zefektivnění vlády v Unii vedl k další centralizaci a omezení práva veta členských států. Autoři také poukazují na dva základní modely eurocentralismu, které spolu soupeří. Prvním je model mezivládního direktoria Francie a Německa, který vyžaduje silné postavení Rady, skrze níž by oba státy prosazovaly své zájmy. Druhým je model federální, v němž by se těžiště moci přeneslo na Komisi a Evropský parlament. Jinak řečeno, ani mezivládní model (bez uplatňování práva veta) není obranou proti centralizaci. Mezivládní direktorium de facto představuje model zmocňovacích zákonů. Legislativní moc ztělesňovaná jednotlivými parlamenty národních států se vzdává svého demokratického práva přijímat zákony a předává jej exekutivě - ministrům zastoupeným v Radě EU.

Kniha Christophera Bookera a Richarda Northe si zaslouží obdiv. Autoři dopodrobna prostudovali řadu primárních pramenů, což je při komplikovanosti bruselských dokumentů téměř nadlidský výkon. Kniha je nejen plná užitečných informací - je prošpikována konkrétními příklady arogance moci, nesmyslných regulací, defraudací, za které nebyl nikdo potrestán, propagandistických triků i pohrdání demokracií a právem.

Skryté dějiny evropské integrace krok za krokem odhalují velký evropský podvod a dekonstruují mýty evropské propagandy, jež se často blíží až kvazináboženskému pojetí evropské unifikace jako spásy Evropy. Proto je především nutné ocenit nakladatelství Barrister & Principal, Centrum pro studium demokracie a kultury, Centrum pro ekonomiku a politiku, Václava Klause, Hynka Fajmona a další, kteří se na vydání a propagaci této politicky nekorektní knihy podíleli.

Knihu by si měl určitě přečíst každý, kdo si chce vytvořit nezávislý názor na Evropskou unii. Měli by si ji přečíst i všichni eurorealisté, kteří stále věří, že Evropská unie se dá zreformovat. Měli by si položit otázku, zda je možné zreformovat či zrekonstruovat budovu evropské integrace, která je od svých prvopočátků vystavěna na konstruktivistických základech nadnárodní nedemokratické byrokratické vlády.

Kniha vede k zamyšlení, zda je Evropská unie pro Českou republiku stále ještě přínosem a zda neexistují jiné mezinárodní organizace či jiné formy integrace vyhovující lépe českým národním zájmům - např. Evropské sdružení volného obchodu, které má dohody s Evropskou unií o společném obchodu, ale jehož členové se nemusejí vzdávat své suverenity a demokratického způsobu vlády.

LITERATURA KE STUDIU:
Christopher Booker, Richard North: Skryté dějiny evropské integrace od roku 1918 do současnosti, Barrister & Principal 2006.

Autor je šéfredaktorem projektu EUportal.cz.