Havlismus vládne i bez vedoucí úlohy
Martin Daneš
51 PRO
Jsou u nás analytici, jejichž údělem je mýlit se. Politické reálie interpretují chybně jednou, dvakrát… i po patnáctém nesprávném úsudku se však tváří jakoby nic a své „odborné“ analýzy v médiích veřejnosti předhazují vesele dál. Vědí, že na ně sotva někdo ukáže prstem, neboť není nic staršího než včerejší noviny.
Například Václava Klause čeští mediální analytici od poloviny devadesátých let začali označovat za „muže včerejška“, o něco později udělali kříž i nad celou jeho ODS. Na počátku roku 1998 všechno včetně četných průzkumů veřejného mínění nasvědčovalo tomu, že pozici „zkorumpované ODS“ zaujme nově vzniklá Unie svobody honosící se krédem „Normální je nelhat“.
Plujme s hlavním proudem
Dále jsme se dozvídali, že Miloš Zeman škodí sociální demokracii
a naopak jí prospívají Gross, Buzková a Špidla. Špidla, který Zemana vystřídal nejprve v čele ČSSD a po volbách v roce 2002 i v premiérském křesle, byl čestný, poctivý i nesmírně pracovitý a po protagonistovi starého politického stylu „Klausozemana“ měl v české politice konečně nastolit styl nový. Atd., atp.
Vedle nedostatečné erudovanosti a profesionality mediální hlasatele těchto nezpochybnitelných pravd, jež realita neustále vyvrací, k jejich chybným rozkladům vede i něco jiného. Je to jejich přímá, byť umně zamlčovaná angažovanost v politickém boji. Náleží totiž k jednomu táboru, jenž se slovně hlásí k politickému středu
a neopírá se o žádnou politickou stranu, respektive se opírá o celou řadu stran, které postupně vznikají, vzápětí chřadnou a na troskách těch starých vznikají strany další. Jejich ústředním krédem je boj za politickou čistotu a morálku.
V českém veřejném prostoru od čtyřicátých let 20. století existoval vždy jeden „hlavní myšlenkový proud“. Vše, co se nacházelo mimo něj, bylo cíleně marginalizováno – v dobách diktatur cestou zastrašování a politické perzekuce. „Hlavní myšlenkový proud“, v modifikované podobě a čas od času se lehce přeskupující, však přežil i listopad 1989; přímou represi vůči nejrůznějším odpadlíkům a „rušivým živlům“ nahradil jejich prostým vytlačováním mimo rozhodující informační kanály postupující v kartelové shodě.
Hlavní proud, jenž na počátku devadesátých let plynule nahradil ten komunistický, dle jeho ikony a guru nazvěme proudem havlovským. Svou prosperitu založil na mistrném ideologickém sbratření mezi tou nejpružnější, adaptabilní částí normalizačních elit, disidenty a ambiciózním mládím toužícím po tom, nasednout do toho správného vlaku.
Nová forma demokracie
Program této na pohled nesourodé skupiny stmelené společnými zájmy spočívá na dvou hlavních pilířích: v zahraničněpolitické oblasti pokračuje v nadbíhání mocným, kteří se jen z východu přesunuli na západ od českých hranic; Moskvu tak vystřídaly Washington, Brusel, Berlín či Mnichov. Reprezentanti „havlismu“ se za patnáct let vypracovali ve skutečné mistry v odezírání z úst západním mocenským autoritám, mezi nimiž obratně kličkují i tehdy, dostanou-li se tyto do vzájemného střetu. Novodobý internacionalismus, za nímž se vedle nedostatku sebedůvěry skrývají i zištné motivy, prosazují skrze hesla o evropanství - případně „hodnotách křesťanské civilizace“ tam, kde se samotným evropanstvím nevystačí -, jež staví do protikladu s obrazem zpátečnického „čecháčkovství“.
V politice domácí vyznávají havlovci vcelku netradiční pojetí demokracie: proti myšlence pluralismu (pečlivě se vyhýbají i samotnému termínu) staví ideu konsensu a proti obhajobě individuálních občanských svobod staví koncept tzv. občanské společnosti. Pro tuto specifickou doktrínu volně inspirovanou marxismem a dalšími kolektivistickými ideologiemi se ujal termín „nepolitická politika“, byť jde o politiku nepolitickou pouze naoko,
v tom smyslu, že se nehlásí k existenci vlastních mocenských ambicí, jež halí do líbivého hávu snahy o kultivaci „politické morálky“.
Bratr exprezidenta Václava Havla Ivan M. Havel na otázku magazínu Lidových novin (24. 6. 2005), zda jej s bratrem spojují stejné politické názory, odpověděl takto: „Víceméně… ten pozitivní vztah k občanské společnosti, proti nějaké rigidní tradiční demokracii, kde se pouze volí a nic víc, mám určitě stejný jako bratr.“
Tento aspekt, jejž Václav Havel na rozdíl od svého bratra nikdy nezmínil tak natvrdo, ač z jeho rétoriky přímo vyplývá, je velmi důležitý: „rigidní“ tradiční demokracii a koncept občanské společnosti staví do vzájemné opozice; tedy nikoli občanská společnost coby doplněk ke klasickému demokratickému systému, nýbrž jako alternativa k němu.
Není divu, že oba pilíře „havlismu“ navozují dojemnou shodu mezi včerejšími zastánci socialistické demokracie, chartisty i mladými oportunisty prahnoucími po rychlé kariéře: ideologie šermující vznešenými slovy a ideály se v praktické rovině naplňuje skrze nadvládu samozvaných elit, jež absenci vlastní legitimity kompenzují pohodlným přístupem k finančním zdrojům a informačním kanálům, jakož i podkuřováním západním mocenským centrům.
Koloběh politického středu
Přežitý systém politických stran má být postupně vytlačován modelem občanské společnosti, v němž budou různé spolky, nadace a nevládní organizace zastupující jednotlivé zájmové skupiny hledat nezbytný „společenský konsens“. Tento koncept ideově souzní se současnými „alternativními demokratickými“ koncepty ve světě, jež v nedávném projevu na varšavském summitu Rady Evropy za velkou hrozbu demokracii označil prezident Klaus.
K prosazení nových forem demokracie v podmínkách klasické demokracie parlamentní je samozřejmě účelné využít i jejích standardních mechanismů. Ideálním nosičem se na počátku devadesátých let jevilo Občanské fórum, politické hnutí „nového typu“, jež mělo nahradit politické strany a konsensuální formou za občany řídit stát. Natrvalo ukotvit tuto specifickou strukturu
v domácím politickém systému se však nepodařilo, mimo jiné přičiněním Václava Klause, který se nejprve nechal zvolit předsedou Občanského fóra, aby je posléze pohřbil založením ODS, standardní politické strany s pravicově liberálním programem.
Od té doby havlovci volají po vzniku středové strany, která nastolí „nový politický styl“. Své apely periodicky opírají o výsledky průzkumů veřejného mínění, podle nichž po takové straně panuje vysoká poptávka. Ano, vhodně formulovanou otázkou za tímto specifickým účelem objednaného průzkumu snadno dosáhnu výsledku, kdy se zhruba třetina respondentů vysloví pro vznik nové strany. Otázka je, zda bude stejné procento občanů ochotno dát jí svůj hlas ve volbách. Praxe ukazuje, že nikoli: nedlouho po zrodu každé takové strany, jejíž naprogramovaný vznik provází masivní marketingová kampaň, dochází nevyhnutelně k rozčarování a po prvním volebním debaklu nedochůdčete už věční příznivci středu připravují vnik strany další – často se stejnými lidmi.
Evergreen nezávislého sociologa
Příkladem těch, kdo v průzkumech poptávku po nových středových stranách vyrábějí, je agentura STEM a její ředitel Jan Hartl. Hartlova zvláštní pozice na půli cesty mezi sociologií
a politikou je typickým střetem zájmů: tento muž na jedné straně zásobuje média svými „nezávislými“ analýzami, na straně druhé se osobně angažuje na vzniku nových politických uskupení, od čtyřkoalice po Cestu změny, a s jejich představiteli udržuje privilegované vztahy. Jeho dlouholeté volání po nových stranách, zdůvodňované pobouřením „normálního“ občana nad „nemorální“ českou politikou, je zároveň nechutné i směšné.
13. 3. 2005 v rozhovoru pro Český rozhlas 6 nezávislý analytik Hartl například řekl: „Už od roku 1990, čili celých patnáct let zjišťujeme, že lidé jsou ke svým politikům velice skeptičtí, že oni se svým způsobem domnívají, že nová politická elita není morálně na výši, což odpovídá jejich představě, že politika je svinstvo a že do politiky chodí především proto, aby si – jak lidé říkají – nakradli.“ Podle něho je jen otázka času, kdy vznikne poptávka „po jakési středové formaci“.
Přes jeho primitivní populistickou argumentaci a neustálé „střílení vedle“ domácí média Jana Hartla nepřestávají brát smrtelně vážně. Volby se blíží a Unie svobody se svíjí ve smrtelných křečích, proto lze očekávat, že v nejbližších měsících vznikne další středové uskupení, jež bude sociolog Hartl vydávat za příslib „nového stylu“
v české politice. Ostatní představitelé „hlavního myšlenkového proudu“ mu budou vydatně přizvukovat. Tak dopadá demokracie, v níž se dlouhodobě potlačuje skutečná pluralitní diskuse.
www.danes.cz
Martin DanešV roce 1991-92 byl diplomatickým poradcem v Kanceláři prezidenta republiky. Pracoval jako redaktor v Lidových novinách, Metropolitanu, Českém deníku, šéfredaktor Denního Telegrafu (1993-94) a měsíčníku Mezinárodní politika (2002). V současné době žije a pracuje ve Francii
Osobní stránky
