Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Demokratický deficit EU: mýty a skutečnost

Revue Politika 2/2006

Tomáš Břicháček

Výtka, že Evropská unie trpí "demokratickým deficitem", se do jisté míry stala klišé. Zaznívá, ač z rozdílných důvodů, jak od euroskeptiků, tak z tábora příznivců "stále užší unie". Debata se rozvíjí zejména od druhé poloviny 80. let, kdy integrace začala gradovat a kdy během několika let prošla zásadním kvalitativním posunem. Podstatné množství důležitých vládních funkcí bylo přeneseno z působnosti orgánů členských států na úroveň ES/EU a "Brusel" se stal instancí rozhodující o každodenních právech a povinnostech jednotlivců. Je logické, že Společenství od té doby začalo být v mnohém připodobňováno ke státu a začaly být kriticky zkoumány jeho procesy rozhodování.

Definic demokratického deficitu nalezneme mnoho. Jsou odrazem různorodosti jednotlivých pojetí, která se liší co do obsahu i rozsahu (skutečných i domnělých) jevů, jež jsou pod tento pojem zahrnovány. Demokratický deficit nicméně v každém pojetí rámcově znamená nedostatek demokratické legitimity evropských institucí a jejich rozhodování. V tomto krátkém zamyšlení se budeme věnovat kritikám, které v rámci debaty nejčastěji zaznívají, a pokusíme se odlišit skutečné problémy od domnělých.

„NEDOCENĚNÝ“ PARLAMENT
Jednou z nejobvyklejších výtek je, že v evropské institucionální struktuře dominuje exekutiva, zatímco přímo volený Evropský parlament je příliš slabý a nemá postavení, jaké by mu příslušelo. Je argumentováno, že Rada (složená ze členů národních vlád) s Komisí (coby evropskou exekutivou) jsou dva hlavní aktéři rozhodování EU, Evropská rada (složená z vedoucích představitelů států) pak tím, kdo udává evropské integraci základní směr. Rada bývá stále vnímána jako hlavní legislativní orgán EU, zatímco EP je až druhý v řadě.

Přes skokový nárůst pravomocí, který EP zaznamenal v posledních dvaceti letech, nelze nevidět, že jeho role je ve srovnání s rolí parlamentů v systémech jednotlivých členských států omezená. Na rozdíl od nich vykonává jen přesně vymezené pravomoci, které lze v jistém smyslu vnímat jako negativní či blokační, nedovolující příliš samostatné aktivity. Poslanci ani EP jako celek nemají zákonodárnou iniciativu a také role EP při ustavování nové Komise je slabší než při instalaci klasické vlády. I když schválení EP podléhá nominace předsedy Komise a posléze Komise jako celku, jsou to národní vlády, kdo jednotlivé komisaře de facto vybírá a kdo při ustavování Komise celkově udává směr. Je také pravda, že omezené a přesně definované pravomoci EP kontrastují s širšími a mnohem obecněji definovanými pravomocemi Rady.

Závěry o "demokratickém deficitu" jsou zde podmíněny především tím, že EU je srovnávána se státem a jeho základními demokratickými mechanismy. EU však není vhodné srovnávat s jakousi ideální parlamentní demokracií. Není státem, ale společenstvím států; je stále mezinárodní organizací, byť s některými federativními prvky. Její struktura tomu logicky musí odpovídat a musí zajišťovat především reprezentaci zájmů jednotlivých členských států. Tuto reprezentaci zajišťují právě národní ministři v Radě, resp. vedoucí představitelé států či vlád v Evropské radě. Je věcí demokraticky odpovědné exekutivy, aby pod dohledem parlamentu vedla zahraniční politiku státu. Z toho vyplývá role vlád v každé mezinárodní organizaci. Nejpodstatnější zdroj demokratické legitimity EU lze spatřovat v demokratické odpovědnosti národních vlád.

Z pohledu zastánce mezivládního přístupu by tato legitimita byla dokonalá při zachování principu jednomyslnosti při rozhodování v Radě. Ten ovšem musí do určité míry ustoupit v zájmu zajištění efektivity rozhodování. Rozšiřováním hlasování kvalifikovanou většinou je tento zdroj legitimity oslabován. Tuto mezeru může částečně zaplnit EP coby druhý zdroj legitimity. Je však důležité uvědomit si meze, kam až lze v tomto ohledu zajít. Někteří by EP rádi přisoudili roli reprezentanta "evropského suveréna" (tj. evropského lidu) a litují, že jím s nynějšími omezenými pravomocemi být nemůže. Například H. Köchler vyčítá institucionální struktuře EU, že kvůli slabému postavení EP je pouhým systémem brzd a protivah (checks and balances), ne pravou demokratickou dělbou moci. K tomu, jak dalece je tento přístup scestný, se dostaneme níže v souvislosti s úvahami o existenci evropského lidu.

Mezinárodní organizace nejsou a nemohou být vedeny parlamentními shromážděními, to však neznamená, že by v nich takové orgány nemohly mít své významné místo. EP i přes pochybnosti, které můžeme mít o jeho reprezentativnosti, získává dostatečný mandát pro to, aby mohl být orgánem s kontrolními a spolurozhodovacími pravomocemi, sloužícím jako jistý korektor politiky Unie a ochránce zájmů občanů členských států. Takovou pozici už dnes bezpochyby má.

BÍDA TECHNOKRACIE
EU bývá často vytýkána technokratičnost. Podle kritiků je její politický systém poznamenán nedostatkem otevřenosti, dominancí expertů, smlouváním a handrkováním mezi sektorovými zájmy. Přestože tato kritika má jisté racionální jádro, realita je trochu jiná. Je třeba si uvědomit, jaké jsou kořeny evropské integrace. Původní pragmatická koncepce "otců-zakladatelů" evropských integračních struktur byla založena na sjednocování Evropy postupnou sektorovou integrací ve strategických oblastech pod vedením expertů a úředníků nezávislých na národních vládách (Vysoký úřad, resp. Komise a jejich aparát) - přes uhlí a ocel, atomovou energii k jednotnému vnitřnímu trhu. Domnívali se, že to bude nejúčinnější metoda pro sjednocení Evropy na pevném základě. Tento přístup - jakkoli nelze souhlasit s původním finálním cílem jeho propagátorů, tj. Spojenými státy evropskými - má zásluhy na nastartování evropské integrace, protože zainteresované státy jej byly na rozdíl od jiných přímějších a rychlejších metod integrace ochotny akceptovat.

Můžeme říci, že technokratům, jakkoli by si to byli přáli, se nikdy nepodařilo opravdu samostatně Společenství vést. Vlády členských zemí si udržely zásadní vliv na rozhodování a žádný pokrok v integraci by nebyl možný bez jejich souhlasu. To platí i o akceptování prointegračních rozsudků ESD. V novější době, s prohloubením integrace a s ustálením institucionálního rámce, byly technokratické prvky dále omezeny posílením role EP a jeho kontrolních i spolurozhodovacích pravomocí.

Je třeba si uvědomit, že pravomoci EU se z velké částí týkají odborné ekonomické agendy řízení společného trhu. I produkty běžného legislativního procesu, na jejichž vytváření se podílí EP, pak mohou působit nesrozumitelně a nelidsky. Pokud pak jde o oblasti expertního rozhodování v pravém slova smyslu, tedy o výkonné pravomoci Komise, ECB či jiných orgánů, A. Moravcsik správně připomíná, že jde právě o ty oblasti, které jsou i na úrovni států zpravidla vyloučeny z přímé demokratické odpovědnosti. Podle Moravcsika je tak dojem, že EU je nedemokratická, vytvářen tím, že se specializuje na ty aspekty moderních demokracií, které tíhnou k menší přímé politické účasti. Naopak oblasti, jež tvoří vrcholně politická témata a jsou součástí demokratické soutěže, zůstávají především na národní úrovni.

CHYBĚJÍCÍ DÉMOS
Argument charakteristický pro euroskeptiky je ten, že bez ohledu na zvyšování pravomocí Evropského parlamentu nemůže být EU jako politická unie demokratická, protože neexistuje žádný evropský lid či politický národ. Jádro tohoto přístupu je velmi racionální. Vychází se z toho, že demokracie je definována jako vláda lidu či vláda lidu lidem pro lid. V každé definici demokracie je lid (démos) klíčovým prvkem. Tento lid není jen nahodilým souborem jednotlivců či skupin nalézajících se na daném území. Pokud si má obyvatelstvo vládnout samo, musí jít o společenství sdílející společnou identitu, vědomí sounáležitosti a pocit solidarity. Jinak řečeno, musí jít o politický národ. Jen v takovém prostředí mohou fungovat přirozené demokratické mechanismy, které budou generovat všeobecně akceptovatelné a veřejností kontrolovatelné rozhodovací procedury. Historie ukázala, že státy, které nebyly vystavěny na politickém národě, mohly existovat jen pod diktaturou.

Evropský (či přesněji evropskounijní) démos neexistuje a je otázkou, zda vůbec kdy může vzniknout. Existuje jen ve statistickém smyslu jako soubor obyvatel členských států. Tito obyvatelé tvoří svébytné politické národy, které nesdílejí společný jazyk, společnou historii, společné sjednocovací mýty a mezi kterými jsou kulturní, sociální, ekonomické a další rozdíly. Chybí jim pocit kolektivní identity a loajality. Ta se vytváří sdílením zkušeností, mýtů, pamětí, které jsou často v kontradikci s těmi, jež jsou vlastní jiným kolektivním identitám. Za nejdůležitější (a možná jedinou opravdovou) společnou formativní zkušenost lze považovat křesťanství, které dalo dnešní Evropě základy morálky, společný způsob uvažování a které bylo v minulosti základním rysem evropské identity. Paradoxní je, že militantní sekularismus některých zemí zabránil tomu, aby se odkaz na křesťanství dostal do preambule návrhu evropské ústavní smlouvy.

Je mnoho důvodů pro souhlas se zastánci teze, že demokracie potřebuje základnu v (národním) státu, který je ideálním prostředím pro její rozvoj. Je to dáno tím, že právě stát postavený kolem politického národa představuje v ideálním případě organickou, dostatečně homogenní, sociálně soudržnou konstrukci. Z toho ovšem nevyplývá, že na jiné úrovni než státní nemůže být bez dalšího organizace společnosti demokratická. Doktrinářské lpění na takovém předpokladu by znamenalo, že jedinou formou demokratického uspořádání by byl vysoce centralizovaný stát. Ve stejném duchu bychom totiž mohli argumentovat, že např. regiony jsou nedemokratické, protože neexistuje žádný lid, na kterém by byly založeny. Argument by mohl být o to pádnější, že v některých zemích jako např. v ČR, na Slovensku nebo ve Francii vznikly víceméně umělé entity nezohledňující historické celky.

Pro mnohá rozhodování je stát příliš velký, a proto existují samosprávné obce a regiony, pro mnohá rozhodování je zase příliš malý, a proto existují mezinárodní organizace a další formy mezinárodní spolupráce. Na každé z těchto úrovní najdeme témata, která jsou pro obyvatelstvo důležitá a k jejichž řešení není třeba žádný démos. Zcela postačí, má-li toto obyvatelstvo společné zájmy, společné problémy a vůli společně o nich rozhodovat.

Neexistence evropského lidu není argumentem pro odmítnutí nadnárodní integrace jako takové. Je jen argumentem pro stanovení jejích rozumných mezí. Těžiště politického rozhodování musí zůstat na úrovni národního státu. Na evropskou úroveň by měly být přenášeny v souladu s proklamovaným principem subsidiarity jen ty otázky, které nelze uspokojivě řešit na úrovni členských států a jejichž rozhodování "dál od občanů" je vyváženo citelnými výhodami. Když už je určitá pravomoc na evropské instituce přenesena, mělo by být citlivěji uvažováno o tom, zda je opravdu nutné rozhodovat v Radě o dané oblasti kvalifikovanou většinou a ne jednomyslně a zda výhody plynoucí z efektivity rozhodování jasně převažují nad rizikem, že stát může být v dané oblasti přehlasován a že o jeho věcech veřejných budou rozhodovat jiní. Je zřejmé, že v dnešní EU se to bohužel neděje.

Neexistence lidu EU také neznamená, že by nemohla existovat určitá evropskounijní identita. Předpoklady pro započetí jejího postupného, spontánního vzniku byly položeny: dlouholeté mírové soužití, intenzivní propojení ekonomik v rámci společného trhu, odstranění hraničních kontrol, společná měna, studentské výměny. Bohužel v uvažování části evropských politických elit převládl v tomto ohledu aktivismus namísto respektování spontánního vývoje. Někteří evropští politici se snaží vytvořit evropskou identitu (a co hůř, často i evropský lid) uměle shora. Aktivní pokusy v tomto směru můžeme sledovat už od poloviny 80. let (např. Addoninův výbor, následné zavedení vlajky a hymny atd.). V tomto duchu lze vnímat i zavedení "občanství EU" Maastrichtskou smlouvou. Ač tento termín není zatím ničím jiným než zvučným označením pro několik dílčích práv, je sám o sobě ukázkou jistého chápání Unie - chápání federalistického, protože pojem občanství byl vždy pevně spojen se státem.

"Evropská idea" je prosazována často více či méně otevřeně v opozici k národnímu cítění. S oblibou bývá jako ospravedlnění opakováno, že evropská integrace překonala ostudný odkaz evropských nacionalismů, údajně odpovědných za dvě světové války či za války jugoslávské. Náhradou se nabízí něco, co nemůže být náhradou rovnocennou. Slovy E. Ottolenghiho, podporuje se opuštění starých loajalit ve prospěch identity postavené výlučně na doktríně práv, zrušení hranic a triumfu jednotného trhu.

Identity jsou produktem a výsledkem dlouhého historického vývoje, ne laboratorních experimentů. Unijní identita by měla být založena především na pozitivním vztahu obyvatel EU k Unii, na pocitu hrdosti, že jejich stát je členem tohoto seskupení. Neměla by být chápána jako nahrazení národních identit a jako základ evropského politického národa.

DRUHOŘADÉ VOLBY
Demokratický deficit je někdy spatřován také v tom, že přes vzrůstající pravomoci EP nadále neexistují opravdové "evropské" volby. Volby do EP dnes nejsou soutěží o obsah a směr politiky EU, nejsou soutěží o uchopení výkonné moci. Zůstávají nadále "národními" volbami, protože spíše než témata evropské politiky se v kampani objevují záležitosti vnitropolitické. Střetávají se zde národní politické strany se svými domácími programy. Stejně jako volby regionální nebo komunální (popř. volby do volených horních parlamentních komor) vnímají občané volby do EP jako druhořadé. U všech těchto "druhořadých" voleb je pravidlem nižší volební účast a odvozování preferencí od národních parlamentních voleb.

Nebudeme-li na Evropský parlament pohlížet optikou federalistických ambicí coby na zástupce "evropského suveréna", ale jako na orgán vyvažovací a kontrolní, není třeba vidět v žádném z těchto jevů základní problém z hlediska demokratické legitimity Unie. Ta nadále pramení především z reprezentace členských států. Nízká volební účast a další uvedené jevy spíše než na demokratický deficit ukazují na to, že základním prostorem pro budování demokracie musí i nadále zůstat úroveň národního státu a legitimita Unie musí být i nadále odvozována v první řadě od členských států, reprezentujících své občany.

S kritikou evropských voleb souvisí i další výtka směřující k neexistenci opravdové politické soutěže na úrovni EU. Jak už bylo uvedeno, ve volbách do EP nesoupeří rivalitní přístupy k evropské politice. Tyto volby nemají určující vliv na obsazení čelných politických funkcí a nejsou schopny pohnout politickým směřováním Unie. Na evropské úrovni také neexistují opravdové silné politické strany, které by mohly reprezentovat roztříštěné rivalitní politické preference a zájmy občanů na úrovni EU. Místo toho se aktivně projevují zájmové skupiny a lobby, kterým evropské instituce dávají velký prostor.

Například podle S. Hixe je v rozhodovacím procesu EU příliš mnoho aktérů, kteří mohou to které rozhodnutí zablokovat, výsledkem čehož je omezená politická soutěž. Levice ani pravice prý nemůže prosadit svůj autentický program, a evropská politika tak dlouhodobě tíhne ke středu - k mírně regulovanému trhu a umírněnému monetaristickému makroekonomickému kurzu. Hix dále argumentuje, že politika EU má mocný nepřímý dopad na procesy politické soutěže na úrovni členských států a omezuje opce v makro- i mikroekonomice. Jako jediné řešení vidí pravou politickou soutěž a pravou demokratickou odpovědnost politického vedení na evropské úrovni.

Hix dobře popisuje existující stav, s vývody však nelze souhlasit. Jestliže budeme vycházet z toho, že základnou pro demokratické rozhodování je úroveň státu a že by to tak mělo zůstat, vyplývá z toho, že by mělo být rozhodováno právě zde o co možná nejvíce klíčových socioekonomických otázkách. Politická soutěž by tedy měla probíhat zde. Hix má pravdu v tom, že právní regulace na úrovni Unie omezuje domácí politickou soutěž. To je ovšem cena, kterou je třeba zaplatit za vymoženosti prostoru volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu a za společnou měnu. Aby tato cena byla přiměřená, na úrovni Unie by mělo být rozhodováno jen to opravdu nezbytně nutné a účelné a politicky co nejneutrálněji.

Ač Hix nikde nepoužívá slovo "federální", jeho argumentace je ve své podstatě federalistická. Je zřejmé, že jeho vize se nemohou naplnit jinak, než že se EP stane legislativním orgánem se vším všudy, Komise exekutivou se vším všudy a že se na evropskou úroveň přesunou zásadní přerozdělovací pravomoci. To už bychom se ovšem ocitli ve Spojených státech evropských.

EVROPSKÁ ÚSTAVA JAKO ŘEŠENÍ?
V rámci zamyšlení nad demokratickou legitimitou dnešní Unie nemůžeme opomenout neúspěšnou evropskou ústavní smlouvu. Summit v Laekenu, který v prosinci 2001 inicioval svolání Konventu, určil témata, která měla být diskutována a řešena při procesu modifikace zakládajících smluv. Šlo zejména o otázky (1) rozdělení pravomocí mezi EU a členské státy, (2) dosažení větší míry demokracie, transparentnosti a přiblížení Evropské unie jejím občanům a (3) institucionální změny, zejména přesnější a účinnější nastavení vztahů mezi Radou, EP a Komisí. Je zřejmé, že většina z těchto témat úzce souvisí s problémy demokratické legitimity Unie.

Podíváme-li se na výsledný produkt Konventu a následné mezivládní konference z hlediska otázky demokratické legitimity Unie, naskytne se nám rozporuplný obraz, ve kterém v konečném souhrnu převažují negativa.

Jako pozitivní lze vidět toto:

1. Rozdělení pravomocí EU, které doposud chybí. Návrh počítal se třemi skupinami, již dříve v podobném duchu předjímanými v odborné literatuře. Taxativně by byly stanoveny pravomoci (a) výlučné, v rámci kterých by mohla opatření přijímat pouze Unie, (b) sdílené, kde by mohla jednat jak EU, tak členské státy (ty jen v případě neaktivity Unie), a (c) oblasti, kde EU vykonává pouze podpůrné, koordinační a doplňkové aktivity. Toto rozdělení v dosavadních smlouvách chybí, a existují tak značné nejasnosti o rozsahu pravomocí Společenství. Současné evropské smlouvy obsahují seznam cílů evropské integrace (zejm. čl. 2 a 3 Smlouvy o ES) a pravidla pro chování evropských institucí v rámci jednotlivých politik a činností. Výslovné rozdělení na pravomoci, které členské státy přenesly na EU úplně a které pouze částečně, však současné evropské právo neobsahuje.

2. Ústavní smlouva počítala se zavedením přímého mechanismu zapojení národních parlamentů do přijímání evropského sekundárního práva. Protokol o úloze národních parlamentů v EU a Protokol o aplikaci principů subsidiarity a proporcionality by garantovaly právo národních parlamentů dostávat s předstihem a přímo veškeré dokumenty relevantní pro příjímání sekundárního práva, včetně všech konzultačních dokumentů Komise a jejího legislativního plánu.

3. Zapojením národních parlamentů měl být také ujasněn prozatím dosti vágní koncept principu subsidiarity a proporcionality. Pro kontrolu dodržování těchto principů při přijímání sekundárního práva EU by byl zaveden zvláštní mechanismus. Národním parlamentům a Výboru regionů mělo být také nově umožněno iniciovat přezkoumání již přijatého aktu u Evropského soudního dvora pro porušení těchto principů.

4. Návrh počítal konečně také s jistým zprůhledněním rozhodovací činnosti Rady. Zasedání Rady měla být rozdělena na legislativní a nelegislativní část. Toto rozdělení dosud chybí. V legislativních otázkách měla být do budoucna zasedání Rady veřejná.

Pokud jde o negativa, je třeba zmínit především následující:

1. Už samo označení "Smlouva zakládající Ústavu pro Evropu". V návrhu figurovala i funkce "ministra zahraničních věcí", "veřejného žalobce" atd. Ústava i další zmíněné pojmy či instituty patří k atributům státu. V případě jejich aplikace na Unii musí být podobná terminologie vnímána jako federalistická. I kdyby byla ústavní smlouva jen rekodifikací současného primárního práva bez dalších změn, čímž není, lze ji vnímat jako další krok k evropské federaci. Tomu, že tak dokument může být vykládán, nasvědčují výroky čelných evropských politiků. Ač lze souhlasit s názorem, že např. Maastrichtská smlouva přinesla podstatně významnější krok k prohloubení evropské integrace, než je posun, k němuž dochází navrženou ústavní smlouvou, z psychologického hlediska je použití označení "ústava", "ministr zahraničních věcí" a dalších federalistických termínů nešťastné.

2. Ačkoli návrh rozčlenil pravomoci EU a států, vymezení kompetencí Unie v kategorii sdílených pravomocí zůstalo velmi obecné. Dlouhý katalog obsažený v návrhu představoval spíše vymezení oblastí než přesných pravomocí. Ústavní smlouva by tak, pokud jde o stanovení hranic pravomocí Unie a tedy i mezí evropské integrace, nepřinesla žádné zlepšení oproti současnému stavu.

3. Přijetí ústavní smlouvy by znamenalo rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou ve více než třiceti případech, a to i ve velmi choulostivých oblastech spadajících doposud do tzv. třetího pilíře. Text navíc otevíral další možnosti překlenovací doložkou (passerelle) a rozšířením záběru tzv. doložky flexibility. Tím by se usnadnil přechod k většinovému hlasování i k rozšiřování pravomocí evropských institucí bez nutnosti klasické procedury revize smluv.

V souladu s tím, co bylo výše řečeno o rozumných mezích evropské integrace, není krach giscardovské ústavy pro Unii žádnou tragédií. Zamítnutí uspěchaného a zároveň přehnaně ambiciózního projektu, který byl dalším nakročením ke Spojeným státům evropským, je pro evropskou demokracii dobrou zprávou. Dává evropským národům šanci dál a bez zbytečného spěchu hledat ideální formy vzájemné spolupráce. Dává prostor spontánnímu vývoji namísto vývoje umělého.

ZÁVĚR
Postupně jsme se věnovali nejčastějším výtkám vůči demokratické legitimitě EU a ve většině případů jsme jim dali za pravdu, alespoň co do existence a základního popisu kritizovaných jevů. Právě tak jsme ale odmítli většinu soudů o demokratickém deficitu, které z nich bývají vyvozovány. Výtky z federalistického tábora v podstatě vycházejí ze srovnávání EU s ideálním demokratickým státem. Tam by faktory jako dominantní postavení exekutivy, parlament s omezeným okruhem přesně definovaných pravomocí, slabá volební účast v parlamentních volbách, omezená politická soutěž a rozhodovací systém omezující výkyvy napravo či nalevo (jeden každý, natož pak vyskytující se kumulativně) musely vzbuzovat oprávněné obavy o demokratičnost systému. EU však není státem, ale specifickým společenstvím států, útvarem sui generis, jehož složitá struktura je kombinací mezivládních a nadnárodních prvků v rozhodovacím procesu. Kombinuje prvky mezinárodní organizace a federace. Vliv občanů členských států na tento rozhodovací proces je logicky mnohem výrazněji nepřímý, zprostředkovávaný, než je tomu na úrovni států. Jsou to členské státy, reprezentované svými vládami, které jsou hlavním zdrojem demokratické legitimity EU.

Nelze souhlasit ani s přístupem euroskeptiků, kteří vyvozují z neexistence evropského dému v podstatě nemožnost demokratičnosti jiné než klasické mezivládní spolupráce. Evropský rozměr rozhodování je v dnešní době neodmyslitelnou součástí systému víceúrovňové vlády, stejně jako rozhodování na úrovni regionální či obecní. Podobně jako pro rozhodování na nižších úrovních, než je stát, je i na úrovni evropské podmínkou spíše existence společných zájmů a problémů a vůle společně je řešit. Neexistence evropského lidu a fakt, že národy členských států nadále chtějí být dobrými sousedy a ne "spolubydlícími" a že si nadále přejí přijímat vlastní zákony, rozhodovat o své vlastní vládě, rozhodovat o správě svých věcí, je argumentem pro to, aby EU zůstala společenstvím států a nesnažila se být něčím jiným, po čem ve společnosti neexistuje prakticky žádná poptávka. Je třeba odmítnout nikoli integraci na nadnárodní (komunitární) bázi jako takovou, ale integraci, která by šla směrem sjednocování daňových, sociálních, penzijních a dalších systémů a mířila tak k federaci neboli "superstátu".

EU nebude mít problém se svou demokratickou legitimitou, dokud bude základním prostorem pro rozvíjení politické soutěže a těžištěm rozhodování národní stát coby přirozená, homogenní, sociálně soudržná, základní organizační jednotka. Na evropské úrovni by měly být řešeny ty otázky, které přesahují možnosti států a které představují společné problémy. Vzdalování rozhodování od občanů je jinak třeba považovat za negativní a demokraticky nelegitimní. EU by měla být otevřeným společenstvím spřátelených, intenzivně spolupracujících nezávislých států jako dobrých sousedů. Naopak by neměla mít za cíl umělé vytváření evropského politického národa a evropské federace.

-------------------------------

Text je zkrácenou verzí vítězné práce loňského třetího ročníku soutěže "Přemýšlejme o Evropě a její budoucnosti".



Tomáš Břicháček
Autor je redaktorem časopisu euPortál (www.euportal.cz)
Osobní stránky
 
  Přístupy: 4950 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA