Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Moje cesta k Chartě 77 a Listopad 1989

Josef Mlejnek


O Chartě 77, jejím významu v kontextu boje „porobených národů střední a východní Evropy“ za nezávislost nebo v souvislostech rezistence československé společnosti, českého a slovenského kulturně-politického milieu vůči komunistické diktatuře se tu z hlediska historického i historiosofického hovořilo a bude hovořit. Položil jsem si skromnější úkol: pokusím se vyslovit, co znamenala Charta 77 pro mne, v mém životě. Váhám, odkud začít. Naše životy mají zhruba tři sféry: intimní, soukromou a veřejnou – a přechody, předěly mezi nimi jsou sice fluidní, pohyblivé, ale zřetelné. Diktatura, v jejímž područí, stínu, voliéře, „laboratoři“ jsme byli nuceni prožít podstatnou část našich životů usilovala o to zmíněné předěly zrušit, mít vládu nad celým člověkem. V její revoluční, převratné fázi chtěla mít absolutní moc, po etablování se a postupné degeneraci se nakonec u svých poddaných spokojila s konformismem, vnějším souhlasem a vnějšími projevy poddanosti. Brzy mi bude 63 let a jestliže bych si při soukromé periodizaci svůj život rozdělil zhruba na tři dvacetiletí, budou se - ani ne moc zhruba - překrývat s významnými předěly v životě našich národů. Narodil jsem se v roce 1946 a v rodinném albu mne fascinovala fotografie otce a strýce, jak se vracejí od voleb, to jsem ještě nebyl na světě – oba zvolivší národní socialisty – a tváří se, jako kdyby šli pomstít zneuctěnou sestru. Z dětství – a z radia – si matně vybavuji procesy, ale maďarskou revoluci z podzimu 1956 mám v paměti zcela zřetelně. Šedesátá léta jsou pro mne příkře odlišný fenomén od toho, co se charakterizuje slovy „zlatá šedesátá“. Byla pro mne především obdobím intenzivního poznávání a studia – vesměs, ale nejen toho, co mělo být pohřbeno v zapomnění v padesátých letech. Není třeba dodávat, že toto první období skončilo srpnovým vpádem okupačních vojsk. Dodnes je to pro mne trauma. Hodně věcí se sice „přechylovalo“ ještě několik let – mám na mysli vydávání skvělých knih například, ale i fungování různých nenadirigovaných forem zábavy. Ještě v roce 1971 například pořádal v brodském okrese na Lipnici Pavel Landovský své Hovory L. To jsem už působil tady v Brodě i já. Na základě mylné úvahy, že když se po studiích filozofie v Brně „zašiji“ v okresním městě, podaří se mi, „zajíci v brázdě“, lépe a nenápadněji přežít. Mít zaměstnání odpovídající alespoň zčásti nabyté kvalifikaci, živit rodinu, dále studovat, sledovat dění ve světě. Nejtemnější období normalizace představovalo pro mne tři čtyři roky před Chartou. Stojaté vody. Brala za své iluze, že to bude jen na pár let. S vědomím krátké dočasnosti by se snad lépe dělaly i případné kompromisy: vem to nešť, stejně za pár let půjdou do háje. Jenomže dočasnost se tu výrazně etablovala na dobu neurčitou. A v okresních poměrech byl i mírně nekonformní člověk více viditelný než v metropoli a trnem v oku kovanějším papalášům, kteří postupně vytlačili z „pozic“ různé oportunisty. Když jsem po různých peripetiích nastoupil v březnu 1973 do okresní knihovny v HB, probíhala zrovna „ideová očista knižního fondu“, naštěstí jsem nebyl uznán za hodna se na ní podílet. Orwellovština jela na plné obrátky. Na druhé straně jsem potkal nové, celoživotní přátele, lidi podobného údělu, v Praze, na Moravě. Všichni jsme si kladli otázku, co dělat? Drobné kompromisy na pracovištích, ale kolaborace v žádném případě. Co byly drobné kompromisy? Zhruba rok před Chartou jsem se chystal do Prahy za Jiřím Němcem – chtěl jsem se s ním domluvit, že bych pro některou ze samizdatových edic přeložil některé z děl francouzského filozofa Clauda Tresmontanta a jiných, ale nestihl jsem vlak. Večer jsem se ze Svobodné Evropy dozvěděl, že v Ječné měli domovní prohlídku. Často jsem uvažoval o tom, co by se stalo kdyby(podobně jako ve filmu Krzysztofa Kiślowského Náhoda z roku 1981). Kdyby mne třeba v Praze sebrali. Změnilo by to určitě můj život, ale nemyslím, že bych se podělal. Vypadl bych z knihovny o pár let dřív, ale nebyl jsem – v určitém smyslu – na takovou změnu ještě připraven.

První lednový víkend roku 1977 jsme jeli s kolegou z brodského muzea na vernisáž výstavy mých přátel Milivoje Husáka, Luboše Dostála a jeho ženy Markéty Kuxové, která se konala v Muzeu J. A. Komenského v Uherském Brodě. Z Bratislavy přijel Jiří Olič. Ředitelem muzea, samozřejmě jen prozatímním, byl velký znalec nejen díla Komenského, ale také Mikuláše Kusánského, Pavel Floss (kterého zanedlouho poté jak nebo tak propustili). Jeho knížka o Kusánském vydaná ve Vyšehradu byla tehhy za celých pět let jediným filozofickým dílem, které se v naší „Biafře ducha“ objevilo. Bylo to symbolické setkání – po vernisáži jsme seděli a popíjeli prakticky až do rána a domlouvali se, že bychom mohli začít neoficiálně vydávat časopis o umění, filozofii a literatuře.

Na pondělí jsem měl naplánovaný den dovolené - jsem si naplánoval cestu do Prahy, abych navštívil přátele a známé, vesměs disidenty, a nestačil jsem se divit. V jednom dni jsem se z první ruky dozvěděl o Chartě 77, přečetl ji, převzal několik exemplářů k dalšímu šíření. Jedni přátelé říkali, že u nich právě byli fízlové, druzí nervózně čekali, že k nim teprve asi přijdou. Dodnes nepochopím, jak se stalo, že jsem ani jednou nebyl legitimován, natož polapen nebo vyslýchán. Měl jsem pocit, že jsem bezúhonně prošel minovým polem. Co se s Chartou děje, u nás i venku, to mi v úplnosti došlo až po návratu domů při poslechu na Vysočině naštěstí špatně rušené Svobodné Evropy. Byla to euforie: volal mi přítel, který po srpnu emigroval do Švýcarska – tak už konečně půjdou ty kurvy od válu, tohle přece nemůžou zatlouct! – Ale můžou, namítl jsem mu, jsou to přece mistři v zapírání nosu mezi očima, to jednak, navíc jediným skutečným subjektem v téhle zemi je totalitní stát. Také že ano. Následovala Anticharta a hanba za lidi, kteří se zachovali podle, aniž tzv. „museli“, ale i za ty, kteří se kvůli roličce nebo překládání podřadných „pokrokových autorů“ mohli přetrhnout. Ano, klepali se, aby stihli podepsat, teď se tváří jako oběti zvůle a záloha disentu. Tažení proti Chartě mělo i své oběti. Student Jan Hanus, studoval dokonce v Moskvě, když jim přečetli něco o ztroskotancích a zaprodancích, vyslovil přání si přečíst text zlotřilého pamfletu. Nešťastníka vyhodili ze studií – a on si vzal život, neboť se bál přiznat rodičům, co se stalo.

Knihovny bývaly za totality jakýmsi posledním útočištěm. Dokud to půjde, říkal jsem si, budu tady. Ředitelka si svolala osazenstvo knihovny a přečetla nám jakýsi rudoprávní blábol, byla nervózní, třásl se jí hlas i ruce. Nepřítomně jsem se koukal z okna. Potom si mne zavolala do své kanceláře a řekla: Měla jsem hrozný strach, že začnete mluvit… Aby to nevypadalo jako falešné alibi, ale přátelé signatáři mi podpis rozmluvili. Bude lépe, zůstaneš-li v anonymitě. Podepsal jsem ji o čtyři roky později. Disidentem jsem se stal postupně, docela "přirozenou", evoluční cestou: v zaměstnání jsem - už po Chartě - odmítl podepsat tzv. komplexní hodnocení, kde jsem byl vyzýván, abych se vyrovnal s tzv. náboženskou otázkou. Odchodem z knihovny jsem se zbavil posledních zbytků určité loajality k režimu a jeho institucím – ale i k lidem, kteří například různá udání na mne házeli do koše. Chartu jsem oficiálně, veřejně podepsal až později, v roce 1985, přesněji jsme jen zveřejnil svůj podpis. To byla skutečně už jen "formalita". Byl jsem už v tzv. dělnických povoláních, podílel jsem se na vydávání samizdatových časopisů Střední Evropa, Komunikace a další, psal jsem a publikoval pod jménem Josef Hraedec. Ještě v knihovních dobách jsem připravil pro vydání v Petlici básnické dílo Bohuslava Reynka. Začal jsem také soustavněji překládat.

Moje výhrada vůči Chartě 77 spočívala - i po mém podpisu - v tom, že její text nemíří k jádru věci a nežádá zrušení ústavního článku o vedoucí úloze strany, který ze všech případných smluv dělal tu užitečný, tu neužitečný cár papíru. Nešlo jen o akademický problém. Když si zhruba dva roky před Chartou polští komunisté chtěli svůj partajní šibolet učinit součástí ústavy, zabránili jim v tom tamní intelektuálové hromadnou podpisovou akcí. Většina z nich se pak o rok později sešla ve Výboru na obranu dělníků. U nás při režimní kampani proti Chartě žádný Výbor na ochranu chartistů pochopitelně nevznikl, ale pod patronací režimu vzniklo jiné dobrovolné (to zdůrazňuji: dobrovolné) sdružení, výše již zmíněná Anticharta. Znamenala definitivní zakroucení krkem nadějím, které vyvolal rok 1968. To mělo těžce demoralizující vliv na českou společnost - v lidech (lidu?) se jen definitivně utvrdilo přesvědčení, že se do vzdáleného budoucna nebudou věci měnit k lepšímu. A "lid" se podle toho zařídil. Až do roku 1989 byla Charta doma umlčovanou a pronásledovanou kapkou v moři. Nebyla nicméně jen marným mravním apelem, za který "ztroskotanci a zaprodanci" ručili vlastní existencí. Domýšlíme-li její postuláty do důsledků, skutečně podle ducha, a nejen podle litery, znamenala zásadní impuls, nakročení ke společnosti svobodných občanů.

Pokud jde o sedmnáctý listopad 1989, nečekal jsem že režim padne tak brzy. Když za mnou přišel na Smíchov syn Josef a ptal se, nemáme-li svíčky, protože večer je na Albertově demonstrace, mávl jsem jen rukou, protože tři týdny přdtím, 28. října moc lidí na Václavák nepřišlo: s Jiřím Kantůrkem jsme se tehdy shodli na tom, že tu snad zůstane jako skanzen ještě na dalších deset let. Ale v pondělí jsem se od kohosi informovaného dozvěděl, že Marián Čalfa byl v posledních dvou týdnech pečený vařený na sovětském velvyslanectví. To mne trochu uklidnilo: řekl jsem si, že Rusové nakonec i u nás dopustili a spustí perestrojku. Ale vše bylo nakonec ještě jinak.

Mohu říct, že jsem dvě třetiny života prožil v době nesvobody, ale také i to, že jsem si v tom, co jsem dělal, nesvobodný vůbec nepřipadal. Charta 77 měla na tomto mém vědomí svůj podíl. Není tu místo na hodnocení posledního dvacetiletí, byť se blížilo výročí, a to kulaté, sametové revoluce. Bude toto dvacetiletí jednou charakterizováno jako první česká republika? A skutečně se definitivně uzavře po volbách v příštím roce?

Ps. V roce 1991 pořádal v Praze Institut pro středoevropskou kulturu a politiku konferenci o zločinech komunismu. Sešli jsme se u Zbyňka Hejdy k rozhovoru s Alainem Besançonem, který nám říkal, že po Listopadu mělo být u nás pár tisíc lidí na několik let internováno, aby se přerušila ne „právní“, ale organická kontinuita starého režimu. S odstupem mohu jen říci, že by se to bývalo bohatě vyplatilo i v případě, že by se internovaným zaplatilo za těch pár let příkoří „bolestné“ včetně „výslužného“. Ale to jsou jen samá kdyby.

Příspěvek přednesený na konferenci Listopad 1989 v Československu, kterou pořádalo Muzeum Vysočiny v Havlíčkově Brodě 10. října 2009.



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 772 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA