Kdo má větší vůli k moci, vítězí
Bohumil Pečinka
Nástup sociálního demokrata Jiřího Paroubka do Strakovy akademie byl v mnoha směrech pozitivním signálem.
Po letech chaotického vládnutí daného slabostí premiérů a nejasnou parlamentní většinou došlo k významné dezintegraci státních institucí. Paroubkův příchod byl naopak ve znamení razantního politického stylu a snahy po upevnění rozkolísané politické moci. Toto osobité pojetí vládnutí ovšem začíná překračovat obecně přijatelné hranice. Krystalicky se to zobrazuje na obsahu i formě změn ve zdravotnictví, které se dějí pod jeho přímým dohledem.
I lidé typu lékařského odboráře Jiřího Schlangera konstatují, že změny v tomto resortu znamenají výrazný zlom v systému, jak se formoval od listopadu 1989. Snahy o vyvlastnění zhruba sta nemocnic, faktické postátnění zdravotních pojišťoven, seznamy se zdravotnickými zařízeními určenými k likvidaci, to všechno znamená rozkymácení celé struktury. Možná ještě horší je způsob, jakým se to děje.
Příslušné normy neprocházejí vládou, ale jsou parlamentu vnuceny týmem kolem Davida Ratha jako tzv. poslanecké návrhy, popřípadě se vyrábějí na poslední chvíli formou komplexních pozměňovacích návrhů zákonů, takže neprocházejí ani jednotlivými parlamentními výbory. Když se někdo z klubu ČSSD proti této praxi ozve, je na něj vyvinut brutální nátlak, aby mlčel.
Tento procedurální nekorektní styl kopírují i další politici v čele s ministrem kultury Jandákem, který narychlo provádí na svém ministerstvu a v přilehlých institucích tak rozsáhlé čistky, že se z toho bude resort kultury ještě dlouho vzpamatovávat. Zřejmě tyto a další příklady měli na mysli někteří předlistopadoví disidenti (Mandler, Dobal, Mašek, Šustrová), když minulý týden ve svém otevřeném dopisu varovali před zaváděním autoritativních způsobů vládnutí. Jinak řečeno, mezi razancí a polodemokratickou vládou pevné ruky je tenká hranice, kterou někteří vládní politici v poslední době příliš často překračují. Je tu ještě jedno hledisko. Ministři Rath, Jandák a koneckonců i premiér Paroubek nemají k tak nezvratným změnám dostatečnou legitimitu. Předně je nikdo, nikam a nikdy v parlamentních volbách nezvolil. Současně je čtyři měsíce před sněmovními volbami a ve slušných demokraciích vládní politici dělají nanejvýš inventuru své práce. Na rozdíl od České republiky, kdy snaha provést nezvratné systémové a personální změny za každou cenu nabývá rázu odpudivé pokoutnosti. Způsob, jakým ministr zdravotnictví zametá s „buržoazií“ v podobě vlastníků nemocnic, lékáren a majitelů lékařských praxí, nachází velkou odezvu v tradičně levicovém táboře. Zdravotnictví se tak paradoxně stává bází pro programové sjednocování komunistické a nekomunistické levice v České republice. U veteránů mnoha politických bojů to vyvolává nefalšovaný étos, že by se podobně postátňovací program dal aplikovat i na další společenské oblasti.
V odpovědi na otázku, co za této situace dělá nesjednocená opozice, napadá jedno slovo - ležérnost. Až parodicky to připomíná demokratické politiky z let 1945-48. Jejich nekoncepčnost, těkání a neschopnost souvislé akce se s odstupem mnoha let zdála jako neuvěřitelný amatérismus. Dnes víme, že to nebylo žádné mimořádné selhání. Česká nelevicová veřejnost z toho zažívá zvláštní pocit bezmoci, ale tak to v historii chodí: vyhrává ten, kdo má větší vůli k moci a sílu se prosadit.
Bohumil Pečinka
