Od vzniku ODS před patnácti lety je ve vztahu k ní otevírána jedna otázka, která této straně skrytě upírá smysl existence. Je to postavení na evropské scéně, založené na srovnávání se situací v Rakousku a Německu, kde na pravici dominují křesťanskodemokraticky orientované strany. Argument o možné „nepatřičnosti“ ODS poprvé otevřeně použil exministr zahraničí Josef Zieleniec, když před deseti lety vyzval k rozkročení ODS. V zákulisí pak nastoloval řečnické otázky, zda by se občanští demokraté neměli stát více středoevropskou stranou, opírající se o spojenectví s nejbližšími západními sousedy. Heslo o osamocenosti ODS v Evropě pak v posledních letech pravidelně tematizují čeští sociálnědemokratičtí politici, když chtějí svému hlavnímu soupeři ubrat na mezinárodní věrohodnosti. Jistá specifičnost ODS má však své logické vysvětlení a souvisí s formováním českého národa a státu.
Předhazovat hlavnímu proudu české pravice, že nemá křesťanský ráz, je nepochopením role katolické církve (a v menší míře i dalších církví) v době formování novočeského národa v 19. století. Na rozdíl od rakouských a německých zemí mělo toto hnutí pokrokářský ráz a bylo vedeno mimo tradiční struktury a často i proti nim. Po vzniku samostatného Československa sice tehdejší pravice (agrárníci, národní demokraté) nebyla ekonomicky liberální, ale ani tehdy nešlo o konfesně orientované strany jako na západ od nás. Po roce 1989 pak prvorepublikovou pravicovou tradici předefinoval Václav Klaus, když jí dal ekonomicky liberální ráz a zbavil ji prvoplánového nacionalismu. Z ODS naopak učinil stranu změny a pohybu, čímž voličsky oslovil nejproduktivnější vrstvy české společnosti. ODS prostě byla a je stranou starých i nových převážně městských středních vrstev a nese jejich podstatné znaky: náboženskou vlažnost, nedůvěru k velkým politickým projektům typu Evropské unie, poměrně liberální přístup v morálně-kulturních otázkách, ale na druhou stranu konzervatismus v rozpočtových a ekonomických věcech. I kdyby teoreticky ODS zítra zanikla, hlasy podstatné části středních vrstev by se přelily k nějaké podobně orientované občanské straně. To se koneckonců ukázalo i v době největšího poklesu voličské přízně ODS začátkem roku 1998. Tehdy došlo k dočasnému přeběhnutí voličů k nově vzniklé liberální Unii svobody, nikoli k tradicionalistům z KDU-ČSL, jak si to představoval lidovecký předseda Josef Lux, který neúspěšně usiloval o přeměnu své strany v obdobu německé CDU/CSU včetně její dominance na pravici.
Příznivci i odpůrci ODS by měli přijmout fakt, že jiná historická zkušenost dává ODS jiný náboj než rakouským lidovcům nebo německé CDU/CSU, na jejichž podobu měly větší vliv šlechtické a církevní kruhy. Po válce potom socialistické projekty sociálního partnerství, které jsou od osmdesátých let všude v Evropě vytlačovány ekonomicky liberálnějšími anglosaskými modely. To, že se ODS po svém vzniku odvolávala spíše k druhé tradici, je poměrně logické. I z toho důvodu jsou jí v Evropě nejblíže britští konzervativci. Je tu ještě jedna zvláštnost. Evropské pravicové strany se svým důrazem na tradici a řád velmi liší stát od státu. Na rozdíl od levicových partají, jejichž internacionalistické ideje jsou schopny zapustit kořeny všude od Mongolska po Mosambik, strany napravo od středu jsou naopak více originální a jejich vzájemná komunikace je výrazně obtížnější. Navzdory tomu byly schopny před několika lety uzavřít historický kompromis v rámci středopravé frakce Evropské lidové strany-Evropských demokratů v Evropském parlamentu, jejíž součástí je s mnoha výhradami také česká ODS.
Odlišná historická zkušenost dává ODS jiný náboj než rakouským lidovcům nebo německé CDU/CSU. Na ně měly větší vliv šlechtické a církevní kruhy.
