Výrok Ústavního soudu zatemnil věcný důvod odvolání Ivy Brožové
Všechno začalo v lednu tohoto roku, když ministr spravedlnosti dal návrh na odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu, jeho názor akceptoval premiér a následně šéfku obecných soudů odvolal prezident republiky. Ústavní soud nyní tento krok zrušil. Jaké to bude mít důsledky? Výrok Ústavního soudu předně zatemnil věcný důvod odvolání Ivy Brožové. Ministr a další ústavní činitelé jí dávali za vinu, že se nepokouší sjednocovat výklad práva, takže se v různých částech země dramaticky rozcházejí rozsudky o typově stejných kauzách. Dalším důvodem bylo nefunkční obchodní soudnictví, jehož personální a jiná řešení byla dlouhá léta v rukou Ivy Brožové. Na to se dnes jakoby zapomnělo a do popředí se dostal jen procedurální způsob odvolávání.
Jako jeden z prvních tento moment postřehl Jaromír Jirsa, předseda Soudcovské unie, který Brožovou vyzval k odstoupení a popřál Nejvyššímu soudu silnější osobnost v jeho vedení. V různých komentářích se objevuje také názor, že výkonná moc svým odvoláním předsedkyně Nejvyššího soudu nepřiměřeně zasáhla do pravomocí moci soudní. Politici však měli a mají svou moc limitovanou a konečné rozhodnutí vždycky držely a drží v rukou soudy.
Krásně by se to dalo ukázat na příkladu šéfky Okresního soudu Praha-západ, kterou před časem odvolal ministr spravedlnosti Němec kvůli prodlevám s jedním soudním rozhodnutím. Marie Drahokoupilová se však odvolala ke správnímu soudu, který ministrův krok posuzoval z věcného obsahu a došel k závěru, že tento politik pochybil. Dnes je dotyčná soudkyně opět ve své funkci.
Podobným odvoláním ke správnímu soudu mohla reagoval i Iva Brožová. Její hlavní protest však směřoval k Ústavnímu soudu, který svým rozhodnutím navodil úplně novou situaci v celé justici. Praktickým výsledkem bude, že předsedové a místopředsedové všech typů soudů se nadlouho stanou neodvolatelnými, což silně zhorší kontrolu řízení justice. Dalším omylem ve veřejné debatě je zaměňování soudcovské nezávislosti s manažerským výkonem funkce předsedů a místopředsedů těchto institucí. Soudci samozřejmě jsou od roku 1991 nezávislí. Někteří z nich však nadto řídí instituce, provádějí tedy administrativní úkony a měli by někomu skládat účty ze své manažerské efektivity. Problémem dnešního stavu je, že v kárném řízení lze soudce potrestat jen za delikt při výkonu soudcovství, ale nikoli při výkonu funkce. Rozhodnutí Ústavního soudu tak vytvořilo mezistav, kdy se část soudní moci vznáší ve vzduchoprázdnu.
Rozhodnutí Ústavního soudu implicitně směřuje k tomu, že by měla vzniknout nezávislá soudcovská samospráva, která by sama jmenovala i odvolávala soudce, navíc by posuzovala i finančně-administrativní řízení úřadů. Ale tento model je pro současný stav justice v České republice nepřijatelný, protože by nejspíš zakonzervoval všechny její negativní stránky.
Na politicích nyní je, aby vytvořili pokud možno optimální model, který by vyhovoval všem stranám. V neposlední řadě také veřejnosti, která je dnes a denně konfrontována s pomalostí a často i nefunkčností justice.
***
Soudci samozřejmě jsou nezávislí. Někteří z nich však nadto řídí instituce a měli by někomu skládat účty ze své manažerské efektivity.
