To lepší z horších řešení
Bohumil Pečinka
MF Dnes 4.10.06
V případě sporu s Nomurou jsou všechny dobré možnosti už za námi
V těchto dnech vrcholí jedna z nejdramatičtějších polistopadových politických kauz. Všechno začalo v létě 2000, kdy Zemanova vláda na svém nočním zasedání schválila uvalení nucené správy na Investiční a Poštovní banku, která patřila mezi čtyři největší bankovní domy v zemi. Během několika dní ji pak správce předal do rukou Československé obchodní banky. Proti tomuto kroku protestovala společnost Nomura, která byla od roku 1998 hlavním vlastníkem. Začala série soudů a arbitráží, které se nyní stát a Nomura snaží ukončit. Nejde o první pokus.
Expremiér Miloš Zeman se s někdejším rozhodnutím o uvalení nucené správy dodnes ztotožňuje. Už po několika měsících však začal skrytě a v posledních letech i otevřeně kritizovat podmínky, za nichž ČSOB získala IPB, včetně stoprocentních záruk za všechny pohledávky. Parlamentní vyšetřovací komise v roce 2001 ve své závěrečné zprávě o tom napsala, že ČSOB tím „získala nezaslouženou výhodu mnoha desítek miliard českých korun na úkor státního rozpočtu“. I to byl jeden z důvodů, proč byl odvolán ministr financí Pavel Mertlík. Na jeho místo nastoupil Jiří Rusnok a začal s Nomurou vyjednávat.
Tři týdny před volbami, v létě 2002, byla smlouva připravena k podpisu, ale vláda se nakonec rozhodla, že všechno nechá na dalším kabinetu. Ministrem financí ve vládě premiéra Vladimíra Špidly se stal Bohuslav Sobotka, který dohodu odmítl a vsadil na to, že výsledek curyšské arbitráže, kde se stát na Nomuře domáhal 263 miliard, bude vyšší než londýnské arbitráže, v níž pro změnu Nomura žalovala český stát. Tato konstrukce se od jara 2006 začala postupně hroutit.
Nejdříve tři nezávislí arbitři, na jejichž jmenování měla každá ze stran podíl, rozhodli, že Česká republika vytvořila sanováním tří hlavních konkurentů IPB prostředí, v němž podlomila konkurenceschopnost této banky. Výrok zněl: Český stát poškodil Nomuru. Podle přijaté procedury měly obě strany rok na dohodu o výši odškodnění, přičemž Nomura šla do sporu s požadavkem původně na čtyřicet a později na sedmdesát miliard korun. Pokud by se obě strany nedohodly, bylo by konečné rozhodnutí na arbitrech.
Druhý zlom nastal, když u curyšské arbitráže, kde stát žaloval Nomuru, byla většina požadavků České republiky odmítnuta a potenciální částka se smrskla z 263 na 1-3 miliardy. Za takové situace by každý jiný ministr financí než Bohuslav Sobotka musel na nějaký kompromis přistoupit. Vedení Nomury se přitom nechalo slyšet, že je ve střední Evropě zajímají především peníze z investic, nikoli ze soudních sporů a jejich hlavním zájmem v konfliktu s Českou republikou je očistit své jméno.
V souvislosti se smlouvou mezi státem a Nomurou se objevilo několik nepřesností. První a hlavní: žádost o milost pro některé trestně stíhané manažery bývalé IPB není součástí smlouvy a nijak ji nepodmiňuje. Vláda po svém zasedání požádala o milost na základě vládního usnesení a její motivace jsou popsány v obsáhlé důvodové zprávě. Autoři se přitom opírají o několik dokumentů nalezených na Úřadu vlády a ministerstvu financí, které naznačují, že někteří politici ČSSD brutálně vstupovali do probíhajících šetření. I kdyby prezident republiky nakrásně odmítl žádost o milost, mohou dotyční manažeři s úspěchem žalovat stát, že politicky ovlivňoval jejich vyšetřování.
I z toho důvodu lze říci, že všechna dobrá řešení už jsou za námi a předložené je možná to lepší z těch horších.
Bohumil Pečinka
