Energetika podle George Orwella

Ivan Brezina

51 PRO 12/2006

„Dejme energiím cenu, které odpovídá tomu, jakou způsobují škodu na životním prostředí,“ prohlásil před časem předseda Strany zelených (SZ) Martin Bursík v diskusi o energetické budoucnosti České republiky. Jaké absurdity se za jeho výrokem ve skutečnosti skrývají?


Ponechme stranou nekonečné spory o neprokázanou teorii, podle níž lidé způsobují klimatické změny. Bursíkův názor, podle něhož by měl znečišťovatel nést důsledky své činnosti, zní na první pohled docela sympaticky. Je to obecně lidská maxima, na níž se nejspíš shodne socialista, liberál, anarchista i konzervativec. Mám doma psa? Asi mně nenapadne nechat jeho ranní hromádku ležet na chodníku. A pokud mně to napadne, jsem - bez ohledu na svou politickou orientaci - zkrátka čuně. Dostanu pořádnou pokutu a dobře mi tak.

Legislativní trik
Ekologisté uvažují velmi podobně. Do cen všech druhů energie by se podle nich měly započítávat tzv. externality, česky řečeno všechny škody, které jejich výroba způsobuje. Energie z uhlí by měla nést cenovou „informaci“ o krajině převrácené naruby povrchovými doly, o uschlých lesích zničených exhalacemi, o poškozeném zdraví obyvatel pánevních oblastí. Jaderná energie by měla zohlednit náklady na ostrahu reaktorů, sanaci případných úniků radiace či na vybudování trvalého úložiště vyhořelého paliva. V cenách všech druhů „klasických“ energií by se měly promítnout skleníkové plyny (pokud se ovšem všichni shodneme, že opravdu jsou „znečištěním“, které poškozuje klima).
Až potud je vše v pořádku. Jenže podle ekologistů by se pak prý jasně ukázalo, že energie získaná z uhlí, ropy a z jádra je vlastně příliš levná. „Podle zahraničních zdrojů náklady na externality zvýší cenu elektřiny 0,5 až 3x, podle domácích minimálně 2x,“ napsal Josef Štekl z České společnosti pro větrnou energii. Proti energii z obnovitelných zdrojů (OZE) je tak prý dnes „klasická“ energie netržně zvýhodněná tím, že se do ní externality nezapočítávají. Jen kvůli této údajné nespravedlnosti jsou prý také zatím OZE mnohokrát dražší.
Jak je pak ale vůbec možné, že se vůbec udrží na trhu? Může za to legislativní trik. Evropská unie v roce 2001 nařídila Česku přijmout zákon, který zaručí, že v roce 2010 budeme z obnovitelných zdrojů vyrábět nejméně 8 % energie. Předseda Energetického regulačního úřadu Josef Fiřt letos v červnu řekl, že tato kvóta je zcela nereálná a že je prakticky nemožné ji splnit. Už koncem února 2005 byl ale zákon schválen. Provozovatelům OZE zaručil povinný výkup jejich energií za ceny, které jsou mnohonásobkem cen tržních. Každého občana ČR to ročně stojí 800 Kč.
Kdo stál v pozadí přijetí tohoto zákona? Třeba právě zmíněná společnost pro větrnou energii, která otevřeně přiznala, že do lobbystické „přípravy zákona“ investovala půl milionu korun. Vzhledem k obrovským ziskům členů ČSVE se to jistě vyplatilo. Předsedou ČSVE byl v té době starosta Jindřichovic pod Smrkem Petr Pávek, muž, který by dnes chtěl Martina Bursíka nahradit v čele SZ. To jméno ještě uslyšíme.

Čistá energie?
Podle zelené logiky je teď vlastně všechno v pořádku. Obnovitelné zdroje jsou sice skrytě dotovány z kapes nás všech, ale to jenom vyrovnává „nespravedlivé“ zvýhodnění klasických zdrojů, spočívající v ignorování jejich externalit. Spravedlivější by ovšem bylo externality všech druhů energií zahrnout do jejich prodejních cen, zrušit všechny skryté subvence a dotované výkupní ceny a nechat zákazníka, aby si na trhu svobodně zvolil tu energii, která pro něj bude nejlevnější. Klíčová otázka tedy zní: Jaké jsou ve skutečnosti externality obnovitelných zdrojů? Tiskové zprávy zelených spolků papouškované médii se nás snaží přesvědčit, že prakticky nulové. Neustále slyšíme řeči o „čisté“ energii, takže to vypadá, že vítr, slunce či biomasa přírodě ani lidem neškodí ani za mák.
Začněme třeba větrnými elektrárnami. Jak ocenit krajinu zničenou nestvůrnými „mixéry oblohy“, které mění nejcennější horské oblasti Česka v průmyslové zóny? Kolik stojí louky a lesy přeříznuté obslužnými cestami a elektrickým vedením? Jak účtovat zabité ptáky, odliv turistů a snížení cen nemovitostí v okolí větrníků? Jak ocenit riziko kusů ledu odlétajících v zimě z lopatek, rušení televizního signálu, negativní stroboskopický efekt, infrazvuk a randál?
Do externalit je ale třeba započítávat i faktory, které jsou penězi vyjádřitelné ještě mnohem hůř. Třeba negativní dopad na právní povědomí veřejnosti. Při přípravě „ukázkového“ projektu větrných elektráren v Jindřichovicích pod Smrkem došlo k porušení zákona. Starosta Petr Pávek totiž měl nechat vypracovat studii o vlivu stavby na životní prostředí (EIA), což neučinil. Externality tohoto konkrétního projektu nám tak zůstávají utajeny. Jeho celková cena se vyšplhala na 62 milionů korun. Podle expertů byla stavba minimálně o deset milionů předražena. Kde ty peníze skočily? Nevíme, protože Pávek v rozporu se zákonem o poskytování informací odmítá zveřejnit nákladové položky projektu.
Víme jen, že podezřele seděl na mnoha židlích najednou. Jako starosta Jindřichovic byl příjemcem státní dotace, jako ředitel firmy Agentura mikroregionálního rozvoje byl generálním dodavatelem stavby a jako spolumajitel firmy RESEC se dnes na internetu chlubí zkušenostmi, které při práci na projektu získal. Do Jindřichovic přitom Pávek pod hrozbou pokuty odmítal pouštět státní úředníky, kteří by hospodárnost využití státní dotace na větrníky mohli zkontrolovat.

Dvojí metr
Pokud jsou skleníkové plyny externalitou u uhelné elektrárny, proč je nepočítat i u větrníků? Že podle větrných lobbyistů žádné neprodukují a prý je dokonce šetří? Že větrná turbína o výkonu 1,5 MW za dvacet let provozu údajně uspoří 100 000 tun oxidu uhličitého? Chyba: ocelový stožár, lopatky, nátěry, beton, vedení, při výrobě toho všeho vznikají skleníkové plyny. A větrná elektrárna je navíc extrémně nespolehlivá. V českých podmínkách většinou pracuje na méně než 15 % instalovaného výkonu. Pro případ, že přestane foukat, musí být o kus dál neustále zatopeno pod kotlem tzv. horké zálohy, která je připravena okamžitě naběhnout.
Že jsme k větru nespravedliví? Podívejme se tedy na sluneční elektrárny. Jak vyčíslit externality v podobě jedovatých těžkých kovů, které se používají při výrobě fotovoltaických panelů? Jak započítat skleníkové plyny, které se uvolní při energeticky velmi náročném tavení křemíku? A jak vyjádřit poškození krajinného rázu, které by sluneční elektrárna způsobila? Publicista Daneš Burket před časem spočítal, že na náhradu Dukovan a Temelína sluneční energií by bylo třeba pokrýt slunečními panely asi dvě třetiny rozlohy Prahy a do ovzduší by se přitom uvolnilo devadesát milionů tun oxidu uhličitého. Ještě hůř to ale dopadlo ekonomicky. Přepočítání investičních nákladů sluneční elektrárny Technické univerzity v Ostravě ukázalo, že by nás náhrada jádra fotovoltaikou přišla na dvacet ročních státních rozpočtů.

Kejkle s biomasou
A co elektrárny na biomasu? Při jejím spalování vznikají jedovaté dioxiny a další škodlivé látky, které do externalit samozřejmě nesmíme zapomenout započítat. Protože je energetická výtěžnost biomasy velmi nízká, je pro její pěstování potřeba obrovská plocha. Pro teoretickou náhradu Temelína bioplynem vyrobeným z kukuřice by při dvou sklizních do roka bylo třeba 30 000 km2 polí, což je čtverec o straně 173 kilometrů.
Ideologické kejkle kolem biomasy asi nejlépe demonstruje následující příhoda. V září 2006 jsem na pozvání Centra pro ekonomiku a politiku (CEP) v Brně přednášel o mýtu vědeckého konsenzu o existenci klimatických změn. Můj referát vyprovokoval střet Václava Klause se šéfem Zelených Martinem Bursíkem. Ten na prezidenta zaútočil: „Čím jste přijel? Audi A8? Já jsem přijel taky autem, ale upraveným tak, aby jezdilo na řepkový olej. Vaše auto má emise uhlíku 300 gramů na kilometr, moje prakticky nula. A jelikož nejsme v socialismu, tak kdo znečišťuje, ať platí.“
Efektní řečnická figura má jen jeden háček. Podle studie amerických autorů Davida Pimentela a Tada Patzeka se na výrobu biopaliv spotřebuje o 27 % (sója) až 118 % (slunečnice) víc energie, než kolik pak poskytnou. Jinak řečeno: Bursíkovo bioauto ve skutečnosti možná uvolňuje víc skleníkových plynů než Klausovo.
Další absurditu zveřejnila média letos v říjnu. Vesnice Roštín u Kroměříže si pořídla „Bioenergetické centrum“ na spalování biomasy, která prý nemá v republice obdoby. Je na něj napojeno 170 domácností, které podle České televize zaplatí za teplo až o čtvrtinu méně než obyvatelé okolních obcí. Kolik ten zázrak stál? Sto milionů korun, pocházejících převážně z dotací z Rakouska, Dánska a od českého ministerstva životního prostředí. Provoz musí být každý rok dotován dalším milionem a půl. V přepočtu na jednu domácnost tak „levné a ekologické topení“ vychází na 580 000 korun ročně.
Oceněním externalit se při přípravě ekologické daňové reformy řídilo i ministerstvo životního prostředí. Podle jeho zhruba rok staré představy by například zdanění hnědého uhlí do roku 2013 zvedlo cenu elektřiny zhruba o třetinu. Obnovitelným zdrojům by se ale prý měla ekologická daň zcela vyhnout, protože podle ideologů žádné externality nemají. Zelený Orwell nám tedy jinými slovy říká: „Všechny energetické zdroje jsou si rovné, ale OZE jsou si rovnější.“