Uvědomovalo si Polsko, jakou historickou roli sehrává, když se stalo hrobařem ústavy Evropské unie? Protože to skutečně byla především polskošpanělská neústupnost (v tomto pořadí), která znemožnila jinému tandemu, německo-francouzskému (v tomto pořadí) dosáhnout historického zvratu v poválečném uspořádání kontinentu. Podle průběhu polské veřejné diskuse zřejmě ne. Poláci si daleko více než cokoliv jiného spíše vzpomněli na své staleté ambice hrát v Evropě velmocenskou kartu. Stejně jako tolikrát v minulosti se jejich sebevědomí patrně promění v hořkou realitu. Nic to ale nemění na faktu, že stejně jako král Jan Sobieski v roce 1683 zachránil u Vídně Evropu před tureckou invazí (a fakticky zahájil éru polského pádu), premiér Miller, ač na vozíku, neustoupil před po padesáti letech probuzenými ambicemi Berlína (byť se to s jistotou projeví na chuti Němců přispívat Polákům na jejich zemědělce). Ve sporu o charakter ústavy se nepokrytě projevily dvě tendence evropské politiky posledních dvou staletí. Na jedné straně snaha o návrat k politice první poloviny 19. století, kterou charakterizovala mocenská rovnováha garantována Aliancí čtyř - vítězů nad napoleonskou Francií. Tuto politiku dnes reprezentuje dominantní kontinentální německo-francouzské duo následované vypočítavou Itálií a váhající "blairovskou" Británií. Na straně druhé působí stále silný "wilsonismus", tedy idealistická víra v demokracii a principy sebeurčení. Není náhodou, že štěpící linie na mezivládní konferenci procházela státy do značné míry podle toho, na kterém z těchto principů byly založeny a se kterými se v průběhu svých dějin identifikovaly. Proto nemůže být překvapením např. bezvýhradná podpora malé Belgie velmocenským ambicím Francie a Německa. Stejně tak je pochopitelný ambivalentní postoj Velké Británie. Britové nikdy neměli valného pochopení pro herderovské koncepty národní identity a wilsonovské ideály demokracie a sebeurčení. Na druhé straně lépe než kdokoliv jiný rozumí politice kontinentální rovnováhy, kterou dnes sice již nejsou schopni garantovat, ale rozhodně by se nebránili přehlednějšímu uspořádání Evropy. V naší české realitě došlo jakoby k zajímavému paradoxu. Vládní koalice ovládána socialisty za podpory liberalizující intelektuálské vrstvy (a jak se ukázalo v parlamentní rozpravě, za tichého souhlasu komunistů) vsadila na "konzervativní" kartu, tedy na Evropu udržovanou pohromadě silou nejdůležitějších kontinentálních zemí, novodobou Svatou aliancí. Tradičně pojímaná konzervativní ODS naproti tomu "do posledního muže" hájí "revoluční" princip, tedy "wilsonovský idealismus", v naší praxi přetavený v tzv. odkaz 28. října. Má to svou logiku. Občanští demokraté jsou více než kdokoliv jiný pokračovateli odkazu mladé české měšťanské společnosti 2. poloviny 19. století, ztotožňující se s myšlenkami demokracie a národního uvědomění, která dovedla českou společnost až k roku 1918. Socialisté jsou věrni myšlenkám, kde prioritní roli hraje sociální spravedlnost před národními zájmy. S těmito postoji přijeli i na poradu sociálně demokratických stran v den vyhlášení války v roce 1914 do Vídně. Byli zaskočeni nacionálními postoji svých soudruhů německých, polských či italských asi podobně, jako nyní v Bruselu. Jakkoliv se politická mapa Evropy změnila za uplynulých 200 let k nepoznání, geopoliticky stále platí přesvědčení britského "napoleonského" premiéra Williama Pitta, že základním problémem Evropy je její střed. "Země nikoho mezi Německem a Ruskem", řečeno slovy Henryho Kissingera. Do zhroucení kongresového systému v roce 1854 (Krymská válka) tento prostor jakž takž vyplňovala Habsburská říše. Od té doby je ve znamení zoufalého hledání. Řešením určitě není německá dominance, kterou nabízela "Ústava pro Evropu". Na rozdíl od předminulého století naštěstí existují angažované a tolerantní Spojené státy. Fakt, že o rozmístění jejich základen usiluje Bulharsko a ne Česko je ovšem špatným vysvědčením pro naše stratégy.
Martin Říman ministr průmyslu a obchodu ODS Osobní stránky
