Podíl na zisku přináší i podíl na ztrátě
Martin Říman
Hospodářské noviny, 01.04.2005
Na první pohled má argument škodováckých odborářů logiku: když se firmě daří a vykazuje vysoké zisky, proč by se na těchto hodech neměli podílet i ti, kteří svou prací bezpochyby k úspěchu přispěli? Ale opravdu jen na první pohled.
Zaměstnanec neriskuje
Základní problém této logiky spočívá v naprosto rozdílném postavení vlastníka a zaměstnance. Jedině vlastník podstupuje podnikatelské riziko tím, že investuje své peníze do podnikatelského projektu. Zaměstnanec takové riziko nemá. Potýká se samozřejmě také s různým nebezpečím, počínaje penále za nekvalitní práci a konče hrozbou propuštění. Nikdy však nejde o riziko ztráty vloženého kapitálu. Zisk je jedinou odměnou vlastníkovi za jeho netriviální a nesamozřejmé rozhodnutí posečkat se spotřebou a své peníze vložit do nejistého nápadu. Vlastník obvykle nepobírá žádný plat nezávislý na míře prosperity firmy. Vlastník se také může dostat do situace, kdy nejenže nebude odměněn žádným ziskem, ale bude nucen sanovat ztráty či dokonce může krachem firmy o své peníze definitivně a navždy přijít.
To, že spojení mezi ziskem firmy a platy zaměstnanců je nesmysl, lze ukázat na jednoduchém příkladě. Představme si dva zaměstnance stejného podniku, pobírající stejný plat. První každý měsíc svou výplatu utratí do poslední koruny, druhý ušetří dva tisíce, za které pravidelně nakupuje akcie "své" firmy. Žije tedy skromněji než jeho kolega, ale dělá to z ryze praktických důvodů. Věří, že firma je životaschopná a že brzy dosáhne zisku a bude vyplácet dividendy.
Jaké bude jeho překvapení, když tato chvíle skutečně nastane, ale první zaměstnanec bude žádat, aby zisk byl rovnoměrně rozdělen do výplat, protože je to přece jejich zásluha! Spořivec bude samozřejmě zklamán. Měsíce se uskrovňoval, jeho rozhazovačný kolega si užíval, a teď dostanou oba stejně přidáno a z jeho úspor se stanou bezcenné papírky. Jako spoluvlastník firmy bude zásadně proti.
Nemíchat jablka a hrušky
Jeho kolega, bude-li rozumný, tyto argumenty přijme a od svého požadavku ustoupí. Nebo prohlásí spořivce za kapitalistického vydřiducha, založí odbory a začne stávkovat. Spořivý kolega bude na prášky, protože nebude-li firma vyrábět, ztratí odběratele, zkrachuje a jeho úspory vložené do akcií přijdou vniveč. Stávkující bude v klidu, protože si za své peníze užil a když se firma položí, ví, že se svými schopnostmi snadno najde práci jinde.Na tomto jednoduchém, nicméně ilustrativním příkladu vidíme, že postavení vlastníka je v každém okamžiku úplně jiné než zaměstnance a nelze proto míchat jejich odměny do jednoho pytle.
To samozřejmě neznamená, že zaměstnanci jsou ze zainteresovanosti na výsledcích firmy vyloučeni. Pro obě strany to může být vhodná forma motivace a víme, že se tak často, třeba v podobě prémií, děje. Musí však jít o parametr předem dohodnutý, vzájemně výhodný a zřejmě i selektivní. Hodí se totiž jen u těch pracovních pozic, které mohou hospodaření firmy reálně ovlivnit.
Pokud by však podíl na zisku měl být nějakým automatickým nárokem každého zaměstnance, pak je třeba dodat, že stejně automaticky by se zaměstnanec musel podílet i na ztrátě firmy. Pochybuji, že by na to přistoupil. Logicky by argumentoval, že svou prací nemá šanci ztrátu ovlivnit, že jeho pracovní výkon je stejný, ať je podnik v zisku nebo ztrátě. Pak by ale měl uznat, že tento argument platí i pro lepší časy. Autor je stínovým ministrem průmyslu a obchodu (ODS)
Vlastník se také může dostat do situace, kdy nejenže nebude odměněn žádným ziskem, ale bude nucen sanovat ztráty či dokonce může krachem firmy o své peníze definitivně a navždy přijít.
5. dubna 2005
