Třináctého května byla v Poslanecké sněmovně vyjádřeně důvěra vládě sociálního demokrata Jiřího Paroubka, čímž formálně skončila čtyřměsíční vládní krize. Kdy propukne další?
Tato otázka musí napadnout každého, kdo si spočítá, že šlo v pořadí o šesté hlasování o existenci koaliční vlády ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU v tomto volebním období. Jinak řečeno, za poslední tři roky jsme byli svědky čtyř hlasování o důvěře vládě a dvou o nedůvěře. Takový počet nemá v historii polistopadového parlamentarismu obdoby. Také se už ozývají hlasy, jež poukazují na negativní vliv těchto hlasování na účinnost vládnutí. Bývalý šéf legislativní rady vlády, Jaroslav Bureš, například řekl, že uvedená hlasování se podepsala na výkonnosti kabinetu. "Příprava některých zákonů se dostala do skluzu, plán se bude muset zredukovat."
Předseda Poslanecké sněmovny Zaorálek rovnou přišel s návrhem, podle něhož by česká ústava měla obsahovat "německou doložku", tedy konstruktivní votum nedůvěry. Stručně řečeno, každý, kdo by chtěl hlasovat o nedůvěře dosavadní vládě, by musel deklarovat, jakou má předjednanou novou vládní většinu. Jde o dobrý úmysl - mířící však špatným směrem.
ŽÁDNÉ ŘEŠENÍ
Konstruktivní votum nedůvěry se dostalo do německé poválečné ústavy jako reakce na ústavní nedokonalosti meziválečné Výmarské republiky. Nedisciplinovaná parlamentní většina tehdy vyjadřovala nedůvěru jedné vládě za druhou, aniž by ji okamžitě nahradila jinou, což prohlubovalo všeobecnou krizi vládnutí, jež připravila cestu k nástupu Adolfa Hitlera. Český parlamentarismus má však úplně jinou tradici. Za dvacetiletí první republiky existovalo neuvěřitelných osmnáct vlád, vzešlých pouze z čtvera voleb. Podstatné ale je, že žádná vláda - na rozdíl od Německa - nepadla na základě poslaneckého hlasování v tehdejším parlamentu. Naopak, všechny konce jedněch a začátky druhých vlád byly vyjednány a dohodnuty předem a prvorepublikoví poslanci svou zdviženou rukou pouze stvrdili dohody vůdců politických stran. Možná nejhlubší politickou tradicí českých zemí, kterou nezničil ani komunismus, je přístup charakterizovaný oním slavným výrokem "dohodli jsme se, že se dohodneme". Podle novináře Ferdinanda Peroutky ho měli vyslovit předsedové pěti československých stran v roce 1921, kdy zemí otřásala poválečná nestabilita a hlavní symbol Československé republiky, prezident Tomáš G. Masaryk, byl těžce nemocný. Právě tehdy vznikla tzv. Pětka, tedy grémium předsedů pěti politických stran, kteří v obavě z chaotizace politického života předjednávali všechny důležité politické otázky. Po druhé světové válce na to koneckonců v polodemokratické podobě navazoval i systém Národní fronty.
Listopad 1989 pak znamenal znovuoživení systému "dohodli jsme se, že se dohodneme". Už první parlamentní hlasování nové doby, volba prezidenta Václava Havla v prosinci 1989, byla klasickou ukázkou kompromisu mezi odcházející starou a nastupující novou mocí - lídři se dohodli a pěšáci to jen odmávali. Výměnou za zvolení prezidenta z řad Občanského fóra byl o měsíc později schválen tzv. malý zákon o politických stranách, jenž legitimizoval KSČ a udělal z ní řádnou stranu politického spektra. To už je ale docela jiný příběh.
Faktem je, že patnáct let poté máme nestabilní vládní většinu, střídající své ministry jako ponožky, což vyplývá z její strukturální a programové křehkosti (viz Revue Politika 2/2005). Z toho ji nevyléčí žádný ústavní fígl typu konstruktivní nedůvěry. Účinnější by možná bylo zaříkávání za svitu hvězd. Navíc by bylo nerozumné omezovat tuto poslaneckou pravomoc. Nejedná se totiž o nijak nadužívaný institut. Naopak jde o přirozený projev parlamentního života za situace, kdy je Poslanecká sněmovna obtížně rozpustitelná a předčasné volby nelze vyhlásit jinak než drastickým zásahem do ústavy, zkracujícím volební období. Jestli nějak zefektivnit politický systém České republiky, pak uvažovat směrem k možnosti lehčí rozpustitelnosti parlamentu v dobách krizí, než sem křečovitě implantovat modely vzniklé v jiné době a za jiných okolností.
ZLOČIN NA POLITICE
Po parlamentních volbách v roce 1996 napsal filosof Václav Bělohradský článek s názvem "Snížená kvalita demokracie". Označil tak situaci, kdy vládní koalice měla nejdříve menšinové postavení a později vládla s většinou jednoho hlasu. Tehdy také začala rozsáhlá diskuse o změnách volebního zákona. Patřil jsem k těm, kteří na toto téma napsali desítky článků, z nichž několik vyšlo i na stránkách Revue Politika (resp. Revue Proglas). Vycházeli jsme z empirického i teoretického předpokladu, že česká podoba volebního systému bude stále více přinášet poměrné efekty, což povede k nesnadnému vytváření levostředových nebo pravostředových vlád. Jedním z řešení se zdálo neměnit ústavu, ale pouze zavést některé většinové prvky do poměrného volebního systému, jak je tomu například ve Španělsku. Smyslem bylo, aby jakýkoli volební vítěz měl dostatek možností vytvořit relativně sourodou vládní většinu, mohl realizovat svůj program a byl pak schopen nést vládní odpovědnost před voliči. Po volbách do Poslanecké sněmovny v létě 1998 si tento koncept osvojila ČSSD a ODS a v tomto duchu spolu obě strany změnily volební zákon. Na podnět tehdejšího prezidenta Václava Havla ho ale ústavní soud poměrně sporným rozhodnutím zrušil. Ještě horší bylo, že své rozhodnutí nebyl schopen věrohodně obhájit v pozdějším nálezu, takže nevznikl většinově přijímaný precedens, spíše pachuť z politicky motivovaného rozhodnutí. Ať tak či onak, výrazně to přispělo k vytvoření vládní sestavy opírající se o většinu jednoho hlasu ve sněmovně. Zdá se, že ústavní změny jsou na dlouhá léta uloženy k ledu a "snížená kvalita demokracie" bude nadále naším osudem.
LOGIKA "101"
Způsob "stojedničkového vládnutí", ať už v čele koaličního kabinetu stojí Klaus, Špidla, Gross nebo Paroubek, má zcela konkrétní projevy, které ke snížené kvalitě demokracie přispívají. Okolnost, že každý vládní poslanec je vlastně tím stoprvním, mu dává obrovské možnosti. Těmi jsou kšefty a kšeftíky se svými ministry, vůči nimž má najednou mimořádně silné postavení. Druhým projevem je lobismus ve vztahu k přijímaným zákonům. Tento způsob vládnutí přeměňuje jednoho poslance za druhým v nástroj vlivných zájmových skupin, které mají velice jednoduchou cestu přeměnit své menšinové zájmy v obecné normy.
Na druhou stranu je nutné říct, že přes vnějškově viditelnou nestabilitu vykazují stojedničkové vlády jiný druh stability. Je založen na tom, že všichni aktéři politické hry přestali snít o systémových změnách, na tuto situaci se adaptovali a přizpůsobili jí své postupy. Jinak řečeno, vláda tu není od toho, aby vytvářela příhodné prostředí například pro podnikání nebo bezproblémový chod státních zdravotních zařízení. Vláda je tu naopak od toho, aby nám přinesla konkrétní užitek, ať už účelově prosazenou daňovou výjimkou nebo zvýšením platů za noční přesčasy. Vláda "101" je proto vládou krátkodobého uvažování a krátkodobých zisků. Vše, co přesahuje horizont jednoho volebního období, je nanejvýš municí na tiskové konference, jejichž výstupy stejně nikoho nezajímají.
Ukázkově se to projevilo v otázce důchodové reformy. Už dlouho nebude mít žádná vláda tolik politického času ke změně systému vyplácení penzí. Ostatně Vladimír Špidla, který měl tuto otázku dlouhodobě na starosti, byl nejdříve předsedou vlivného sociálního výboru (1996-98), později ministrem práce a sociálních věcí (1998-2002) a nakonec premiérem České republiky (2002-2004). Výsledkem jeho práce však bylo pouze zvýšení odvodů (daní) na důchodový účet. Průběžný systém zůstal nedotčen.
Nový český premiér Jiří Paroubek nemá příliš šancí se z "želené logiky 101" vymanit. I kdyby nakrásně chtěl, může mu kdykoliv nějaký zásadový poslanec pohrozit, že právě on je tím stoprvním. A i kdyby i to přečkal, stojí mu za zády předseda sociální demokracie Stanislav Gross, který pro zájmové skupiny zůstává garantem uzavřených privatizačních i jiných dohod. Ty byly před Paroubkem a budou i po něm. Jsou daní, kterou musel poměrně neznámý sociálně demokratický politik přijmout výměnou za svůj nečekaný vzestup. Jeho hlavním zájmem nakonec stejně bude, jak před volbami v létě 2006 co nejúčinněji nastavit a "zkomunikovat" přerozdělovací procesy směrem ke své voličské klientele.
