Stoupající preference nového premiéra nejsou náhodné. Většinový volič cítí především obrovskou úlevu po dlouhotrvající vládní krizi. Od odchodu Vladimíra Špidly po příchod Jiřího Paroubka jsme prošli snad nejtrapnějším politickým obdobím v historii od obnovení ústavnosti v druhé polovině 19. století.
V létě 2004 se stal premiérem muž z jiného civilizačního okruhu, jehož lze charakterizovat slovy: politická neschopnost, lidská nevyzrálost, programová blátivost. Premiérská funkce, která je vždycky obestřena tajemstvím a vyzařuje respekt sama o sobě, byla najednou oblečena do zářivých tepláků z vietnamského tržiště.
Příchod Jiřího Paroubka proto znamenal úlevné vydechnutí, že zlý sen s hamižným hošíkem, který stojí na summitech Evropské unie osamocen vzadu, protože se s nikým nedomluví, je za námi. O současném premiérovi si můžeme myslet leccos, ale musí se mu nechat, že dal na stůl svůj životní příběh a je uvěřitelnou politickou figurou, která je vcelku odrazem svých voličů. Můžeme s ním nesouhlasit, ale nemusíme se za něj v prvním plánu stydět. Alespoň prozatím.
To další český premiér, tentokrát stínový Mirek Topolánek, je na tom o poznání hůř. Skončila mu éra sbírání protestních hlasů z dob Špidlovy a Grossovy vlády a on neví, jak dál. K pohodlnému sběru hlasů stačilo hrát part „bodrý Mirek“ a citovat některá statistická čísla. Rok před volbami se tyto postupy vypotřebovaly. Topolánek dosud osobní premiérské aranžmá nenašel a on i jeho ODS se ocitli ve fázi stagnace. Z velké části je to však osobní problém tohoto stínového premiéra.
Neznám případ, kdy měl politik v rukách tolik trumfů a dokázal s nimi tak málo uhrát. Ukažme to na dvou programových věcech. Když Václav Klaus prosadil v roce 1998 do volebního programu ODS koncept rovné daně, byl vlivnými politicko-hospodářskými skupinami kritizován za extrémní přístupy jdoucí mimo hlavní proud. Sedm let poté rovná daň triumfuje ve většině zemí střední a východní Evropy, a právě tento způsob zdanění se stává „mainstreamovým“ řešením ekonomické situace. Místo oprávněného triumfalismu reaguje Topolánek na novou situaci tím, že upozaďuje rovnou daň se slovy, že vůči demagogii některých politiků ČSSD ji lze obtížně vysvětlit. Svou neschopností komunikace s voliči však připravuje ODS o hlavní volební heslo.
Podobně s evropskou ústavou. Bývalý předseda ODS Václav Klaus dobrých deset let poukazoval na samopohyb evropské unifikace nesený pouze zájmy evropských politických elit. Symbolem se mu pak stala Evropská ústavní smlouva. Ještě před měsícem byl za to kritizován se stejným odůvodněním - stojí mimo hlavní proud. Po referendech ve Francii a Holandsku se hlavní proud posunul směrem k němu a udělal si z něho svého mluvčího. Strana, kterou dříve reprezentoval a tlumočil její názory, je v nepochopitelné defenzivě a mlčí. Co vlastně dělá Topolánek?
Rozhodně klausovsky nejezdí po mítincích s voliči a nevysvětluje volební program své strany. Místo toho obráží spřátelené zahraniční premiéry, mezinárodní konference a upozorňuje na svou osobu. Pro českou veřejnost už jen ze setrvačnosti hraje „bodrého Mirka“, na což přestávají být zvědaví nejen jeho potenciální voliči, ale už i příznivci. Na pomyslné premiérské ose se tak začíná posouvat blíž ke Grossovi než k Paroubkovi.
