Masaryk - 156 let od narození

Otto Drexler

Sedmého března 1850 se narodil jeden z nejvýznamnějších Čechů celé historie: Tomáš Masaryk. Letošní výročí jeho narození není jubilejní nebo jak se mnohdy říká kulaté. Proto si myslím, že letošní vzpomínání na T.G.M. by nemělo být nějaké příliš úchvatné či ohromující, nemělo by se snažit zaměřit na jeho celý život, spíše jen na jeho malou část. Přesto je důležité si na něj vzpomenout. Chci Vám teďko krátce napsat skromný referát o jednom krátkém období Tomáše Garrigua Masaryka.

Přesuňme se na chvíli z dnešní současnosti o takových 115 let dozadu, do 90. let předminulého století, do českých zemí. V české, ale vlastně i ve slovenské, společnosti se děl tehdy velký přerod. Znovu vybudování českého a slovenského národa tehdy spělo k vrcholu, dá se v podstatě říci, že mířilo do takové třetí fáze.

Ta první, jež probíhala o sto let dříve, se dívala na český, téměř mrtvý, národ pouze z vědeckého aspektu (Josef Dobrovský), nepřipouštěla si ani v tom nejhezčím snu, že by český národ mohl takřka „vstát z mrtvých“, že by čeština se snad někdy mohla stát rovnocenným jazykem s ostatními. Pak nastala druhá fáze. O tom, že český národ je na vzestupu, nebylo pochyby. Čeština se stala rovnocenným jazykem proti němčině, česká kultura v různých oborech se stále více prosazovala. Vyvrcholením celého českého vzestupu byl rok 1848 a nepovedená revoluce vedená Františkem Palackým. O jasné existenci českého národa již nebylo pochyby, jazyk byl, kultura také, ale co politika? Nikoho ani v nejmenším doposud nenapadlo, že by se české země mohli stát samostatným státem. František Palacký přišel s nápadem federace, tento nápad však rok 1848 zničil. A najednou český program neexistoval, po neúspěšné revoluci český národ trochu padl ve spánek. Čeští politici žádný program neměli, nic netvořili, na řízení státu se nepodíleli (především proto, že nechtěli), jejich politika byla výhradně negativistická, bojovali proti Vídni, ale nevěděli za co bojují. Časem se naštěstí situace zlepšila, čeští politici šli do vídeňského parlamentu, mladočeská strana byla na vzestupu, ta se stala velmi aktivní.

Teď se již konečně dostávám do oné třetí fáze, do vrcholné předválečné doby českého národa, která vyvrcholila revolucí 28. října 1918. Tam, kde se doposud mluvilo německy, se začalo mluvit česky. Už v podstatě nebylo Čecha, jenž by nemluvil češtinou. To hlavní, a to rozhodující pro to, aby mohl vzniknout samostatný stát, se uskutečnilo v politice. A právě tato třetí fáze začala na počátku 90. let 19. století. Zatímco Češi byli doposud velmi vzdáleni od okolního světa a jejich politika byla jen regionalistická, najednou se jim otevřel celý politický svět se všemi politickými ideologiemi a programy. Doposud v českých zemích byly strany jen dvě – mladočeská a staročeská – s novým desetiletím jich však začalo přibývat. Začala sílit sociální demokracie, začala být ovlivňovaná především marxismem. Později se vytvořila také křesťanskosociální strana, agrární strana, národně sociální a další. Není však důležité jaké strany se vytvořily a jaký „názor na svět“ vyznávaly, to bylo tehdy celkem jedno, protože o rozhodujících věcech v zemi nerozhodovali. To důležité je to, že se vytvořily a chtěli se podílet na správě Rakousko-Uherska, to je důležité, že jejich jediným programem nebylo již bezhlavé prosazování českých zájmů, ale že chtěli rozhodovat i o celostátních věcech – to byl rozhodující přelom. Již omezovali negativistickou politiku a začali dělat politiku pozitivistickou. Obrovskou zásluhu má na tom právě T. G. Masaryk. Masaryk celý svůj život snažil se dělat politiku pozitivistickou, nenegovat vše co je rakouské, nýbrž vše podrobit důsledné kritice, ať už je to české nebo rakouské, nehodnotit věci podle toho, odkud vzešly, nýbrž snažit se posoudit vše objektivně: Pokud Češi nejsou v právu, pak jako národ opírající se o lež nemůžou existovat.

Masaryk jako první Čech, a jako jeden s prvních lidí na světě, podrobil marxistickou ideologii podrobné kritice. Celá jeho kritika vyšla v jeho asi nejznámějším spisu Otázka sociální. Podal rozbor nauky Marxe, Engelse i jejich pokračovatelů. Po Masarykově spisu Sebevražda, to byla druhá kniha Masarykova, která vyvolala i značnou pozornost v zahraničí. Ocituji teď kousek z Hovorů, kde se Masaryk vyjadřuje o komunismu: „V rovnost – rovnost naprostou – nevěřím, ve hvězdách ani v lidech není rovnosti. Vždycky byli a budou jednotlivci, kteří svým nadáním a nekontrolovatelným shlukem okolností víc dovedou a dosáhnou; vždycky bude hierarchie mezi lidmi. Ale hierarchie znamená pořádek, organizaci, kázeň, vedení a poslouchání, nikoli vykořisťování člověka člověkem. Nepřijímám tedy komunismu; Lenin, sotva byl u moci, volal také po vůdčích osobnostech. Čím déle žiji, tím více poznávám tu zvláštní roli jedinců ve vývoji lidstva; ale opakuji; vyšší nadání a takzvané štěstí neopravňují k vykořisťování méně nadaných a méně šťastných. Nevěřím, že lze zrušit všechno soukromé vlastnictví; osobní vztah, to zvláštní pretium affectionis, které váže vlastníka k jeho majetku, je dobré v zájmu hospodářského pokroku. Komunismus je možný, ale jen mezi bratry, v rodině nebo v náboženské a v přátelské obci; může být udržen jen opravdovou láskou. Nepřijímám třídního boje; jsou stavy a třídy, jsou stupně mezi lidmi; ale to neznamená boj, to znamená organizaci přirozené a historicky vyvinuté nerovnosti, vyrovnávání, vzestup a vývoj.“ Jak lehká argumentace, stručně a přitom obsáhle. Soucítí s chudými lidmi, ale nejenom s chudými, i s těmi obyčejnými, průměrnými. Pro všechny ty malé lidi bylo tehdy nutné provést některé reformy. Svět se tehdy vyvíjel od nevolnictví, od poddanství, k vytvoření suverénního člověka. Masaryk se však vysmíval komunismu, neboť jako velmi vzdělaný člověk věděl, že je to z bláta do louže, že komunismus nic nevyřeší a navíc je celospolečensky neproveditelný – historie mu dala plně za pravdu. Sociologie, to je asi pro Masaryka v devadesátých letech i na počátku nového století hlavní téma, kterému věnoval mimořádnou pozornost. Věnoval se tomu z čistě praktických důvodů: v nejbližších letech bylo nutné provést zásadní reformy sociální, hospodářské; Masaryk věděl, že Rakousko-Uhersko se musí stát skutečnou konstituční monarchií, kde bude císař parlament bez výhrad uznávat. Aby Masaryk došel k závěrům, musel se vypořádat s komunismem, věděl, že se komunismus stává populární a proto, až přijde čas, bude muset být schopen ho s dobrou argumentací vyvrátit.

Masaryk pomalu, nejdříve ne příliš přesvědčivě, ale jak čas běžel vpřed, došel k závěru, i když až do vypuknutí světové války si nechtěl „zavírat vrátka“, že Rakousko-Uhersko je nereformovatelné, že v tomto velkém státě, prorostlém lidmi od císařského dvora, kteří žádnou změnu nechtějí, je nemožné uskutečnit větší reformy. S toho důvodu na začátku 20. století odmítl post předsedy vlády Rakouska. I proto Masaryk začal usilovně studovat českou literaturu: Havlíčka a Palackého, jejich program vyvrcholený v r. 1848. Zjišťoval, že se s nimi velmi shoduje, že si dokáže v Palackém díle filosoficky ospravedlnit svůj politický program. Masaryk viděl v politice pouhý nástroj k národní nezávislosti, nikoliv jako cíl. Podle toho také jeho politika vypadala, neviděl politiku jako cíl sám o sobě, a tak Masaryk neznal ve své politice hulvátství, ale rozumnou, poctivou a vědeckou práci, která má posloužit ostatním, nikoliv jemu.

Tak to by stačilo. Nakousl jsem jen malou část Masarykova tak pestrého života, jako skromné uctění této osobnosti, jako výraz vzpomínky. Ovšem nesmí to být nostalgie, co musíme udělat je si vzít příklad, nikoliv truchlit, i proto jsem tento skromný referát takto vymyslel, aby to nebylo jen monotónní opakování historických dat, ale i něco, co se dá použít.


Masarykův citát na závěr:
„V naší historii chybí především skoro tři sta let plného a svobodného života politického a duchovního; z toho si vykládám jistou nehotovost naší politiky; neodvozuji naše nedostatky v politice z charakteru národa.“