Fotbal zmrzačený v novinách
Aleš Knapp
51PRO 7/2008
Mistrovství světa či Evropy ve fotbale bývá vděčnou mediální událostí. Nejčtenější tuzemské noviny však o letošním evropském šampionátu referovaly způsobem vesměs natolik zkreslujícím, až vznikl dojem, že nám hodlají fotbal spíš znechutit.
Stačilo, abychom průběh mistrovství v Rakousku a Švýcarsku sledovali z Německa, brali do ruky zahraniční periodika a konfrontovali s nimi český tisk. Ještě předloni byla situace jiná. Během mistrovství světa působil výkon našich tištěných sdělovacích prostředků spíš jako mediální diletantství, když třeba publicista Dan Drápal v MFDnes předpovídal vítězství Brazilců z toho důvodu, že útočník Kaká se modlí – favorizovaná Brazílie pak vypadla už ve čtvrtfinále. Do peněz a fotbalu, prý „pochybného“ sportu pro muže „se zanedbaným vzděláním“, se tehdy zavile pustil diplomat Michael Žantovský. Tentokrát vyrukovala MFDnes na fotbalové pole promyšleněji. S organizovanou komplexností list mobilizuje svůj tým včetně kulturních, politických a přílohových redaktorů i šéfredaktora, bez ohledu na fotbalové znalosti. Jediný skutečný profesionál, jemuž bylo uděleno slovo, byl Jaromír Bosák – ovšem ve stati, která se mistrovství přímo netýkala.
Umění prohrávat
Noviny ve světě vlastivědně informovaly o účastnických, zejména hostitelských zemích. V českém tisku jsme se o rakouském sousedovi a nedalekém Švýcarsku nedozvěděli vesměs nic. Dodejme, že do švýcarské fotbalové kultury patří i letos vyšlá kniha Wolfganga Bortlika nadepsaná švýcarským povzbuzováním „Hopp, Schwiiz!“ a podtitulem „Fotbal ve Švýcarsku aneb umění čestně prohrávat“. Ano, Švýcaři čestně přijali prohru 0:1 s Českem i to, že obránce Grygera hned úvodem nečestně zmasil a z dalších bojů vyřadil švýcarského kanonýra Freie. Kdo alespoň chvíli kopal třeba jen za žáky oblastní přebor, neuvěří českým novinám, že faul na Freie byl „běžný“, bez zlého úmyslu. V další knize vydané před šampionátem vyslovil autor pozoruhodné proroctví: mužstvo švýcarského trenéra Jakoba „Köbi“ Kuhna opět ztroskotá. Příčinou neúspěchů je prý vojenskopolitická neutralita Švýcarska. A kdo se nechal ovlivnit fotbalovým politikařením v médiích, třeba si skutečně myslí, že příkladem mužstva, jemuž není důvod fandit ani nefandit, je právě Švýcarsko.
V otázce, komu po vyřazení české jedenáctky přát respektive nepřát, měly české noviny v čele s MFDnes jasno: fandí se Rusku, „sebevědomému a silnému“ Chorvatsku, zásadně ne Turecku. Zatímco švýcarský list Neue Zürcher Zeitung označil Turecko za jeden z nejbrilantnějších týmů, který fascinoval technikou a odvahou při dotahování výsledku, výroky v českém tisku se pohybovaly na úrovni Švejkovy otázky „Máš rád Turky, ty pohanský psy?“ Jakoby ovlivněn odporem k přijetí Turecka do EU, český časopis Hattrick se před mistrovstvím nesmyslně ptá, zda se budou Turci „mstít“. Po tureckém vítězství nad Čechy a Chorvaty je v novinách řeč o „popravách“. Zpravodaj ČTK z Vídně (!) zjistil, zřejmě dalekohledem, že při oslavách v Turecku byla zastřelena malá holčička. Svědectví automobilového závodníka Martina Prokopa, kterého prý agresivní turečtí fanoušci „drželi pod krkem“, působí v daných souvislostech jako lež. List Právo, zpočátku se držící na uzdě, se postupně rovněž odvázal a před zápasem Německo-Turecko nenapadlo redakci nic chytřejšího než se zeptat německého trenéra Löwa: „Nebojíte se provokací?“ Kdo po vyrovnaném zápase zažil společné německo-turecké oslavy v kterémkoli z německých měst, kdy podle množství německých a tureckých vlajek nebylo zjistitelné, kdo vlastně vyhrál, ten ví, že součástí tureckého fotbalového umění je rovněž umění čestně prohrávat.
Rádio Jerevan
Podstatně hůř prokázaly české noviny umění přijmout porážku ruského týmu, ze kterého mediální kampaň vytvářela favorita turnaje. Ani slovo o tom, že nebýt nespravedlivého sudího v kvalifikačním zápase Rusko-Anglie, mohl se divák těšit z účasti reprezentantů kolébky kopané. Ani slovo, že Rusku k vítězství nad Řeckem v základní skupině rovněž pomohl soudce, když vyrovnávací branku Řeků nekorektně prohlásil za vstřelenou z ofsajdu. Po zaslouženém semifinálovém debaklu Ruska se Španělskem (0:3) se v umění manipulace vyznamenává deník Právo: 28.6. v titulku píše „Smutní Rusové berou bronz“, ačkoli se žádný zápas o 3. místo čili bronzovou medaili nekonal. Ostatně, vzhledem k lepšímu skóre ze semifinále s Německem (2:3) by bylo případnější hovořit o bronzu pro Turky.
Odborník a bývalý reprezentant Günter Netzer po postupu Ruska ze skupiny v německé televizi konstatoval, že kvalita ruské hry pro další kola nestačí. „Rusové hrají dobře, rychle, ale něco tu nehraje,“ napsal v nechtěné slovní hříčce list Tageszeitung. „Ruské mužstvo běhá víc než ostatní. Vysvětlení pro to nemáme,“ prohlásil o ruském fotbale, už za dob SSSR označovaném jako „atletický“, list Süddeutsche Zeitung, který si zřejmě všiml mládežnicky nadšeného pobíhání ruských reprezentantů. Podle švýcarské statistiky náleží Rusku jediné prvenství: v počtu nafilmovaných pádů po údajných faulech.
A co naše noviny? Po utkání, ve kterém zcela profesionální Nizozemci hráli proti vítěznému Rusku apaticky jako pod hrozbou utažení ropného kohoutku, hovoří list Právo o „velké síle Ruska“, Jan Palička v MFDnes o probuzeném „spícím ruském obru“, který „stojí před historickou výzvou“. Šéfredaktor listu Robert Čásenský sice v komentáři nabádá, abychom do sledování fotbalu necpali politiku, nicméně před vlastním prahem nezametl a MFDnes tiskne sentimentální zprávu ČTK: předseda Dumy Boris Gryzlov složil pro fotbalovou reprezentaci písničku „Rusko, vpřed!“Nejzazší meze korektnosti překročil slovenský rozhodčí Luboš Michel, který v zápase s Nizozemskem na „doporučení“ trenéra Ruska Hiddinka – tlumočené přes čtvrtého, pomocného sudího – vzal zpět červenou kartu spravedlivě udělenou ruskému hráči. Šéfredaktor časopisu Hattrick v MFDnes 14.6. píše, že „fotbal se čím dál víc odvrací od lidí k chladnému byznysu“. O penězích, které se točí v ruském fotbale kolem oligarchy Romana Abramoviče, však české noviny na rozdíl od zahraničních mlčí. Tentokrát se neozval ani někdejší rozzuřený kritik pochybných fotbalových kšeftů Michael Žantovský.
Strach nahání obrázek nizozemského trenéra ruského mužstva Guuse Hiddinka, který na titulní stránce listu Izvěstija jako „měděný jezdec“ Petr Veliký rozdupává kopyty svého oře švédskou vlajku. Tomu, kdo zápas Nizozemsko-Rusko sledoval na 2. programu německé televize, se naopak vybavilo staré známé rčení, že v Rusku mají největšího trpaslíka. Z nepochopitelných důvodů a v příšerné němčině totiž běžely na obrazovce podtitulky, zjevně překládané z ruštiny, které jako by byly výtvorem z kuchyně nesmyslů Rádia Jerevan. Příklad: „Ruský brankář dostal od Španělů čtyři góly. Je výborný, protože kdyby v brance nestál, gólů by bylo víc.“
Fotbal versus ženy?
List Právo žije sto let za opicemi, tiskne-li na titulní straně drb, že kdosi zavolal na manželku policii, neboť chtěla přenos z mistrovství přepnout na Večerníček. Umělé vytváření nepřátelského vztahu mezi ženami a fotbalem, podporované kdovíkde vyhrabaným zjištěním, že fotbal ničí partnerské vztahy, se pokusila naoko vyřešit rubrika Fotbal pro ženy v MFDnes. Vybraní autoři však utrpěli totální fiasko. Nechyběl Josef Chuchma, který už před dvěma roky připsal mistrovský titul Italů – byť s dávkou předstírané ironie – „rasové čistotě“ italského týmu. Nyní si toporně zavtipkoval na adresu švédského útočníka bosenskosrbského původu: „Ibrahimovič – co je to za Švéda?“ Jako vyslovené zneužití žen, kterým bylo nakukáno, že se jim fotbal nemá líbit, působí elaboráty redaktorky MFDnes Scarlett Wilkové o „fotbalu vyvolávajícím násilí“ a editorky listu o fotbalu coby „chumlu zpocených chlapů“. Slabomyslný imaginární rozhovor o fotbale v rodině prezidenta Sarkozyho střídá neméně hloupá úvaha redaktora Ladislava Vereckého o ženách jako utěšitelkách mužských fanoušků. List vkomponoval i do fotbalu pronatalitní politiku, když „nejcharismatičtějším“ hráčem šampionátu vyhlásil Petra Čecha, neboť „Čech miluje svou ženu a obraz fungující rodiny zabírá“.
Všechno je jinak. Rubrika Fotbal pro ženy ignorovala celosvětový trend: podle statistiky sledovalo zápas Švýcarsko-Česko jen o zlomeček větší množství mužů než žen, účast divaček před obrazovkami při semifinále Německo-Itálie v roce 2006 byla dokonce větší než účast jejich mužských protějšků. Turecké ženy a dívky, jimž islám údajně přikazuje neplést se do mužských záležitostí, působily při letošních oslavách v Německu s šátky v tureckých barvách mnohem sebevědoměji a spokojeněji než přispěvatelky rubriky Fotbal pro ženy.
Nevyčerpatelné fotbalové tematice se hodláme věnovat i v příštím prázdninovém čísle. Do té doby perlička pro zasmání: Salon deníku Právo si 19.6. rovněž zafušoval do fotbalu a neúspěch českého týmu přičítá malé aktivitě hráčů při zpěvu státní hymny. Turci, Italové, Chorvati – podívejte, jak zpívají! Mudrlantskému autorovi však uniklo jedno: stoprocentními nezpěváky hymny jsou Španělé, jelikož španělská hymna nemá slova. Přesto vyhráli šampionát.
Aleš Knapp
publicista, literární kritik