Kořeny environmentalismu - služby ekosystémů a lidský blahobyt
Michal Petřík
Zkoumání člověka jakožto součásti živé přírody není samozřejmě žádné neobvyklé téma; je předmětem studia mnoha vědních disciplin z oblasti přírodních věd (část antropologie, genetika, lékařství, sexuologie atd.), přičemž zájmem těchto oborů nejsou společenskovědní či dokonce politická doporučení, ale (například statistickými šetřeními podložená) zkoumání čistě biologických projevů člověka (nikoliv člověka jako součásti lidské společnosti).
Neopomínejme však varovnou výjimku, jakou je například eugenika, která je patrně „nejlepší“ ukázkou toho, kudy určitě nejít, čemu se vyhnout a - především - k jakým koncům může vést scientistní pojetí sociálního inženýrství přetvořené v nástroj totalitní politiky.
Problém vzniká často v okamžiku, kdy mají přírodní vědci tendence formulovat svá konkrétní doporučení pro to, jak má člověk jednat jako společenský tvor: kterých kroků se má volně a vědomě zříci („nesmí“) a ke kterým by naopak měl uvědoměle přistoupit („musí“), případně jakým způsobem by měl formulovat své priority a preference pro všechny ty své činnosti, které se mezi těmito dvěma extrémními póly nacházejí, čili pro všechno to, co člověk může, ale také nemusí činit. Ze strany těch, kteří se zabývají zkoumáním přírody slyšíme totiž skutečně velmi často, že cílem jejich environmentálních aktivit je to, aby se změnilo lidské chování. Připomínají nám, že lidé jsou také živé bytosti, navíc mají společné předky se zvířaty. Zdůrazňují, že potřeby, které člověk pociťuje, pociťuje stejně jako každý jiný živý tvor, respektive zdůrazňují právě takové potřeby, u nichž to lze alespoň zčásti říci.
Linie sporu
A přesně zde je zásadní spor, přesně tudy vede nejzřetelnější dělicí čára mezi environmentalisty a ostatními: člověku jako subjektu zkoumání společenských věd totiž ani zdaleka nepostačuje ten typ stupně volnosti, jaký obvykle postačuje zvířatům. Člověk jako společenský tvor se od ostatní živé přírody liší natolik, že přístupy přírodní vědy ekologie, které plně a bezezbytku postačují právě pro popis živé přírody, přestávají postačovat tam, kde jde o člověka jako společenského tvora, o předmět studia věd společenských (ekonomie, politologie, sociologie atd.).
Obvyklé námitky přírodních vědců směřované k člověku a jeho životnímu způsobu tak obvykle zahrnují kritiku jeho některých „zvrácených potřeb“, všudypřítomných technologií (vše je prý „přetechnizováno“, takže by leckoho mohlo napadnout, že právě nastal nejvyšší čas začít s „odtechnizováváním“), kapitalistického smýšlení a konzumu. Kritizují konzumní životní způsob jako to nejhorší, co naše společnost „vyvinula“, jakoby snad byl vědomým produktem vytvořeným podle nějakého předem daného plánu s určitým cílem, jako to bývá velmi často právě v disciplínách exaktních nebo aplikovaných.
Tradiční problém je v tom, že ačkoliv se mnohé s ekologií související disciplíny (stále z oblasti přírodních věd) zabývají projevy člověka jako každého jiného živočišného druhu (množení, migrace, sídla a osídlení, spotřeba nutričních a jiných, zejména energetických vstupů, zplodiny, odpad apod.), přistupují často - za využití argumentů z těchto disciplín - automaticky k různým naléhavým doporučením; kladou je přitom kategoricky na člověka jako na tvora společenského, nikoliv tvora biologického. Lze to tvrdit zcela jednoznačně: ona doporučení počítají s vynucováním za pomoci některého ze sociálních, ekonomických, právních či politických donucovacích systémů, kterými lidská společnost disponuje a mezi něž patří například zdanění, mezinárodní právo či celá škála dalších regulačních nástrojů. Taková doporučení jsou ale vždy předmětem studia věd společenských, nikoliv přírodních; je nezbytné respektovat to, čím se liší od věd přírodních.
Práce ekologů
Co je tedy skutečně předmětem činnosti příslušného vědeckého pracoviště z oboru ekologie? Jsou to snad výpočty škod, ke kterým dojde za x let, pokud dnes nebude investována částka y milionů do dlouhodobých environmentálních projektů? Jsou to snad aktivity podobné prodejům tzv. emisních odpustků, kdy je takto „offsetovaný“ jedinec informován o tom, že jeho peníze budou použity pro ekologicky méně náročné stavby či výrobky?
U nás je takovým vědeckým pracovištěm především Ústav systémové biologie a ekologie Akademie věd České republiky (www.usbe.cas.cz). Je pokračovatelem části vědecké aktivity bývalého Ústavu systematické a ekologické biologie ČSAV v Brně a Ústavu krajinné ekologie ČSAV v Českých Budějovicích. Hlavním předmětem činnosti ÚSBE „je vědecký výzkum zaměřený na analýzu dynamiky přírodních systémů, jejichž základní charakteristikou je prostorová a funkční dynamika v jistém zjednodušení sledovatelná na základě analýzy toku energie, látek a informací daným systémem. Vědecká činnost ÚSBE se orientuje na systémový přístup výrazně spojený s metodologickou náplní širšího oborového pojmu systémová biologie/ekologie.“ Dalším pracovištěm je například Oddělení ekologie invazí Botanického ústavu AV ČR (www.ibot.cas.cz/invasions) zabývající se důsledky šíření původních, nepůvodních, naturalizovaných, expanzních a invazních druhů rostlin.
Nadměrný (či podměrný) počet výrobků, jež jsou k dispozici v obchodech, kapitalistické smýšlení a konzumní životní styl či přesvědčování lidí ke zcela konkrétní změně jejich chování předmětem zkoumání ekologie jako přírodovědné disciplíny v žádném případě není.
Služby ekosystémů
Jeden a týž pojem, je-li použit v odlišných kontextech, může měnit (i výrazně) svůj význam. Dobrým příkladem může být např. základní pojmová jednotka, od které své závěry odvozuje mj. i Panel hodnocení ekosystémů k miléniu (syntéza „Ekosystémy a lidský blahobyt“, Millenium Ecosystem Assessment, World Resources Institute, 2005): tzv. služby ekosystémů. (Například Oddělení ekologie mokřadů a mělkých vod v Třeboni již zmíněného ÚSBE AV ČR pořádá v roce 2008 konferenci Ekosystémové služby říční nivy.) Odlišovat, zejména metodologicky, ekologii jako vědní disciplínu v rámci přírodních věd od dnes stále hlasitějšího environmentalismu je přitom zcela klíčové.
Připomeňme rozšířenou definici, že environmentalismem rozumíme ideologickou doktrínu či politickou filozofii, která ospravedlňuje své návrhy na změnu společenských, ekonomických a politických mechanismů ochranou a zachováním daného stavu životního prostředí. Obává se brzkého dosažení mezí dnešním, údajně nedostatečně regulovaným růstem, a proto propaguje takzvaný trvale udržitelný růst. Za první výraznější propagátory těchto přístupů ve světovém měřítku lze považovat manžele Meadowsovy, E. Mishana a tzv. Římský klub, aktivity z počátku 70. let 20. století.
Od výzkumů jednotlivých ekosystémů rostlin a živočichů pokračují environmentalisté k dalekosáhlým analogiím a extrapolacím. To, co je po zobecnění společné pro pravidla a zákonitosti, jež platí například pro zkoumání genetických znaků Mendelova hrachu na pokusném pozemku či pro pohyb zvířete s vysílačkou v prostoru a čase, je však něčím zcela jiným než tím, co je po zobecnění charakteristické pro ekonomické aktivity člověka a jeho život v sídlech na této planetě. Například ti, kteří sledují pohyb zvířat vybavených vysílačkou, obvykle nepřicházejí sdělovat, že to, co svým výzkumem zjistili, je opravňuje žádat o zvolení do politických funkcí, ovlivňovat přerozdělení produktu, zavádět nové daně nebo navrhovat dalekosáhlá regulační opatření v mezinárodním měřítku.
Zastavíme-li se blíže u zmíněných „ekosystémových služeb“, je důležité zůstat na půdě úzkého a čistě přírodovědného používání tohoto termínu a nepokoušet se o dalekosáhlé společenskovědní aplikace. V přírodních vědách jde totiž o zcela jiné používání pojmu „služba“, než jak jej používáme v naší běžné řeči, případně než jak jej chápou ti, kteří s ním dokáží pracovat v rámci své společenskovědní disciplíny.
V čistě ekonomickém slova smyslu totiž u „služeb ekosystémů“ o služby vůbec nejde. Ze všeho nejvíce je to, co se pod tímto pojmem v ekologii rozumí, možno charakterizovat jako jistý typ přírodních jevů definovaných svými měnícími se biologickými, fyzikálními a chemickými parametry.
Objektový přístup
Kde je tedy možno vidět rozdíly mezi jednáním člověka jako součásti lidské společnosti a jeho jednáním coby součástí živé přírody? Podíváme-li se do syntézy „Ekosystémy a lidský blahobyt“ a posoudíme-li použitý způsob argumentace dobře patrný z panelů, grafů, nákresů a tabulek, pak vidíme, že jednotlivé složky „blahobytu“ (s. 50) se nápadně podobají tomu, co je známo například z tzv. Maslowovy pyramidy potřeb: jistoty (osobní bezpečnost, jistý přístup ke zdrojům, bezpečí před pohromami), základní materiál pro dobrý život (postačující živobytí, dostatečná výživná strava a přístřeší, přístup ke zboží), zdraví (síla, pocit zdraví, přístup k čistému vzduchu a vodě), dobré společenské vztahy (společenská soudržnost, vzájemná úcta, schopnost pomáhat ostatním). Takto pojatý přístup představuje objektové uvažování v rámci „kategorie zdroj - kategorie potřeba“. Jako disponibilní zdroje zde vystupují jednotlivé tzv. služby ekosystémů, jako potřeby složky blahobytu. Syntéza označuje tzv. „potenciál pro zprostředkování socioekonomickými faktory“ čili jednotlivé vazby či alokace mezi jednotlivými službami a jednotlivými složkami blahobytu. To už jsme ale v oblasti ekonomických alokací, tedy v předmětu studia společenských věd, konkrétně u metodologické konstrukce („určitou strukturou zdrojů uspokojíme určitou strukturu potřeb“) víceméně mimotržní, přídělové, vojenské, příkazové alokace (ze známé trojice způsobů pro alokaci statků - trh, plán, zvyk - jde o druhý ze způsobů), kdy jsou jednotlivé složky blahobytu (lidského kapitálu/potenciálu) uspokojovány tou kterou konkrétní složkou/službou přírodních ekosystémů.
Čím více je ale cílem autorů těchto modelů dosáhnout co nejúplnějšího pohledu a co „nejkomplexnějšího“ uspokojení potřeb (tedy dosažení maximálního blahobytu), tím více bývají následné úvahy (téměř až plánovačsky) směřovány k účelnému výčtu nástrojů a metod, jimiž je možno (a nutno) tyto potřeby uspokojovat. Tím se dostáváme k jednotlivým oblastem (segmentům) veřejného sektoru a veřejných zásahů, protože jedině ty je možno racionálně a účelně řídit; k takovým konstrukcím, podle nichž může být jednotlivých složek blahobytu (a maximalizace blahobytu celkového) nejlépe dosaženo předem a vědomě naplánovanou lidskou ekonomickou aktivitou.
Lidský blahobyt
Typicky environmentalistické uvažování se nijak zvlášť neomezuje: „vývoj lidstva“ v příštím přibližně půlstoletí syntéza World Resource Institutu rozehrává hned ve čtyřech scénářích: „Globální souhra“, „Pozice síly“, „Přizpůsobivá mozaika“, „Technozahrada“. Výsledkem je pak tabulka variant odhadovaných změn v jednotlivých oblastech podle toho, který ze scénářů čistě společenskovědního způsobu organizace lidské společnosti převáží. Jsou předkládány výhledy až do roku 2050 a sledovány následující ukazatele: demografie, průměrný růst příjmů, meziroční růst HDP, investice, technologický pokrok, mezinárodní spolupráce, politika životního prostředí, životní styl a dodávky energie, využívání půdy, změny klimatu, emise skleníkových plynů atd. Většinou jsou tedy sledovaná kritéria typicky společenskovědní.
Autoři jakoby zcela odhlédli od skutečnosti, že ekosystémy ani jakékoliv klasicky pojímané přírodní zdroje (na rozdíl od zdrojů ekonomických) samy o sobě lidský blahobyt nezajišťují. Podíváme-li se na tento typ úvah, pak zjistíme, že předmětem studia disciplíny environmentalismu (či šířeji pojímané ekologie člověka) je jistý typ interdisciplinárních přírodně-společenských věd. Argumentem pro „scestnost“ a zavádějící potenciál takových přístupů je pak pochopení rozdílů mezi metodami, kterými svůj předmět studia zkoumají přírodní a společenské vědy.
V pestré směsici dalekosáhlých komentářů, predikcí a doporučení založených na povětšinou přírodovědných (tedy skutečně v původním slova smyslu ekologických) vstupech a povětšinou společenskovědních výstupech nás nemůže nenapadnout úvaha, zda a nakolik lze
souhlasit s tzv. interdisciplinární metodologií částečně odvozenou ze způsobů, jakými zkoumají předmět svého studia vědy přírodní, a částečně odvozenou ze zákonitostí a omezení, které platí pro metody práce věd společenských. Otázkami lidského blahobytu a jeho růstu či poklesu totiž nepřísluší zabývat se jakékoliv (v původním slova smyslu) environmentální, ekologické - čili přírodovědné vědní disciplíně. Lidský blahobyt je výlučným předmětem studia věd společenských a v jejich rámci jednotlivých vzájemně si konkurujících přístupů a metod.
Závěr
Pakliže jsme dospěli ve svých úvahách a hodnoceních na adresu dnes převládajících přístupů používaných v různých environmentálních panelech kombinujících metody a vstupy věd přírodních a společenských a směřujících ke kategoriím ryze společenskovědním (lidský blahobyt), lze tuto stať uzavřít pohledem do literatury pro tuto problematiku nejpříhodnější. Je jí práce F. A. von Hayeka Kontrarevoluce vědy s podtitulem Studie o zneužívání rozumu, v níž autor podrobuje kritickému zkoumání předmět a metody přírodních věd a vliv přírodních věd na vědy společenské a dospívá k závěrům o subjektivním charakteru dat společenských věd a jeho důsledcích. Objekty ekonomické činnosti podle von Hayeka nelze definovat objektivními termíny přírodních věd, nýbrž pouze ve vztahu k lidským účelům. Ani zboží, ekonomický užitek, stravu, peníze (a dodejme, že zcela jistě ani lidský blahobyt) nelze definovat v exaktních termínech fyziky, nýbrž pouze na základě názorů lidí na tyto věci, tedy na základě ryze společenskovědního zkoumání.
Jednotlivé ekosystémy (jakkoliv by mohlo jít i o zmiňované a jistě atraktivní korálové útesy), dokud úvahy o nich nezařadíme do souřadnic trhů, nabídky, poptávky a cenového mechanismu, neříkají o svém možném příspěvku k lidskému blahobytu vůbec nic.
Vyšlo v Revui Politika 6-7/2008
Michal Petřík
Autor je poradce prezidenta