...když fakta vítězí nad iluzí..
Otto Drexler
Tomáš Krystlík konečně otevřel svůj šuplík a po nemálu peripetií se mu podařilo docílit vydání své knihy, která je souborem jeho stěžejních textů o československé historii. Je jisto, že pokud něco přežije Tomáše Krystlíka, bude to právě tato kniha. Budoucím generacím se navždy stane vhodnou pomůckou při vypořádávání se s českou minulostí 20. století.
Radím všem, kdo si nechtějí kazit svá mínění o československé historii, aby tuto knihu nečetli. Není totiž výsledkem nějakého zapšklého pamětníka, který si v ní vybíjí své minulé mindráky. Je naopak výsledkem poctivého studia pramenů, které buď zapadly (např. Feierabend) či zrovna jim u nás není dopřáváno přílišné pozornosti (budiž příkladem Wenzel Jaksch). V přístupu k tématu je kniha inovativní. Krystlík se nesnaží filosofovat o Masarykovi, Benešovi nebo Dubčekovi a kydat na ně špínu svých úsudků, jak to před několika lety předvedla například Sidonie Dědinová ve své knize Edvard Beneš - likvidátor. Ničeho takového se Krystlík nedopouští, nesnaží se usilovně rozvíjet fantazii svého myšlení, nýbrž vytrvale cituje z celé škály děl, která jsou mnohým neznáma. Jedinečnost jeho práce spočívá právě v systematickém zmapování značné části historické literatury, která bývá zamlčována a přitom je nezbytnou součástí k pochopení celé pravdy.
Krystlíkova kniha nezjevuje "Pravdu" o československé historii. Zjevuje fakta. Fakta, která leží kdesi pohozená, a nikomu se nechce je zvednout, protože je to příliš namáhavé a znepříjemňuje to život. Proč se pídit po faktech, když žiji ve své krásné pravdě a nechci si ji ničím a nikým narušovat! To je myšlení mnohých z nás. Mám svou představu a nikdo ať si ji nedovoluje zpochybňovat, i kdyby proti nám mělo stát sto věcných argumentů. S touto představou bojuje Krystlík od první do poslední stránky. Nechť fakta v ní vyjevená napadněme, máme-li důkazy, že se Krystlík mýlí. Ale ať se neopovažujeme ani slovíčkem pošpinit tuto knihu, nemáme-li ve svém arzenálu nic jiného, než naše nepodložené představy.
Je velmi lehké s rozhořčeným tónem tuto knihu odsoudit, ale co tím zmůžeme? Uspokojení ze sebe sama, že jsme Krystlíkově "propagandě" nepodlehli? V takovém případě ale dáme jen na odiv svou neschopnost být schopni rozumného myšlení. Poplivávání Krystlíkových textů totiž není ničím jiným. Neschopni ustoupit z dlouhodobě vžitých představ, nebereme na vědomí nová fakta a co je nejhorší, naše svědomí se přitom neocitá v sebemenším zahanbení. Je zřejmo, že naše iluze jsou pro nás vším, zatímco fakta ničím. Budiž každému ponecháno jeho právo na iluze, ale jen do té míry, pokud fakta se nestávají obětí těchto iluzí a nejsou záměrně měněna v jejich prospěch či přímo kvůli nim ignorována.
Nechť respektujme ty, kdož považují odsun Němců z Československa za správný čin. Pak ale požadujme, aby i oni respektovali fakta kolem odsunu a nesnažili se je zamlouvat či přímo vyvracet. Jestliže nejsme schopni připustit a odsoudit, že tento „transfer“ byl prováděn krajně nelidským způsobem, v důsledku čehož zemřely desetitisíce lidí a tyto postupy byly ještě podporovány význačnými politiky ze všech stran, pak sami se zařazujeme Kamsi do divokého Východu a zcela rezignujeme na schopnost rozumného myšlení, které je zcela poplatno našim, ani po šedesáti letech neutuchajícím, emocím. V 21. století ale není na propírání těchto emocí místo. Tomáš Krystlík se ve své knize nesnaží ohýbat před velkými, jeho největším cílem je předkládat fakta, která existují. A nepomůže, když je zameteme pod stůl. Jedinou možností je vzít je na vědomí a konfrontovat je s fakty krásnějšími, líbivějšími. Naše budoucnost nevede přes vyzdvihování pozitivního a zamlčování negativního. To je znásilňování dějin a něco takového svobodně existující národ nemá zapotřebí.
Krystlíkovu knihu ale nelze považovat za Bibli správných československých dějin. Jednak je svým obsahem nedostačují, ale především by bylo špatné všechny Krystlíkovy úsudky bez výhrad přijímat. Jak jsem již uvedl, není to zjevení „Pravdy“, nýbrž faktů, s nimiž je nutné dále pracovat. Ačkoliv je pravdou, že i ono bezvýhradné přijímání, nedostatek kritického myšlení, je pro mnohé z nás bohužel běžné. Nic není černobílé. Pan Krystlík by patrně odpověděl, že hledat „Pravdu“ uprostřed je ještě horší. Já jsem ale přesvědčen, že černobílé vidění s hledáním „Pravdy“ uprostřed nejsou vylučující se protiklady, nýbrž pouze dvě metody, které jsou v důsledku vlastně velmi podobné. Modernímu člověkovi by totiž neměla chybět schopnost kritického myšlení, kde i u největší autority bychom se neměli bát kritiky, která je na místě, ale ani chvály, má-li být vyslovena. Je nezbytně nutné odvyknout stylu „účel světí prostředky“, kdy je zformulován postoj a na něj se nabalují hodící se fakta.
Když si přečteme Čapkovy nebo Nejedlého pamflety o T. G. Masarykovi, nutně nabudeme dojmu, že to byl skvělý člověk a státník, jehož podobiznu by bylo vhodné si vyvěsit doma na zdi. Když ovšem otevřeme Krystlíkovu knihu a přijmeme ji za pravdu zjevující, těžko dojdeme k jinému závěru, než že byl Masaryk pěkný křivák, který si nezaslouží žádné uznání. Tedy, kde je pravda? Je Masaryk skvělý, nebo naopak špatný člověk? Nebo je snad pravda uprostřed? Věřte, že pravda bude taková, jakou si ji uděláte. Každý má právo na svoji pravdu. Neexistuje „nejlepší Pravda“. Jsou jen způsoby, které jsou správné a ty, které jsou špatné. Mezi ty špatné patří nepochybně bezvýhradné přijímání. K rozumnému úsudku nás může dovést jen vlastní cesta poznání, při které je zapotřebí mít oči otevřené a nezavírat je ve chvílích, kdy viděné by se mohlo stát nežádoucí. Pokud tohoto budeme schopni, pak jsme schopni zaujímat racionální postoje nejen k vlastní historii, nýbrž ke všem otázkám lidstva.
Otto Drexler