Trochu mi chybí Martin Tankwey
Richard Tesařík
LN 9. ledna 2010
TESAŘÍKŮV AKORD
Mám slabost pro černošský pohyb při tanci a sportu, stejně jako pro černošský hudební projev. Ten obdiv přišel pozvolna a nejprve přes kočkoidního amerického skokana do výšky Johna Thomase, tak trochu nešťastníka, který se sice jako první člověk přehoupl strédlem přes 220 centimetrů, ale nikdy nevyhrál olympiádu. Přesto jsme se „všichni“ tenkrát, začátkem šedesátých let, díky němu naučili skákat podobným stylem. Obliba hudebního projevu přišla spíš až se soulovým obdobím. Když jsem ale poprvé slyšel zpívat Raye Charlese s tím, že to má být nejlepší zpěvák na světě, byl jsem zmatený. Čekal jsem burácivý baryton, a zatím to byl „jenom“ úžasný jazzový žmouling, jako když hrajete na ságo nebo na trubku s dusítkem. Jenže když vám v rádiu celé dětství hrají Halí hola od lodi k lodi nebo Vyhrnem si rukávy a jiné podobně idiotské skladby, co také čekat. Naštěstí jsme se z toho s bráchou brzy vylízali.
Baví mě dívat se na africký fotbal. Je krásný, ladný a technický. Jen by to chtělo víc taktické ukázněnosti, ale kdo ví, třeba v létě na mistrovství světa uvidíme něco jiného. Proto zatím nejraději sleduju fotbal v brazilském podání. Tam je to totiž senzačně barevně namíchané. Konečně jako v hudbě. I když, portugalština mi při zpěvu nelahodí tak jako španělština, o angličtině nemluvě.
Najednou mě napadlo, že už jsem dlouho nepotkal zpěváka skupiny Babalet Martina Tankweye z Konga. Není to přece tak dávno, kdy v rádiu četl předpovědi počasí. Vzpomínáte? Jeho „pozor, budou padat vloški a budou studené nosi“ bylo zábavné. Trochu mi to chybí.
Richard Tesaříkhudebník a herec