Jako kůl v plotě
Martin Daneš
Bývá občas prospěšné ujistit se o tom, že z (Rudého) Práva dodnes nevyvanul bolševický duch. Například na jeho sobotní „publicistické“ straně se všech pět autorů věnuje zmařenému hlasování o nedůvěře Grossově vládě z předchozího dne. Všichni se bezvýhradně shodují ve dvou základních dojmech: v nelíčené radosti nad údajnou demokratičností a státotvorností KSČM, jež podržela Grossův kabinet, a ve spravedlivém hněvu nad neústavním postupem prezidenta Klause, který odvolání ministrů a jmenování nástupců podmínil veřejným premiérovým slibem, že s rekonstruovaným kabinetem požádá sněmovnu o důvěru. (Rudé) Právo na citacích z ústavy dokazuje, že nic takového není prezident oprávněn žádat. Jeho analytici tím opět dokazují, že o principech parlamentní demokracie nemají ani páru.
V parlamentní demokracii, v níž se vláda zodpovídá voleným zástupcům lidu, si kabinet důvěru poslanců v průběhu mandátu testuje zcela běžně. Ve Francii na to existuje zvláštní institut hlasování o zákonu, s nímž vláda spojí otázku důvěry; neprojde-li zákon, podá kabinet demisi. Důvěru parlamentu si vlády ověřují v situacích vnitropolitických krizí; tento test absolvoval kabinet premiéra Špidly po prohrané prezidentské volbě v roce 2003. V případě rozpadu vládní koalice, nepodá-li premiér demisi a poslepuje-li kabinet na odlišném půdorysu, se následné předložení žádosti o důvěru předpokládá automaticky.
Místo toho premiér přes měsíc otevřeně hrozil, že odejdou-li lidovečtí ministři z vlády, sněmovnu o důvěru nepožádá. V Kotli pak naznačil, že to neudělá, neboť tuší, že by neprošel.
V pátek vyzvali dosud věrní unionisté Grossovu vládu k demisi. Vzápětí pochopili i někteří ministři nominovaní za ČSSD, že přejít na menšinové vládnutí, aniž by poslance žádali o důvěru, zavání pohrdáním demokratickými principy. To sice Gross podobně jako rudoprávničtí komentátoři nechápe, ustoupil však tlaku kolegů, protože hrozilo, že ve vládě nakonec zůstane sám jako kůl v plotě.
3. dubna 2005
Martin DanešV roce 1991-92 byl diplomatickým poradcem v Kanceláři prezidenta republiky. Pracoval jako redaktor v Lidových novinách, Metropolitanu, Českém deníku, šéfredaktor Denního Telegrafu (1993-94) a měsíčníku Mezinárodní politika (2002). V současné době žije a pracuje ve Francii
Osobní stránky