17.11.2009
Ivan Langer
17.11.2009, Aktuálně.cz
Vzpomínám na všudypřítomnou šeď, na úniky z normalizované reality k divadlu, literatuře, hudbě, umění obecně, ale i ke sportu…
Vzpomínám na hledání jinotajů na podiu amatérského divadla, na úžasně nekonečné diskuse s přáteli u vína či piva o tvůrčí svobodě, na objevování neznámých textů a autorů, o kterých nás ve škole neučili…
Vzpomínám na noci probdělé nad psacím strojem při přepisování indexových knih, na týden basy na vojně, když mi našli ve skříňce Blues v modré a bílé…
Vzpomínám z fotek na slib Jisker, na lampionové průvody k výročí VŘSR, na spartakiádní cvičení na základce, na svazácké schůze na gymplu…
Vzpomínám na vyprávění babičky o dědovi, o tvrdém životě na statku, o cestě na žebřiňáku s malou mámou a strejdou, když je z něj komunisti vyhnali…
Vzpomínám na nedělní noc 19. listopadu na kolejích, na malování plakátů, na horečnaté přemýšlení, co uděláme příští den ráno...
Vzpomínám na rozbití pořadové přípravy vojenské katedry, na první setkání na sportovní hale UP, na vzrušení, strach, nejistotu a očekávání toho, co bude při pohledu na tisíce lidí, co tam přišly…
Vzpomínám na projev Josefa Jařaba, který nám dodal odvahy, na to jak jsem nechal hlasovat o stávce, na první setkání na náměstí u okna Opery…
Vzpomínám na nenávistná slova a vyhrožování fakultních papalášů, na podporu (do té doby mlčících) učitelů…
Vzpomínám na přátele ze stávkového výboru, na první noci okupační stávky plné strachu, na výjezdy do okolí, na báječné herce olomouckého divadla, na neopakovatelnou atmosféru prvních mítinků na náměstí…
Vzpomínám na koncerty ve sportovní hale, na happeningy, kterými jsme bavili sami sebe i naše okolí…
Vzpomínám na dlouhé cesty do Prahy do Disku, na nekonečné diskuse OF, které mne přestaly bavit, na všechny kolegy, se kterými jsme okupovali Filosofickou fakultu…
Vzpomínám na generální stávku a hejno labutí letících nad olomouckým náměstím, na oslavy zvolení Václava Havla prezidentem…
Vzpomínám na ukončení stávky, na volbu nového děkana fakulty, na práci na nové podobě studia, na hádky a rozepře mezi námi, na první pomluvy a obvinění…
Vzpomínám na návštěvu Allena Ginsberga, na koncert Michaela Stipea, na jednání s ruskými generály,…
Vzpomínám na první volby a moderování mítinků a na radost z vítězství Občanského fóra, na rozhodnutí dodělat školu a nejít do politiky…
Vzpomínám na první lekce z parlamentní demokracie, na hádky o pomlčku a spoustu dalších věcí…
Vzpomínám na vstup do Občanské demokratické strany, na další volby, na opětovné moderování mítinků…
Vzpomínám na klukovskou vykulenost při vstupu do Poslanecké sněmovny po zvolení poslancem, na Sarajevo, vzedmutí se členů a probuzení ODS z klinické smrti, na opoziční smlouvu, na prohrané volby, na zvolení Václava Klause prezidentem…
Vzpomínám, jak jsme v Bombaji slavili slivovicí náš vstup do NATO...
Vzpomínám na svatbu, narození dcery a syna, na nalezení i ztrátu přátel, na smrt babičky…
Vzpomínám na založení CEVRO – Liberálně konzervativní akademie, na úžasný tým lidí kolem ní, na akreditaci vysoké školy CEVRO Institut, na slzy dojetí při promoci prvních absolventů…
Vzpomínám na hořkou radost z vítězství v posledních volbách, na první okamžiky na ministerstvu vnitra, na odposlechy a špiclování mých blízkých, na pomluvy a obvinění…
Vzpomínám na práci na vnitru, na skvělé lidi tam, na řezání závor při vstupu do Schengenu, na otevírání archívů StB a vznik Ústavu pro studium totalitních režimů, na obrovské nasazení spousty lidí při reformování policie, na zrod eGONa, na stovky setkání s tak báječnými lidmi jako jsou dobrovolní hasiči, na první cestu bez víz do Ameriky…
Vzpomínám na pád vlády uprostřed našeho předsednictví EU, na volbynevolby v letošním roce…
Vzpomínám na spoustu pitomostí, co jsem udělal, na spoustu hloupostí, které jsem řekl, na spoustu půtek a bitev, které zůstaly zapomenuty, přestože byly důležité, na spoustu nepodstatných drobností, které se snadno zapamatují…
Vzpomínám na spoustu rozhodnutí, jichž nelituji, i když nebyly populární, na spoustu práce, která měla smysl, na spoustu lidí, které jsem poznal a jejichž nadšení pro věc si vážím…
Vzpomínám, jak kdosi kdesi řekl – Nobody‘s perfect – a to platí o mně, o nás, o naší společnosti 20 let poté…
… přes veškerou pohodlnost znormalizovaného života tehdy stálo za to nést kůži na trh, nemlčet a neklopit hlavu.
… přes všechny chyby, přes všechnu nedokonalost naší společnosti stojí za to žít neznormalizovaný život.
Nebýt znormalizovaný znamená být svobodný. A být svobodný není samozřejmost. Chraňme si naši svobodu. Nenechme si ji ukrást.
|