Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Persepolis z jiného úhlu

Michal Petřík

Po takových chuťovkách, jakými byly podle komiksové předlohy natočený a „komiksující“ snímek Franka Millera Sin City (2005) nebo Volckmanova klasicky černobílá Renaissance (2006), mohl být divák u černobíle kresleného filmu Persepolis (2007) vytvořeného podle i u nás vydané stejnojmenné komiksové knížky autorky Marjane Satrapiové (nar. 1969), již poněkud rozmazlený či nevděčný, ačkoliv film je ve slušné váhové kategorii: byl letos nominován na Oscara v kategorii nejlepší animovaný snímek.

Jsme s touto autorkou íránského původu žijící od roku 1994 ve Francii příslušníci stejné generace. O to víc zvědavý jsem na film byl. Ve svém komixovém příběhu popisuje své zážitky z období dětství a dospívání v tehdejším Íránu: příběh začíná pádem šáha Rezy Páhlaviho a tehdy panujícím všeobecným nadšením. Autorka patří k četným potomkům široce rozvětvené (nebo z pohledu evropské genealogie je spíše vzdálenou příbuznou) rodiny íránské předpahlaviovské královské dynastie. A už přibližně od 20. let 20. století v Íránu „není po jejich.“

A je to tak trochu znát v kritickém, a místy i poněkud zatrpklém vyznění celého filmu. Ale i v tom dobrém, určitý odstup autorky poskytuje zajímavé postřehy. Celkový dojem z filmu mám poněkud rozpačitý. Každopádně je možno ocenit osobnost a originalitu autorky, která se nikdy nelituje a ze své situace si často dělá legraci. Jenže autorka, která si z Marxe i z Boha utahuje přibližně stejným způsobem, jakoby si byli svým významem přibližně rovni, si v podstatě přichází svému západnímu publiku postěžovat na to... co se jí hrozného událo v její zemi v době, když v ní žila. Nechci však být arbitrem, a už vůbec se nechci jakkoliv vměšovat do individuálních životních osudů, mnohdy krkolomných, či tragických.

Film ukazuje revoltující íránskou mládež s tričkem s neumělým nápisem „Punk is not DED“, říkající na adresu života v íránské společnosti 80. let přesně ty věty a ta slova, jaká bychom možná čekali od průměrného Evropana, který o této zemi nic nevěděl, navštíví ji, náhle ji „poznává“ a... sepisuje seznam negativ.

Problémem je ale to, že autorka je z Íránu, je to její vlast, a navíc rozhodně nepatří k nějakým okrajovým sociálním vrstvám, které pro samou bídu na hlubší úvahy nemají čas ani motivaci: v 80. letech ji její rodina poslala studovat do Vídně francouzské lyceum. To je také zdroj většinou vtipných a ironických historek a postřehů dospívající Marjane z města nad Dunajem. Je to také jediná část, kde se výrazněji projevuje skutečná hrdost autorky na zemi, ze které pochází a i její stesk po čemsi chybějícím „perském“ v jejím životě.

Různé drobné životní lapálie a kompromisy, které autorka popisuje, osobní frustrace a nespokojenost v partnerských vztazích, ale hlavně prvoplánové, přímo pokrokářské poměřování situace Íránu fakticky západními emancipačními brýlemi, pak opakovaně vedou k témuž vyhraněně kritickému a odmítavému vyústěným různých situací: „žít tam nelze.“

Jistě lze namítnout, že přece nebylo ambicí autorky vytvoření plastického obrazu postihující všechny podstatné aspekty íránské společnosti, kultury a politiky. Mělo přece jít jen o její osobní vzpomínky, o to, co viděla a co prožila. Nic víc.

Persepolis je dnes oblíbeným, skoro kultovním snímkem, a toto je dosti odměřená kritika. Možná tedy pomůže odhalit, kde je rozdíl mezi mnou a mnohými nadšenými obdivovateli tohoto filmu jedno na webu se vyskytující hodnocení tohoto filmu: „Pochybuji, že Teherán oficiálně uvidí Persepolis dříve, než bude opět někým vybombardován a přiveden na cestu otevřenosti, individuality, svobody.“

Nemyslím si, že by takto uvažovala i autorka filmu, jen se obávám, že až příliš mnoho obdivovatelů tohoto filmu má sklony k podobnému typu prosazování neoddiskutovatelné, univerzální civilizační nadřazenosti jistých behaviorálních vzorců.

Film popisující autorčin životní příběh v její vlasti tak až příliš často vyznívá tak, jako hodnocení jejího neúspěšného vstupu do manželství z posledních stránek knihy: „vyžadovalo to příliš mnoho kompromisů. Nedokázala jsem to přijmout.“



Michal Petřík
Autor je poradce prezidenta
 
  Přístupy: 29152 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA