Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Magorova básnická inflace

Josef Mlejnek

Když v roce 1998 vyšla Magorova summa, v níž bylo shrnuto jeho dosavadní básnické dílo, položil jsem si právě v Týdeníku Rozhlas otázku, co se sbírkami, které budou případně následovat, když v „sebraných spisech“ pro ně není předem připravené místo. V posledním desetiletí se nových Magorových sbírek objevilo hned několik, poslední s názvem Rok krysy vydalo loni nakladatelství Torst. V ní se také téměř exemplárně sešly všechny slabiny Jirousova psaní v posledním období. Spěchá nejspíš s básněmi příliš rychle na papír, ty pak mívají zhruba stejnou strukturu jako báseň Já k smrti své dolezu sám. Po ryzím básnickém impulsu, záblesku, kondenzovaném v návěští o dvou třech řádcích: „Já si dolezu k své smrti/ a nebudu potřebovat ani/ úmrtní list“ následuje jako v mizerném hitu „tím jsem si jist“ a všechno ústí v siláctví, kde se s „nad mou rakví sněží“ rýmuje „kecají kněží“. V závěru pak už čteme jen banální opakování: „Nicméně doufám/ že bude sněžit.“ Podobně je tomu u básně Květná neděle: „Jako pes/ k pánovi se lísá/ plíží a blíží se Apokalypsa“, ale po slibné ouvertuře nás čeká už jen nahodilé nimrání-šimrání, jehož se tak odříkal František Gellner. K němu by současný Magor mohl mít blízko, ale velice zřídka se mu podaří udržet nezbytnou čistotu vidění, jak tomu je třeba ve zdánlivé bagatele Záda nebo v epigramatických útvarech: (Východ/ Západ/ čí to byl nápad? - báseň Větrná růžice parafrázující Egona Bondyho). Pominu-li vulgarity, téměř žádná ze současných Magorových básní se neobejde bez příměsi hlušiny.

Je těžké připomínat básnickou kázeň člověku, který v minulosti prošel skutečnou káznicí. Jsem si vědom i toho, že na psaní poezie není jednotný recept: co jednomu je ke spáse, může druhému být k záhubě. Avšak básně z Valdic dokazují, že Jirous v extrémních podmínkách verše dlouho nosil ve své mimořádné paměti a postupně je dotvářel. Dnes je až příliš netrpělivě a snadno sype z rukávu. Právě v této souvislosti si dovolím připomenout Czesława Miłosze a závěr jeho básně Ars poetica?, kde říká, že „verše smíme psát zřídka a neradi… a pouze s nadějí, že jsme nástrojem dobrých, ne zlých duchů“.

Píše-li Magor špatně, je horší než jeho epigoni, jejichž průtoková poezie je výsměchem básnickému umění.

Josef MLEJNEK



Ivan Martin Jirous: Rok krysy. Praha, Torst 2008. 64 str.

Recenze vyšla v Týdeníku Rozhlas 14/2009



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 39762 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA