Jít či nejít…

Martin Stín

„Jít či nejít“ je otázka, jež vrtá v mnoha hlavách v předvečer voleb do evropského parlamentu. Podobně jako pověstné „být či nebýt“ u klasika má souvislost s tím, že je cosi prohnilého ve státě absurdistánském. Valnou část obyvatelstva zachvátila nedůvěra a nechuť k politice a politikům, a když už by je voliči překonali a rozhodli se zúčastnit voleb, jsou v rozpacích, komu dát hlas. Žádná politická strana nemá masovou členskou základnu a neorganizovaným voličům nezbývá, než si nějak vybrat v široké nabídce. Výběr je ale neuspokojivý. Základní rysy určují politické situaci v zemi dvě velké strany, jejichž počínání působí dojmem, že mezi sebou závodí v úsilí o odpuzení voličů. Obě se zdají být nereformovatelné a tedy ve výhledu předurčené k postupné ztrátě vlivu. Média ale provádějí masivní masáž mozků voličů a přesvědčují je, že volit kohokoli kromě nich je zahozením hlasu nebo jeho nepřímým přenecháním komunistům. Samozřejmě by také hlasy pro lidovce a zelené nemusely být ztraceny, ale ti jsou svou povahou stranami výlučnými, s vyhraněným voličstvem, hlasy voličské masy neodčerpají. Pokud by zástupy voličů, nesvázaných s ODS nebo ČSSD odolaly mediální manipulaci a rozhodly se volit jinou alternativu, hypoteticky by měly k disposici velmi široký výběr neparlamentních stran. Orientace mezi nimi je ale obtížná. Jejich programy se většinou od sebe příliš neliší. Co hůře, do evropského parlamentu se přes ně mnohdy snaží dostat uchazeči, kteří působí v okrajových sférách současného establishmentu a jsou s ním sžití do té míry, že od nich nelze očekávat změnu stylu politiky. Někteří dokonce v minulosti prošli některou ze dvou velkých stran a odštěpili se. Jiní prošli více malými, neúspěšnými stranami. Zdá se, že je z celé politiky nejvíce zajímá právě to teplé místečko v Bruselu, kvůli jehož získání jsou ochotni slibovat voličům modré z nebe. Máme ostatně zkušenost: současní poslanci evropského parlamentu až na výjimky na své voliče po zvolení zapomněli, během trvání mandátu s nimi nepracovali, a obracejí se k nim až teď, kdy jim jde o obnovu mandátu.

Přesto by všichni, kdo jsou nespokojeni se současnými politickými poměry, k volbám přijít měli. Zlořády se samy nenapraví a my se o jejich nápravu ve vlastním zájmu musíme snažit všemi, byť malými prostředky, jež máme k disposici. „Demokracie není jen způsob vládnutí. Demokracie žádá si lidí činných …“ – přibližně takto se kdysi vyjádřil Tomáš G. Masaryk, kdysi začínající jako okrajový politik. A hlavy na krku nemáme proto, aby nám do něj nepršelo, ale abychom samostatně mysleli, možná úplně jinak, než nám radí média (vřele doporučuji). Udělá-li to masa voličů, část jejich hlasů se ztratí, ale některá z mimoparlamentních stran by přesto mohla uspět. A sebemenší úspěch mimoparlamentních stran v evropských volbách by před volbami do poslanecké sněmovny podnítil jejich sebedůvěru a povzbudil by voliče, aby je nezatracovali. Pokračovala by abrase uzavřeného systému novodobé národní fronty, kdysi zahájená průlomem zelených. Byl by to začátek změn, vedoucích k obrodě politického systému, k uchopení politické moci generacemi, nezatíženými ani totalitními nešvary, ani kořistnictvím epochy „mafiánského kapitalismu“. Jednou se začít musí.