Jako rak: vhod, nevhod
Pavel Švanda
K románu Güntera Grasse
Je román Güntera Grasse Jako rak (česky Atlantis 2005) opravdu politikum? Nebo je spíše polemickou reakcí na některé aktuální mediální konvence? V německém kontextu bylo toto literární dílo vnímáno jako popud k veřejné debatě: Grassovi bylo předhazováno, že otevírá nevhodná, dosud tabuizovaná témata.
V centru románu Jako rak je skutečná událost z ledna roku 1945, kdy sovětská ponorka potopila německý parník Wilhelm Gustloff, přepravující kromě vojenského personálu také mnoho civilistů prchajících z Východního Pruska. Tragédie odehrávající se na mrazivém moři počtem mrtvých zdaleka překonala pověstný Titanic. Grass se ovšem chopil tématu z širší historické perspektivy: parník Gustloff, původně rekreační loď organizace Kraft durch Freude, byl pojmenován po mučedníkovi nacistického hnutí. Německého funkcionáře NSDAP tohoto jména zastřelil před druhou světovou válkou ve Švýcarsku židovský atentátník. I tato epizoda je v románu rekonstruována.
Grassův text, který svou strukturou připomíná non-fiction prózu obohacenou o osudy skutečných i fiktivních jednotlivců, je literární rozpravou sahající od předválečného nacismu až k současné internetové diskusi mezi románovými postavami - mladým pravicovým radikálem Konrádem a jeho protějškem Davidem.
V centru vyprávění je Tulla Pokriefke, která přežila torpedování Gustloffa jako mladá maminka. Známe ji dobře z Grassových Psích roků. Z Tully se v NDR vyvine postarší tvrdohlavá stalinistka, která míní, že ani za nacismu nebylo všechno úplně špatné. Na pozadí německých životních příběhů se pak občas mihne vyprávění o sovětském ponorkovém kapitánu Marinescovi, který je ovšem pouze vzorovým ruským opilcem rozháraného osudu; tato figura (spíše než postava) tvoří asi nejslabší místo románu Jako rak.
Jako všechny Grassovy prózy se i román Jako rak dobře čte a vzdor drastickému námětu přináší čtenářské potěšení. Starý známý Grassův svět malých lidí, těžce zápolících s velkými dějinami 20. století, jak jej známe už z Plechového bubínku, zde sice není nijak zvláště obohacen o nové prvky, ale má smysl naléhat na spisovatele, který je ročník 1927, aby překonal sám sebe?
Román Jako rak můžeme číst jako hororovou prózu i jako příspěvek k rozpravě o tragických dějinách Německa v první polovině 20. století. Oponenti Grassovi sice vyčetli, že zmiňuje, nebo snad dokonce zdůrazňuje, německé utrpení na konci druhé světové války, ale z hlediska běžného čtenáře jsou úvahy o provokativním politickém významu románu celkem nadbytečné. Některé odmítavé reakce nicméně vypovídají o jistém způsobu pohledu na minulost, který nám připadá nepříjemně povědomý a jenž se aktualizoval v souvislosti s publicistickými reakcemi na Grassovy paměti.
Jisté ritualizaci pojímání válečných témat už jsme poměrně přivykli a víme tedy, co se sluší a patří. Chápeme předem, jak je vhodné psát a natáčet filmy a televizní pořady o druhé světové válce, a víme, že není rádo viděno, když se paleta zavedených motivů nečekaně rozšiřuje. To je přirozené už vzhledem ke konzervativnímu estetickému cítění nejširší obce mediálních konzumentů. Například téma holocaustu je dokonce právně ošetřeno pod sankcemi, což je fakt, který zajímavě, ale možná též varovně vymezuje charakter současného evropského svobodomyslně liberálního cítění: moc na ně nespoléhejme.
Některé polemické reakce na román Jako rak jsou tedy příznačné pro běžně vládnoucí paradox: v současném estetickém provozu snad není nic, co by nesmělo být široce medializováno, sadistickou pornografii nevyjímaje. V nynější epice nijak výrazně nevadí ani scény oplývající prolitou krví. Ale pokud jde o události druhé světové války, jimž už byl jaksi přiřčen kultovní význam, jistý vkusový rámec nemá být nikdy překračován. Ke slovu zde zřejmě přichází specifická varianta "politické správnosti". Jaké reakce budí takové konvence u člověka, který na vlastní kůži zažil komunistický ideový dohled nad veřejným míněním, netřeba nijak zvláště zdůrazňovat. Neužili jsme si právě my dost dozorců, kteří nám vykládali, o čem je přípustné mluvit a o čem už ne? A nezažili jsme také, jak snadno se zkostnatělý obraz minulosti posléze rozpadne na nevěrohodné, až absurdně působící detaily?
Grass ovšem dobře ví, o co dnes jde: proto račím krokem zacouval od dávných historických událostí k jejich mediální interpretaci v 21. století. K té dochází právě v průběhu internetové debaty mezi mladíky Konrádem a Davidem. Ačkoliv jsou zdánlivě diskutována holá fakta, vidíme, jak historická skutečnost ustupuje do pozadí před aktuální stylizací, kterou si osvojují mladistvě vášniví oponenti zahloubaní mnohem více do svých aktuálních osobních pocitů a stanovisek než do dávného dění. Možná každý po svém prožívají svůj kýč. Jak Konrád, který haraší zlomky nacistické propagandy, tak jeho protějšek David, který se až k odosobnění ztotožňuje se současnou mediální konvencí; jeden jako druhý se ani moc nezajímají o konkrétní lidské osudy, jež kdysi propadly válečné námořní katastrofě. Důležité jsou jen dva prudce odlišné virtuální koncepty. Ty jsou prožívány tak bouřlivě, že vyústí v další krvavé drama.
Tu je čtenář konfrontován s ničivými silami, které hárají pod povrchem aktuálního liberálního kulturního modu. Veřejná rozprava naší doby zná totiž pouze vítěze a poražené, ty glorifikované a ty do nicoty zatracované. Odpuštění jako forma aktivního překonání minulosti jaksi upadlo do zapomenutí. V důsledku toho zlo minulosti také zůstává ležet na bedrech současnosti. Proto působí tragické vyústění Grassova račího pochodu až neblaze přirozeně. Příčinou nové tragédie ovšem není to, co se stalo kdysi, nýbrž příznačně akutní spor o interpretace interpretací.
K zajímavým rysům vyprávění patří skutečnost, že na všech dějových úrovních a ve všech časových vrstvách je víceméně oslaben (skoro eliminován) motiv lásky. Sexuální vztahy jsou sice zmiňovány hlavně v souvislosti s osudy hlavní hrdinky Tully, hrají nicméně stejnou úlohu jako její profesní dráha nebo kolísavé zabezpečování základních lidských potřeb ve víru dějin. O prudkém lidském citu jako dárci katarze - a v tom směru Grass rovněž reflektuje nikoliv minulost, nýbrž náš současný svět - není řeč. V tom, co ti kdysi dějiny položily do cesty a co sis příležitostně nadrobil sám, musíš žít ve všední banalitě až do konce svých dní. Údajně není záchrany. V tom smyslu je Grassův pohled, ač zdánlivě obrácený do minulosti, nelítostně aktuální.
Literárně je román Jako rak hybridem. Napodobuje non-fiction, avšak na povrchu připomíná beletrizovaný dokument obohacený o příležitostné hubaté publicistické komentáře. V podstatě se však Grassova próza celkem úspěšně vyrovnává se současnou prozaickou konvencí, která brání prostému účinnému ztělesnění toho, "co se opravdu stalo", a nutí vyprávěče předstírat, že prožitek lidského života se rovná zážitku sofistikované virtuální hry.
Pavel Švanda
|