Dubajská odvaha za cizí peníze
Pavel Kohout
LN 3. 12. 2009
Donedávna byl emirát Dubaj miláčkem mezinárodních investorů. Již není.
Před asi pětadvaceti lety se dubajský panovník rozhodl, že tradiční ropnou ekonomiku transformuje na mezinárodní finanční centrum po vzoru Singapuru. Toto rozhodnutí znělo rozumně, vždyť dubajské ropné zásoby nejsou bezedné a mohou stačit asi ještě na dvacet let.
Mnozí proto šejka Mohameda bin Rašída al-Maktúm chválili a vyzvedávali přednosti osvícené monarchie. Jenže nyní se ukazují úskalí absolutistické vlády: nadmírná sebedůvěra vladaře může vést k přecenění schopností. Celkový dluh kolem 100 miliard dolarů (což zahrnuje vládu i vládou vlastněné společnosti Dubai World a její realitní dceřinou společnost Nakheel) nedokáže dubajská ekonomika déle unést. Její HDP za rok 2008 dosahuje 48 miliard dolarů.
Vyjádřeno v proporcích české ekonomiky (která je asi čtyřikrát větší podle dolarového HDP) jde o situaci, jako kdyby český stát a státem vlastněné podniky dlužily zahraničním věřitelům více než 7 000 miliard korun.
Takové zadlužení se může projevit všelijak. V první fázi, kdy jsou vypůjčené peníze investovány, mohou budit nadšení. Nejvyšší mrakodrapy na světě. Nejluxusnější hotely. Krytá lyžařská sjezdovka v poušti. Záplavy luxusních nákupních středisek, zábavních parků, bazénů, tenisových kurtů. Gigantické umělé ostrovy zastavěné luxusními vilami, každá se schůdky na pláž. První z nich, Palm Jumeirah, stavělo 40 tisíc dělníků nákladem 12,3 miliardy dolarů. Ostrov ve tvaru palmy s celkovým počtem 8000 bytových jednotek je z urbanistického hlediska přinejmenším kontroverzním dílem – a to je jen pověstnou špičkou ledovce.
Udává se, že z celkového počtu 1,4 miliónu obyvatel Dubaje tvoří jen asi 20 procent původní obyvatelé. Manuální práce vykonávají dělníci z Indie, Pákistánu nebo Bangladéše, hospodyně a chůvy z Filipín nebo Srí Lanky. Kvalifikovanější povolání provádějí rovněž Indové, dále Evropané a Libanonci.
Dubajská ekonomika je (nebo alespoň doposud byla) založena na dovozu pracovní síly, která byla placena půjčeným kapitálem. Panovník vsadil vše na jednu kartu: stavba „momunentů“ a luxusních bytů Dubaj zviditelní a učiní atraktivní. Velmi liberální daňový režim přiláká skutečný kapitál, který se v Dubaji „zdomestikuje“ vytvoří základ pro budoucí prosperitu – až dojde ropa.
Srovnejme si tuto vizi se Singapurem. Tento ostrovní stát začínal skromně a rozvíjel se postupně. Vzhledem k malé rozloze a počtu obyvatelstva rovněž vykazoval znaky řízení „stát = velká firma“, ale pak převažují rozdíly. Singapur je vysoce zadluženou ekonomikou – kolem 100 % HDP – ale není dluh jako dluh. Ten singapurský je téměř kompletně vnitřní: domácnosti mají vysokou míru úspor, které investují do státních dluhopisů. Singapur tedy není závislý na milosti nebo nelibosti mezinárodních finančních trhů. Kromě toho stát má značné rezervy, Central Provident Fund, který spravuje penzijní rezervy, drží aktiva v hodnotě kolem dvou třetin HDP.
Singapur se rozvíjel přirozenou cestou. Z malých společností vznikaly větší a z nich pak velké. Příznivé podnikatelské prostředí, rozumné daně a nízká míra korupce vytvořily ideální prostředí pro podnikání různého druhu. Singapur není jen finančním centrem, má i vyspělý průmysl a uznávané univerzity. Monstrózní stavby dubajského typu bychom v Singapuru marně hledali. Perlou zdejší architektury je hotel Raffles z roku 1887. (Mimochodem, mnohem příjemnější a lidštější než novodobé nablýskané „divy architektury.“)
Dubaj udělal chyby, kterých se Singapur nedopustil. V jednom nedávném rozhovoru se novinář Jim Krane ptal jednoho z ředitelů společnosti Nakheel, zdali jeho plány nejsou šílené. „Odvážné!“ odpověděl sebevědomý manažer, mimochodem rodilý Kanaďan. Jenže šlo o odvahu za cizí peníze. Singapuřané se vždy spoléhali především na vlastní finanční zdroje a snad i proto s nimi zacházeli opatrněji. Dubaj se pokoušel vyniknout jako daňový ráj – podle singapurského vzoru. Jenže singapurský finanční trh je pečlivě regulovaný a kultivovaný. Dubajský finanční ráj vedle něho připomíná spíše džungli, kde se daří různým predátorům. Například firmám, které nabízejí „zajištěné“ zhodnocení úspor o 36 procent ročně(!) obchodováním na měnových trzích.
Základem prosperity je důvěra. Investoři z celého světa dlouho důvěřovali dubajským slibům. Jenže když došlo na lámání chleba, vláda vzkazuje věřitelům: dluhy státních společností Dubai World a Nakheel nejsou garantované státem, měli jste to vědět!
OK, investoři byli naivní, dobře jim tak. Jenomže dubajská vláda si svým megalomanstvím a následným uhýbáním před důsledky zavřela cestu ke snu o vybudování dalšího světového finančního centra. Od nynějška už nikdo nebude brát Dubaj vážně.
Pavel Kohout
ekonomický analytik