Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Stát by se měl řídit podobně, jako zaoceánská loď

Alena Páralová

Sociální péče, 18.3.2004

Poslankyně parlamentu ČR za ODS a stínová ministryně práce a sociálních věcí ing. Alena Páralová vystudovala původně kybernetiku. Obor, kterým se také dlouhá léta živila, jí natolik "vešel do krve", že k jakémukoliv systému - včetně systému sociálního - přistupuje jako programátor. Nejprve jej dlouho, pečlivě studuje a pak přistoupí k realizaci programových změn.

Co je v rámci problematiky poskytování sociálních služeb v naší zemi hlavním problémem, který byste ráda řešila, pokud byste byla na pozici ministryně práce a sociálních věcí?

Oblast sociálních služeb je legislativně nedotažena. Většinou nespočívá na zákonné úpravě, ale na podzákonných předpisech nebo není upravena vůbec. Hlavním problémem je vytvoření pravidel pro poskytování sociálních služeb s jasnými pravidly jejich financování, a to včetně nastavení finančních toků po reformě veřejné správy. Ta větička zní velmi nenápadně, ale každý, kdo má se sociálními službami co do činění, ví, jak je závažná. Není obtížné tento problém pojmenovat, ale je zatraceně těžké jej vyřešit. Mnohé chytré a zkušené hlavy si na zákonu o sociálních službách vylámaly zoubky. Jsem v Poslanecké sněmovně od poloviny roku 1998 a od té doby jsem měla v ruce několik návrhů tezí, věcných záměrů i konkrétních paragrafových znění.

Byla pro Vás některá z nich přijatelná?

Mně osobně je nejbližší verze z roku 1997 a to proto, že se odvážila vstoupit na tenký led a snažila se alespoň naznačit jak se vypořádat s financováním. Bohužel poslední verze z konce loňského roku, která nenašla ve vládě sluchu, ani nenaznačuje únosnou formu financování a dle mého názoru právě proto může v některých místech směřovat k ohrožení existence sociálních služeb.

Proč se politická reprezentace neshodla na zákonu o sociálních službách?

Politická reprezentace se neměla na čem shodnout, protože vláda nic do Parlamentu nepředložila. Od roku 1998 do roku 2002 se vedl tzv. ŠTMD, neboli "široký trvalý mnohostranný dialog" (to je termín z vládního materiálu), což byl geniální způsob jak problém rozmělnit a rozžvanit k neřešitelnosti a odložit k ledu. Nevím zda to byl záměr nebo jen nedostatek odvahy resortního ministra. Ponechal se prostor pro všechny zájmové skupiny a všechny názory byly oceňovány. Zpočátku byli všichni nadšení, že mohou své zkušenosti někomu sdělit a vstupovali do diskusí s elánem. Pak se ukázalo, že jejich názory, mnohdy velmi fundované, sice mnohokrát zazněly, ale nikdo je nevzal v potaz. Bylo mnoho těch, kteří hovořili a možná málo těch, kdo opravdu naslouchali. Možná ti, kteří naslouchali, neuměli vše co vstřebali, vhodně syntetizovat. Jisté je, že sociální systém vytvořený před rokem 1997 se za dobu, po kterou jsem ve sněmovně, nijak zásadně nezměnil a na stole pouze mininovely a pidinovely, často spíše z dílny poslanecké než z dílny vládní.

Takže se nic dobrého nestalo?

Když nic jiného, tak jsou na stole alespoň standardy sociálních služeb. To je sice dobré, ale nikoli samospasitelné. A neziskový sektor vykrystalizoval - získal zkušenosti a zkvalitnil svou práci.

Proč je tak těžké napsat právě zákon o sociálních službách?

Stačí vzít v úvahu, kdo všechno vstupuje do hry. Nejrůznější poskytovatelé služeb, organizace zdravotně postižených, legislativci, sociální pracovníci, ústavy sociální péče a domovy důchodců, kraje, obce, vědci a pedagogové, lékaři, úředníci, politici, nově ještě EU se svými nařízeními, směrnicemi a fondy. Když se nakrásně podaří zákon napsat, nastupuje legislativní rada vlády a složitá jednání s ministerstvem financí, kde údajně veškeré pokusy o řešení končí. Jako stínová ministryně mám několik odborných týmů. Jednání týmu, který se zabývá právě sociálními službami a jejich financováním je jednoznačně nejsložitější a mírně řečeno i nejhlasitější. Při jednání o důchodové reformě, zaměstnanosti nebo o pracovním právu docházíme ke shodě daleko snadněji.

Jaký je váš názor na úroveň sociálních služeb u nás?

Domnívám se, že úroveň sociálních služeb se navzdory všemu, co jsem zde řekla, postupně zlepšuje. Myslím, že většinou je na srovnatelné úrovni se západní Evropou. Možná by se dalo říci, že rozdíly v kvalitě služeb mezi jednotlivými poskytovateli jsou v ČR větší než zemích EU. Nejcennější v sociálních službách jsou lidé, kteří v nich pracují, často i přes nízké finanční ohodnocení. Jsou obětaví, nadšení, skromní, ale odborně velmi zdatní, ochotní k mimořádnému pracovnímu nasazení zvláště když pomáhají potřebným lidem. Neměli bychom s jejich nasazením hazardovat. Je třeba vytvořit podmínky pro posílení jejich společenské prestiže. Nesmíme zapomenout na odpovídající odměňování, celoživotní vzdělávání, atd.

Domníváte se, že finanční prostředky, vyčleněné na tuto oblast jsou dostatečné? Pokud ne, je reálné jejich navýšení - ať už formou získání ze státního rozpočtu nebo např. ze strukturálních fondů EU nebo jakýmkoli jiným způsobem?

Takto bych otázku nestavěla. Finančních prostředků vyčleněných na tuto oblast bude vždy méně než budou činit požadavky. I se stávajícími finančními prostředky sociální služby fungují. Je proto otázkou kolik peněz je minimálně potřeba a kolik by jich bylo třeba optimálně. To se nepochybně stane otázkou odborné a politické diskuse. Záleží na tom kolik finančních prostředků je na sociální služby k dispozici ve stávajícím rozpočtu a zda je reálné a rozumné tyto prostředky navýšit zvýšením daní. Pokud bychom maximálně navýšili daně a veškerou odpovědnost přesouvali na stát, hráli bychom velmi nebezpečnou hru se svobodou jednotlivce. Stát, na němž jsou lidé příliš závislí s nimi může snadno manipulovat. Nemyslím, že všechny stávající finanční prostředky jsou vynakládány účelně. Systém je třeba nastavit tak, aby finanční prostředky vložené do systému sloužily především těm, kteří to nejvíce potřebují. Jako každý ministr se samozřejmě musím v rámci jednání o státním rozpočtu snažit finanční prostředky pro svůj resort obhájit v co největší výši.

Na základě studia materiálů, které vláda projednává a zpráv z EU, mám podezření, že máme v této chvíli skluz a nejsme zatím dostatečně připraveni na čerpání strukturálních fondů z EU. V tomto smyslu se chystám pana ministra interpelovat.

V poslední době se velmi hovoří o tom, že jak pro stát, tak pro postižené občany či seniory je ideální, pokud mohou co nejvíce zůstávat v domácí péči. Materiální podmínky většiny rodin ani zákony této země však tomu příliš nenapomáhají. Jaký je váš názor na tuto situaci a jak byste ji řešila z pozice ministryně?

V tom s Vámi vřele souhlasím. Způsob financování sociálních služeb zvýhodňuje péči v domovech důchodců, v dětských domovech a v ústavech sociální péče před přirozenější a levnější rodinnou péčí. Dosud chybí dlouho očekávaný zákon o ucelené rehabilitaci, který řeší návrat lidí po úrazech do normálního života. To vše je třeba napravit. Chceme posílit podporu rodiny v krizových situacích, například když se stará o svého těžce nemocného, postiženého nebo staršího člena.

Jak vnímáte celkové "stárnutí světové populace" z hlediska budoucnosti naší země?

I zde máme velký dluh. Prodlužuje se nám věk dožití, ale je třeba, aby se odpovídajícím způsobem zkvalitnil i život seniorů.

Poslední demografické prognózy vnímám jako varující. V roce 2065 bude průměrný věk dožití u mužů o jedenáct let vyšší než nyní a u žen o deset let vyšší. Za posledních deset let se průměrný věk obyvatel zvýšil o tři roky. Tento trend má pokračovat podobným tempem až do roku 2035. Za tu dobu stoupne průměrný věk obyvatelstva ze současných 39 let na 48 let. Index stáří, což je poměr počtu lidí nad 60 let k počtu dětí byl donedávna větší než 100%. Znamená to, že donedávna bylo více dětí než lidí po šedesátce. V současnosti už to neplatí. V naší zemi je méně dětí než lidí nad 60 let. Délka života v důchodu je ve skutečnosti o 4 roky vyšší než ukazují současné tabulky. Překvapilo mne tvrzení odborníků, že ženy žijí 28 až 30 let, tedy v podstatě třetinu života v důchodu (muži o něco méně). Změna stylu a kvality života přinesla i nevítanou skutečnost - rodí se méně dětí než dříve.Pokud se týká reformy důchodového systému, ODS navrhuje systém, který snižuje míru zasahování státu do života občanů a přitom zabezpečuje dostatečný standard pro lidi s nižšími příjmy. Navrhujeme systém rovného důchodu stejného pro všechny. Zároveň lidem s vyššími než nízkými příjmy nabízí slevu na pojistném na důchodové zabezpečení a vytváří tak prostor k dodatečnému soukromému zabezpečení.Jsme proti povinnému spoření do soukromých fondů. Pak by se nejednalo o žádnou úsporu a poplatník by zůstal zatížen jako dosud. Navíc povinnost přispívat do fondů znamená garanci státu a vytváří morální hazard všech účastníků. Když stát nutí člověka někam peníze dávat, nese odpovědnost. Domníváme se, že člověk by si měl zvolit sám jak se svými ušetřenými peněz naloží. Pro mnoho lidí může být mnohem atraktivnějším zabezpečením koupit si byt nebo vychovat hodně dětí.

Žádné změny důchodového systému nemohou dopadat na stávající důchodce ani na občany, kteří se důchodovému věku blíží. Změny jsou však nutné právě proto, aby stát mohl dostát svým závazkům vůči seniorům i v budoucnu.

V čem by ODS - co se týče problematiky sociálních služeb a péče o seniory a postižené občany - postupovala podstatně jinak než současná vládní koalice?

Já osobně bych začala od financování. Nejvyšší prioritou by mělo být vydání jakéhosi ceníku sociálních služeb a narovnání stavu, kdy je pro člověka ekonomicky výhodnější jít do ústavní péče než zůstat v rodině. S tím souvisí i nepopulární větší finanční spoluúčast klientů systému, tedy těch, kteří služby využívají. Každý klient by na základě své zdravotní, ale i sociální situace dostal nějaké poukázky na služby do určité finanční výše a vybral by si typ služby i poskytovatele služby. Zde by našli své místo i asistenti zdravotně postižených. Chápu, že hovořím o malé revoluci a jsem si jista, že právě v těchto oblastech bych narazila na ohromné problémy, dá se říci i odpor jednotlivých zájmových skupin. Vím, že problém je v posuzování zdravotního stavu klientů a že je nutná součinnost s ministerstvem zdravotnictví.

Neprodleně bych také začala řešit dopad ukončení civilní vojenské služby.

Nikdy bych nepřipustila, aby z ministerstva odešel tým lidí dlouhodobě školených v orgánech EU a připravených "zúřadovat" čerpání fondů z EU.

ODS nechtěla kraje a zcela jistě by neprovedla nedomyšlenou reformu veřejné správy, která postavila proti sobě kraje a obce a sociální systém ještě zkomplikovala. Finanční prostředky vynaložené na megalomanské stavby krajských úřadů a na platy stovek nových úředníků chybí v sociální oblasti. Nikdy bychom nedopustili, aby byly předány kompetence v sociální oblasti, aniž je k dispozici zákon o sociálních službách. Takto se dá předpokládat, že každý kraj či obec bude postupovat jinak. Budeme mít 14 různých systémů sociálních služeb. I když s radostí sleduji dobré výsledky práce jednotlivých krajů v sociální oblasti.

ODS na rozdíl od ochranářské ČSSD prosazovala právo na svobodné rozhodování každého člověka o vlastním osudu. I v případě zdravotně postiženého člověka musí být jeho právo svobodné volby zachováno. Jsme si vědomi toho, že zapojení postižených lidí do života společnosti a účinná rehabilitace lidí po úrazech vedoucí k jejich navrácení do aktivního života se společnosti mnohonásobně vrátí. Proto bychom pokládali za prioritu přijetí zákona o ucelené rehabilitaci.

Prosazovali bychom možnost svobodného výběru služeb v sociální oblasti a rovnost poskytovatelů služeb v přístupu k veřejným prostředkům. Dávali bychom přednost rodinné a domácí péči o seniory a zdravotně postižené občany před jejich umístěním do domovů důchodců a ústavů sociální péče. Je to jediná možná cesta jak ufinancovat stárnutí populace. Usilovali bychom také o umístění dětí z dětských domovů do rodin, ať už s využitím adopce nebo pěstounské péče.



Alena Páralová
Poslankyně PSP ČR (ODS), stínová ministryně práce a sociálních záležitostí
 
  Přístupy: 47716 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA