Jak Stanislav Gross sesedl s koně

Zdeněk Jemelík

Až se najde nový Ferdinand Peroutka a pustí se do psaní díla, obdobného Budování státu, aby zachytil náš vývoj od Listopadu 1989, určitě věnuje velkou pozornost proměnám policie od nástroje totalitní moci do její dnešní podoby. Těším se také, že nám napíše řadu krásných objektivních medailonků význačných osobností naší doby. V této souvislosti se určitě nevyhne portéru Stanislava Grosse, v současnosti nejmocnějšího muže státu, jehož reálná výkonná pravomoc převyšuje jeho formální postavení v ústavním systému. Za jeho působení v čele ministerstva vnitra se dovršil přerod policie do její dnešní podoby stabilizované organizace, tvořící v soustavě státních orgánů svébytný, nezávislý celek, z hlediska plnění očekávání občanů zcela nevypočitatelný – většinou pracující s přiměřenou dávkou profesionality, ale jindy projevující bezradnost v boji se zločinem, někdy z nedbalosti nebo i úmyslně poškozující zájmy občanů, kteří se sem obrátili o ochranu, a bohužel někdy také přímo se zaplétající do trestné činnosti. Pokud policie selhává, je to nejen proto, že v její organizační a řídící struktuře se uplatňují historicky překonané principy a technické zaostávání za zločineckými organizacemi, ale jde také důsledek jejího sníženého smyslu pro odpovědnost vůči občanům, vyvolaného tím, že jsou jí politickým vedením státu trpěny projevy pocitů jisté nadřazenosti vůči lidem „zvenčí“ a vědomí, že s vyvozováním odpovědnosti za pochybení se obvykle nespěchá, pokud k němu vůbec dojde. Žádný z polistopadových ministrů vnitra neudělal tolik pro to, aby se policie stala sebevědomou silou, která v podstatě podléhá jen sama sobě, a stává se tak silou pro společnost současně prospěšnou i nebezpečnou, jako právě Stanislav Gross. Po větší část své ministerské kariéry se choval spíše jako tvůrce dobré pověsti - módně řečeno image-maker - policie, než jako náročný představený, a teprve v poslední době začal projevovat zklamání nad jejím selháváním– tedy v podstatě nad výsledky svého „výchovného“ úsilí.

Ministr je politicky odpovědný za řízení policie a jeho osobní vlastnosti a postoje se určitě promítají do jejího chování. Známe řadu případů, kdy Stanislav Gross svými stanovisky podporoval pocity nadřazenosti policistů a chránil policii nebo její jednotlivé funkcionáře před vyvozováním odpovědnosti za selhání. Například bez jakéhokoli vyšetřování ocenil jako pouhý přestupek účast pracovníků své Inspekce na provokaci, kterou Ústavní soud ČR vyhodnotil jako protiústavní a nezákonný čin. Jeho proklamované zásady se občas dostávají do rozporu s činy. A praxe je, jak známo, zkušebním kamenem teorie.

V nervozitě, která zavládla v sociální demokracii jako reakce na trvalý pokles volebních preferencí, Stanislav Gross našel řešení, které proměněno v skutek by straně určitě pomohlo: prohlásil, že sociální demokraté musejí sesednout s koní. Naznačil tím, že vedení strany se „odtrhlo od mas, vyvyšuje se nad ně“, čímž se na jedné straně přestává orientovat v myšlení voličstva, ale na druhé straně přestává mu být srozumitelné a ztrácí oblibu. Pro dosažení volebního úspěchu je nezbytné obnovení kontaktu s masami, jimž se straničtí funkcionáři musí znova přiblížit. Celá jeho koncepce je teoreticky správná, ale není nijak objevná. Má předchůdce v Gottwaldově „čelem k masám“ i v Zielencově „širším nakročení ODS“.

V podstatě jde o správnou taktiku přiblížení strany k srdcím voličů. Socialistické strany tradičně oslovují chudé a střední vrstvy, s nimiž jejich vůdcové musí mluvit jim srozumitelným jazykem a svým způsobem života se od nich nesmí příliš lišit. Levicový volič je na „lidovost“, skromnost a čestnost svých vůdců mimořádně citlivý. Má-li sám vysoko do žlabu, nevyrovná se s jejich případným životem na vysoké noze, nepřijme jejich sklon libovat si v různých mimořádných požitcích, které s sebou přináší přímá účast na výkonu moci. Před jeho podezíravou pozorností nelze skrýt rozpory mezi hlásáním vody a pitím vína stranickými vůdci. Dělnická třída dlouhodobě nestrpí, aby se její představitelé chovali jako zpanštělá chátra.

Nejčerstvějším měřítkem upřímnosti Grossova „sesednutí s koně“ je lapálie kolem jeho způsobu používání služebního vozidla s policejním řidičem, rozvířená novináři z MF Dnes. Základem maléru je sledování Grossova vozidla při jízdě z ministrova bydliště na Barrandově na ministerstvo vnitra. Novináři přistihli řidiče při opakovaném závažném porušení dopravních předpisů. Ministr, mluvčí ministerstva i ředitel útvaru ochranné služby Lubomír Kvíčala se z počátku shodli na tom, že ministr za způsob jízdy svého vozidla neodpovídá, dokonce jej ani nemusí vnímat. V žádném případě nebyli ochotni připustit, že by řidič jel nepřiměřeným způsobem. Lubomír Kvíčala namítal, že údaje tachometru redakčního vozidla pro něj nejsou důkazem, za důkaz považuje pouze měření policejního radaru. V oficielním prohlášení ministerstva se dokonce hovoří o tom, že vlastně novináři sledováním ministrova vozidla přinutili řidiče k rychlé jízdě, protože v něm vyvolali pocit ohrožení. Dále ministr zpochybnil věrohodnost výpovědi novinářů sdělením, že ve čtvrtek v autě nejel on, ale jeho manželka. A podle ředitele útvaru ochranné služby řidič jel způsobem přiměřeným okolnosti, že přepravoval chráněnou osobu na bezpečné místo.

Z těchto vyjádření čiší typická „vnitrácká“ arogance. Ministr se nemůže vyzout z odpovědnosti ústavního činitele. Je ministrem, i když se veze do práce. Jeho resort je mimo jiné odpovědný za dodržování zákona na silnicích. Pokud za těchto okolností dává najevo, že mu bezohledný způsob jízdy jeho řidiče nestojí za pozornost, ukazuje, že sedí na koni hezky vysoko. Přitom ho právě jeho vysoké postavení ústavního činitele zavazuje, aby úzkostlivě dbal o dodržování zákonů ve svém okolí; není to ovšem po prvé, kdy jedná úplně jinak. Názor ředitele útvaru ochranné služby na neprůkaznost výpovědi novinářů je v rozporu s trestním právem, které svědectví svéprávných osob uznává jako jeden ze základních způsobů dokazování, s nímž by se trestní senát musel v případě řízení proti řidiči vyrovnat. Tvrzení mluvčí ministerstva o vině novinářů na rychlé jízdě ministrova vozidla by mělo viníkům dělat starosti, protože toto obvinění by se při troše zlé vůle dalo rozvinout až do trestního oznámení proti nim. Nebyl by to první případ obrany policistů útokem na stěžovatele. Z časového snímku ministrova rána ale vyplývá, že viníkem divoké jízdy byl on sám, protože vyjel se značným zpožděním. Jenže co „vnitro“ nechce vidět, to nevidí, a nejen v tomto případě.

Sdělení, že ve čtvrtek jela v autě ministrova manželka, stojí za zvláštní pozornost. Především již kvůli kvalitám přepravované osoby. Tato skromná mladá dáma je svým způsobem zajímavější než její ministerský manžel. Nepředvádí se příliš na veřejnosti, ale za pár let manželství se ze skromné prodavačky v parlamentním bufetu vyšvihla do postavení jedné z nejbohatších pražských podnikatelek. Až se její manžel jednou po zásluze propadne do politického propadliště, nalezne možná v účasti na jejích podnikatelských aktivitách základnu pro další uplatnění v jiné oblasti. Zlí jazykové tvrdí, že jejím nejcennějším obchodním artiklem je vliv - ať již skutečný nebo předstíraný - na rozhodování manžela a přístup k jeho kontaktům. To samozřejmě nelze dokázat, takže to budeme považovat spíše za pomluvu závistivců. A protože důkazy chybí, nebudeme si všímat toho, že v poslední době se pan ministr Gross zviditelnil spíše tím, že byl spojován s některými privatizačními kauzami, než že by provedl nějaké radikální kroky k zlepšení práce policie. A respektujíce presumpci neviny nebudeme jeho angažovanost v ekonomické sféře spojovat s podnikatelskými úspěchy mladé paní. Pokud by se ale její vliv nakonec nějak prokázal, v zemi se stabilizovaným demokratickým režimem by následkem byl okamžitý pád politika. Například místopředseda tehdy vládnoucí Socialistické dělnické strany Španělska, který byl současně místopředsedou dolní komory parlamentu, musel okamžitě odejít z politiky, když se zjistilo, že jeho bratr prodával informace, sesbírané v jeho kanceláři. U nás nic takového nehrozí, což však nic nemění na tom, že paní ministrová je šikovná mladá dáma, která se vyzná v tlačenici a jistě si zaslouží, aby o ni pan manžel všemožně pečoval. Nabízí se ovšem otázka, zda je v pořádku, když část jeho péče – v hodnotě patrně několika set tisíc korun ročně – hradí daňoví poplatníci. Nechat vozit manželku v policejním vozidle a používat ochranku jako nosiče jejích nákupů není levná záležitost.

Samozřejmě, lidský život a zdraví jsou finančně neměřitelné, a pokud skutečně rodině ministra vnitra hrozí nebezpečí, je v pořádku, že stát poskytne prostředky na jejich ochranu. Sama zpráva o ohrožení bezpečnosti rodiny ministra vnitra je ale značně znepokojivá. Nelze ji hodnotit jinak než jako signál špatné bezpečnostní situace uvnitř země, jinými slovy jako signál selhání ministerstva vnitra a jemu podřízených složek. Jako vždy, kovářova kobyla chodí bosa. Občanům není také známo, zda je ohrožena specielně tato rodina, nebo i rodiny presidenta, předsedy vlády, předsedy Poslanecké sněmovny nebo předsedy Senátu, tedy osobností, které v hierarchii ústavních činitelů stojí nad ministrem Grossem. Neslyšeli jsme rovněž, že by řidič, vezoucí manželku jiného ústavního činitele, byl nucen z obav o bezpečnost drahocenného přepravovaného nákladu porušit dopravní předpisy, a tím tedy bezpečnost ostatních účastníků provozu. Nevíme dokonce, v jakém rozsahu je rodinám vyšších ústavních činitelů poskytována ochrana. Pokud hrozí nebezpečí specielně rodině ministra vnitra, měli bychom vědět, o jakou hrozbu se jedná, čím je vyvolaná. Myslel-li pan ministr Gross sesednutí s koně skutečně vážně, musí uznat, že luxus policejného vozidla s řidičem a ochranky pro jeho manželku je také příspěvkem na úhradu provozních nákladů manželky či její firmy, které by jinak musela hradit z vlastní kapsy. Občané, z jejichž peněz se tyto služby platí, by měli být o tom všem informováni a politik, sesednuvší s koně, by jim to měl bez zdráhání a pravdivě vysvětlit. Pokud se mu nechce tak učinit, měl by opět nasednout do sedla a opustit politickou scénu.

Je znepokojující, že k informační otevřenosti v této věci nepřimělo Stanislava Grosse již dávno vedení ČSSD. Jeho chování se v tomto směru výrazně odlišuje od mravů obou předsedů strany, jejichž ochraně vděčí za svůj strmý vzestup. Můžeme mít různé výhrady jak k Miloši Zemanovi, tak k Vladimírovi Špidlovi, ale nemůžeme přehlédnout, že ani jeden z nich nepožadoval pro sebe a svou rodinu jiná zvýhodnění než ta, která z nezbytnosti svého úřadu museli přijmout. Zemanova údajná záliba v becherovce, pivu a tučném mase jsou drobné hříšky a na Špidlovi nenajdeme ani takové drobnosti. O obou se dá říci předlistopadovým, v tomto směru ale velmi výstižným jazykem, že navzdory svým vysokým funkcím dále žili skromným životem pracujícího člověka. Je s podivem, že puritánský předseda vlády nereagoval na automobilový skandál svého náměstka tím, že by mu pomohl zpět do sedla a koně pořádně švihl bičem.

Vyšlo na www.vulgo.net 7.6.2004

6/8/2004